Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Rád bych uvedl dva případy, které dokládají, že je užitečné číst, o čem píší babišovské noviny. Myslím, že se to u nás dost neděje. Je to vidět mimo jiné i na tom, jak si pak demokraté myslí, že se u nás neodehrává nic důležitého či nebezpečného, demokracie jde dál. A ti druzí (babišáci) vydávají to, co provádějí, za čistočistou demokracii.
Chtěl bych tuto nenáležitou pseudojednotu, kterou kdysi na stránkách babišovských Lidových novin provozovali čelní představitelé ODS (například i Petr Fiala), trochu problematizovat. Je to velmi nutné!
První téma: Tchaj-wan aneb „Hleďme si svého“
Téma je aktuální zejména ve světle nedávných kontaktů českých politiků s těmi tchajwanskými. A tak například na serveru iDNES vyšel 17. června komentář sinologa Víta Vojty „Užitečný idiot ve sporu velmocí“. Tuto roli hrají podle něho nynější čeští vládní politici, když se pletou do „asijsko-pacifického sporu velmocí, kterému nejenže nerozumíme, ale v rozhodné chvíli ho stejně nebudeme ovlivňovat“ (podobně se kdysi v době Mnichova stavěli vedoucí britští politici k tomu, co se tehdy odehrávalo v Československu). Autor píše pro iDNES pravidelně a vystupuje jako vydavatel serveru Asiaskop.cz.
K tomu bych rád podotknul: čínští komunisté od doby, kdy se po druhé světové válce zmocnili vlády, usilovali o to, aby jako skuteční představitelé Číny zaujali adekvátní místo v OSN i v Radě bezpečnosti. Prezident Nixon a jeho poradce a posléze ministr zahraničí Kissinger chtěli pak od počátku sedmdesátých let využít nesmiřitelného konfliktu mezi Ruskem a ČLR a vyjít čínským komunistům vstříc. Úmysl byl rozumný, odpovídal tehdejší politické realitě. Komunisté tehdy reprezentovali Čínu. Američané ovšem (mj. v Šanghajském komuniké z února 1972) zároveň uznali, že Tchaj-wan, kde se usídlily zbytky poraženého čankajškovského režimu, je (tj. musí být) součástí této nově konstituované komunistické Číny.
Tento neblahý plod kissingerovské reálpolitiky měl pro USA a Západ důsledky: Tchaj-wan se za pár let proměnil ve zcela demokratický stát a ekonomicky prosperoval, kdežto Čína jako ambiciózní autokratická veleříše začala čím dál tím víc šilhat po podstatném rozšíření svého mocenského vlivu, a to nejen na Dálném východě. Z vyčurané, obojaké a v podstatě nemravné pozice, kterou tehdy Američané zaujali, se ovšem obtížně couvá, a tak dnes na Tchaj-wanu existuje politicky spořádaný a ekonomicky prosperující stát, ale existuje vlastně jen napůl: za ponižujících okolností, kdy fakticky nesmí mít ambasády v jiných zemích, nemá křeslo v OSN (samozřejmě nejde o křeslo v Radě bezpečnosti) a země, které s ním chtějí byť i jen „polokoexistovat“, mají s čínským komunistickým obrem soustavné a rostoucí potíže.
A za druhé: je pozoruhodné, jakou sympatii projevují dnešní babišovští publicisté k Henrymu Kissingerovi. Například pan Petráček si libuje (v souvislosti s dnešním problémem Ukrajiny) v tom, že „tak či tak, je dobře, že existují lidé jako Kissinger, ochotní veřejně uvažovat o možnosti, již by žádný západní politik nevyslovil nahlas“ (myslím, že přesnější by bylo místo „žádný západní politik“ říci „žádný slušný člověk“). Je prý „dobré vědět o všech variantách včetně těch, jež neodpovídají vyššímu principu mravnímu(!) a leckomu se nelíbí“. To jsou prosím slova pana Petráčka, ne Henryho Kissingera. Zato pan Kissinger dnes říká: „Pro bezpečnost Evropy je lepší mít Ukrajinu v NATO. Tam nemůže sama rozhodovat o svých teritoriálních nárocích.“ Na tom jistě něco je, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že to patří do okruhu toho, co by žádný západní politik nevyslovil nahlas, a s tímto problémem je třeba se vypořádat poněkud zdrženlivěji, než to činí Henry Kissinger.
V této souvislosti bych rád zdůraznil, že si velmi vážím americké politiky, v teorii i v praxi, a že považuji opovržení „americkými imperialisty“, jak se u nás říkalo od mých dětských let, za projev hluboké pokleslosti těch, co ho dávali najevo – čím dál na východ, tím jich shodou okolností bývalo víc. Vím taky, že Henry Kissinger napsal a učinil leccos, co stojí za pozornost a vážnost. Zrovna tahleta poloha, která z něho učinila ikonu pana Babiše a jeho party, mi však dvakrát moc nesedí.
Babišovská žurnalistika ovšem dokáže divy, pro něž se nedá brát moc vážně. Například před časem, u příležitosti výročí „karibské krize“ z roku 1962, přišli se svérázným výkladem tehdejších událostí: svět se (zřejmě samospádem, sám od sebe) dostal na pokraj třetí světové války. V této situaci dokázali dva čelní politici, John Kennedy a Nikita Chruščov (podle hodnotového žebříčku babišovského světa bych je měl zřejmě psát v obráceném pořadí), nesmírnou prozíravost: oba dva se podělali, padli si do náruče a světový mír byl zachráněn.
Upřímně řečeno, vidím tu událost docela jinak: Chruščov poté, co neuspěl s Berlínem (Američané, tedy Kennedy, Němce a Berlín neprodali do nějaké „neutrální“ žumpy), se pokusil o frontální útok vůči USA (rozmístění jaderných zbraní na Kubě). Američané, tj. Kennedy, nato Kubu, takto Chruščovovu novou jadernou základnu, zablokovali. Chruščov proti nim vyslal válečné lodě, které tam měl toho času k dispozici. Ale byl to jen riskantní tah falešného hráče pokeru. Nato se podělal on: jaderné zbraně z Kuby stáhl (a mohl si navíc ještě dovolit vstřícný krok) a do necelých dvou let jej jeho společníci z Moskvy jako politického avanturistu (to označení v podstatě sedělo!) uvrhli do politického nebytí.
Chci vlastně říci jen jedno: realismu v politice je jistě zapotřebí. Ale nesmí se přitom zapomínat na to, bez čeho je realistická politika nepředstavitelná: demokracie stojí na lidech, kteří si troufnou vystoupit, když je to zapotřebí, i proti většině s nepopulárním, „kontroverzním“ názorem. A je třeba věřit lidem, „lidu“, že to nakonec dokážou ocenit a přijmout: „Skutečná demokracie (…) věří v lid, věří, že lid nejen jednoduše zvolí takové muže, kteří budou obratně a věrně zastávat jeho názory, ale že rovněž zvolí takové muže, kteří se budou řídit svědomitým úsudkem, věří, že lid nezavrhne ty, jejichž oddanost k zásadám je vede k nepopulárnímu postupu, ale že odmění odvahu, bude respektovat čest a nakonec uzná, co je správné.“ Tedy jednoduše řečeno: nepodělat se a věřit, že to lidé pochopí.
Čili: velmi si vážím americké politické tradice, ale je mi nějak bližší ta kennedyovská než ta kissingerovská.
Druhé téma: „Nečas a spol.“
Druhé téma, které bych rád zmínil, je vlastně daleko důležitější a navíc aktuálnější. Dovršuje slavnou tradici českých revolučních hnutí, počínaje tím husitským a vrcholící tím únorovým. Jde o Velkou protikorupční revoluci: počala tiskovou konferencí policistů a prokurátorů (ne všech) 13. června 2013. Věnoval jsem se jí od té doby průběžně a poměrně soustavně a vypadá to, že zatím ještě nedospěla, jak je v našich revolučních hnutích obvyklé, ke svému špatnému konci. Dnes je mu ale už zatraceně blízko. Atraktivní přívěsky (údajné dary pro paní Nečasovou) nebo věci související s korupcí dost zprostředkovaně, jako využití Vojenského zpravodajství ke sledování tehdejší Nečasovy choti, už mezitím vyšuměly a řada přichází na zásadní obvinění, jemuž se zkratkovitě říká „politické trafiky“. Psal jsem o tom tenkrát začerstva hned 17. června 2013 v Reflexu.cz. Šlo o poslance Tluchoře, Šnajdra a Fuchsu, obviněné z toho, že nehlasovali tak, jak jim ústava ukládá, totiž podle svého svědomí, ale vzdali se svých mandátů, když jim bylo přislíbeno plnění, na které neměli nárok. A moje otázka zněla: „Budou tedy orgány činné v trestním stíhání napříště zkoumat, zda zastupitelé hlasují podle svého svědomí? Jak se to pozná? Policie ČR má spoustu náročných úkolů a pravomocí, je tedy zbytečné a nežádoucí, aby se kromě nich navíc ještě stala arbitrem ve věci svědomí.“
Upozornil jsem v té souvislosti, že podobně kdysi argumentovali (komunističtí) Rusové a že tak je idealismem dlážděna cesta k totálnímu cynismu politických procesů. A navíc jsem se ptal: „Zabýval se někdo podezřením, že celé obvinění může být jen účelový slepenec, jehož smyslem není očista koalice, ale tak říkajíc politická změna?“ Nejvyššímu soudu se pak v červenci podařilo dosáhnout popuštění tří poslanců z vazby s argumentací, že ze strany orgánů „došlo k nepřijatelné ingerenci exekutivní moci do moci zákonodárné“. Státní zastupitelství věc ovšem nevzdalo a poté, co Nečas přestal být premiérem, zahájilo hned v prosinci téhož roku v této věci trestní stíhání (Nečas už nebyl premiérem, a tedy nebyl ani kryt imunitou coby poslanec). Nagyová a tehdejší ministr zemědělství Roman Boček byli obžalováni ve věci uplácení.
Od té doby dodnes se ovšem názory na tuto věc poněkud posunuly. A tak se v květnových babišovských listech (Lidové noviny, MF DNES) o ní hovoří skoro v plné šíři. Miroslav Korecký píše v MF DNES, že při někdejším posuzování „kauzy uplácení“ se „emancipované paže zákona utrhly ze řetězu“. Autor mluví o „bezprostředním zásahu represivních složek (!) do politických poměrů v zemi“. Stalo se tak prý „způsobem, který máme spojený s úplně jinými režimy a snad i světadíly“.
Ve víru „protikorupční revoluce“ se tak stalo, píše dnes zase jiný babišovský autor (Martin Zvěřina z Lidových novin) o selhání policie a státních zástupců, a byl tak nechtě vyroben důkaz, že „kriminalizace politiky nikam nevede“. Nečas se prý choval hanebně, ale nikoli kriminálně. (Vida, pana Nečase se naznačená amnestie netýká! Je to sice čuně, ale nezavřeme ho.) Jde o techniku, která je zcela zapojena do Babišovy argumentace. Odsoudíme snad Jiřího Rusnoka, ptá se pan Zvěřina, za to, že dělal tehdy Zemanovi premiéra a za to pak „dostal trafiku“ ve formě práce guvernéra ČNB? „Politické nehoráznosti justice nevyřeší, má je soudit výrazně volič.“
K tomu jen podotýkám, že tato kritika nějak nevystihuje podstatu problému. Hlavní problém nebyl jen v technice provedení, nýbrž ve věci samé: v destrukci polistopadové demokracie a v intronizaci Babiše (a dalších, co se k němu přidali).
Nejde tedy jen o to, abychom výrazně zbrzdili horlivý nástup revoluce. Na brzdění zapomeňte, holoubci, už je na něj pozdě. Správnou chvíli jste už zmeškali.
