Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan znovu vyhrožuje, že do Evropy vypustí uprchlíky a vyostřuje rétoriku proti dalším zemím. Evropané se prý nebudou cítit bezpečně. Je Erdogan už definitivně pomatený, nebo hraje propagandistické divadélko pro domácí publikum?

Je tomu rok, co EU vyjednala s Tureckem klíčovou migrační dohodu, jež měla zabránit zaplavení Evropy miliony uprchlíků. Ankara se zavázala, že vytvoří záchytnou síť pro syrské utečence výměnou za miliardy eur. Obě strany se dohodly, že Turecko bude pokračovat v přístupových rozhovorech do EU, a také, že Turci dostanou bezvízový styk s Schengenem, k čemuž prozatím nedošlo.

Od té doby Erdogan několikrát vyhrožoval, že dohodu zruší. A od té doby uvízly vztahy mezi EU a Tureckem na bodě mrazu. Jeden by měl z prohlášení tureckých politiků skoro pocit, že jsme ve válce. Erdogan přirovnal Německo a Nizozemsko k nacistickému režimu, protože odmítly přivítat jeho ministry chystající agitační projevy pro tureckou diasporu před dubnovým referendem, jež má z Erdogana učinit de facto posvěceného autoritáře. Holanďané se zachovali nečekaně razantně, když vyhostili tureckou ministryni pro záležitosti rodiny Sayan Kayaovou a nedovolili přistát šéfovi turecké diplomacie Mevlütu Cavusogluovi, který se chystal promluvit v Rotterdamu.

V posledních dnech se Turecko opřelo do Norska, které udělilo azyl pěti tureckým důstojníkům podezřelým z podílu na loňském pokusu o puč. „Pokud bude Evropa takto pokračovat, žádný Evropan nebude moci chodit bezpečně po ulicích. Evropu to poškodí. Turecko vyzývá Evropu, aby respektovala lidská práva a demokracii,“ prohlásil Erdogan v projevu před novináři v Ankaře, který živě vysílala turecká státní televize.

Vzhledem ke zjevné absurditě a agresivitě těchto výroků vyvstává klíčová otázka: Myslí to Turci vážně (a tudíž zešíleli), nebo je to strašení před ústavním referendem, které erdoganovci zoufale touží vyhrát? Vzhledem k vyhlášenému pragmatismu tureckého prezidenta je vcelku logické, že jde z velké části o divadlo pro nacionalisticky založené Turky, v nichž stále vřou silné emoce po loňském pokusu o puč. Ale přece jen…

Erdogan bubák

Na konci týdne navíc v rozhovoru pro CNN Türk ohlásil „diplomatickou revoluci“ ve vztahu k EU. Vztahy s Evropou se změní od A do Z, oznámil turecký prezident Erdogan. „Můžeme pokračovat v našich ekonomických vztazích s Evropskou unií, ale budeme muset přehodnotit naše politické a administrativní vazby,“ avizoval.  

Turecko svým vyhroceným postojem riskuje úplné odloučení od Evropy, což ještě zdůrazňuje, jak důležité je pro Erdogana vítězství v referendu plánovaném na 16. dubna. Nový německý prezident Frank-Walter Steinmeier během svého prvního proslovu ve funkci řekl, že Ankara ohrožuje desetileté budování cesty k Evropské unii, to byl přitom celou dobu Erdoganův deklarovaný cíl. Teď už Erdogan naznačuje, že po ústavním referendu by mohl uspořádat další plebiscit − tentokrát by Turci hlasovali o tom, zda vůbec do EU chtějí. Evropská komise mu vzkázala, že pokud znovu zavede trest smrti, což turecký prezident také přislíbil, může se s členstvím v EU stejně rozloučit. Třeba Rakušané Turecko v EU nechtějí. Bez ohledu na to, jak dopadne referendum.

Erdogan podobná varování odbývá migrační kartou, kterou používá jako svého žolíka. Loni pohrozil, že když ho bude Evropa štvát, naloží uprchlíky do autobusů a pošle je na západ, na což pochopitelně nejsou evropské státy připravené. „Když přišlo do Bulharska padesát tisíc migrantů, hulákali jste pod náporem a začali se ptát, co by se stalo, kdyby se brány utečencům otevřely. Pokud zajdete dál, tyto hranice budou otevřeny. Nezapomeňte, že Evropa Turecko potřebuje,“ prohlásil Erdogan na podzim, ironií osudu na konferenci o ženských právech.

Problém je, že turecká role v migrační krizi je fundamentální. Před uzavřením dohody přicházelo měsíčně přes Egejské moře do Řecka padesát tisíc lidí, teď jsou to tři tisíce měsíčně. Pokud Erdogan dohodu zruší, poženou se do Evropy statisíce migrantů a utečenců po souši i na moři. Neexistuje alternativa − po lodích s uprchlíky nebude střílet žádná evropská armáda, něco takového je prostě nepředstavitelné. Je tudíž pravděpodobné, že by Evropa měla vážné logistické i ekonomické problémy tento nebývalý nápor zvládat. Natolik vyhrocený krok se ale tureckému prezidentovi nemusí vyplatit, a Erdogan to sám ví nejlépe.

Pokud Turci zadrží uprchlíky mířící do Řecka zejména ze Sýrie, dostanou podle dohody od Evropské unie až šest miliard eur, což pro něj rozhodně není zanedbatelná částka. Někteří analytici proto zpochybňují, že má Erdogan v ruce takový trumf, jak se na první pohled jeví. Obě strany navíc pojí vazivo vojenské a obchodní spolupráce, jeho zpřetrhání by přece jen více poškodilo Turky než EU. Na znovu obnovené spojenectví s Vladimirem Putinem se Erdogan nemůže ekonomicky spolehnout do takové míry, že by se kompletně odstřihl od Evropy. S Ruskem se navíc neshoduje v otázce řešení syrské války.

Referendum na vážkách

Také řada diplomatů EU se domnívá, že Erdogan jenom straší a brzy se umoudří. Vzpomeňme, jak se poníženě připlazil za Putinem s prosíkem poté, co na Turecko Ruská federace uvalila sankce za sestřelení ruského bombardéru na turecko-syrské hranici. Analytik Volker Perthes z Německého institutu pro bezpečnost se i proto domnívá, že se vztahy mezi Evropou a Ankarou normalizují po dubnovém tureckém referendu. „Nemáme žádný zájem na této spirále urážek. Nikomu to neslouží,“ komentoval Perthes.

S tím ale nesouhlasí třeba politolog Ahmet Insel, podle něhož válka slov nahrává Erdoganovi. „Turecká vláda má před hlasováním problém zmobilizovat voliče, tak jak by si přála,“ řekl Insel serveru The Local s tím, že výsledek referenda je zatím na vážkách. Erdogan dělá z Turecka oběť, na což podle Insela voliči slyší.

Zákaz agitace před referendem ho rozčílil i proto, že hlasy evropských Turků mohou sehrát klíčovou roli. „Erdogan potřebuje co nejvíce hlasů od německých Turků,“ řekl listu New York Times bývalý ambasador Evropské unie v Ankaře Marc Pierini. Nadpoloviční většina asi šedesáti procent jich s Erdoganem sympatizuje. Pokud získá třeba 400 tisíc hlasů německých Turků (volit jich může něco přes milion), může to vyrovnané hlasování dokonce rozhodnout.

Erdogan pro svůj triumf udělá maximum. Atmosféra v samotném Turecku je podle pozorovatelů nesmírně vyhrocená, vláda v podstatě vymazala slovo „ne“ z veřejného prostoru. Opoziční strany se bojí organizovat mítinky, opoziční Republikánská strana vede kampaň jenom na sociálních sítích.

Přesto zatím není vůbec jasné, že Erdogan referendum vyhraje, i když je možné, že referendum oficiálně „vyhraje“, i kdyby ho ve skutečnosti prohrál. Tak či tak, po hlasování by se měla diplomatická krize utišit. Pokud ovšem Erdogan opravdu nezešílel. Jeden nikdy neví.