S blížícími se komunálními a senátními volbami zaplavila českou krajinu smršť slibů. Sdělují nám je usměvavé tváře kandidátů, vesměs v bílých košilích, připravených makat. Sledujeme různé variace babišismu v českém veřejném prostoru. Bude líp, když ne zítra, tak pozítří určitě. Ale víte, jak to je. Nepotřebujeme lidi, co dávají obrovské sliby. Potřebujeme spíše lidi, co ty malé sliby dodržují. To je ta potíž. Správa země by se měla opírat o každodenní mravenčí práci, a ne o sezónní kašírované pózy. Měla by, ale není tomu tak. Samozřejmě, že to neplatí u všech, ale podstatné jsou trendy, a ty jsou podle mého velmi neblahé.
Skákáni na špek, koblihu či guláš se může v budoucnu neblaze vymstít. Zvláště, když většinu slibů pak stejně zaplatí daňový poplatník. Z cizího krev neteče. Ale to už bývá obvykle pozdě. Myslím, že nám všem schází elementární voličská gramotnost. Jít volit? Pokud ano, pak koho a proč? Podle jakých kritérií hodnotit tu či onu nabídku? Experimentovat či vsadit na osvědčené? Ve všech volbách platí úvaha o tom, zda je vůle po změně větší než obava ze změny. Ale jak tato úvaha platí v situaci, kdy nabídky více méně splývají? Strach z imaginárních migrantů a jinak podpora všemu a všech, a nic více není třeba. Úspěch je zaručen. Vítězí pak ten nejviditelnější, nejhlučnější a s nejvyšším počtem předvolebních gulášů, předvolebních plakátů a předvolebních slibů. Tedy ten nejbohatší a nejmocnější. Mnoho voličů pak chvíli žije v bludu, že i oni pak budou mocní a bohatí. Slabá demokracie to přeci umožňuje tak sorry jako. Triky a pověry přeci nejsou nezákonné, navrch pak mají ostré lokty a drzé čelo.
Proč tomu tak je? Inu proto, že to většinová společnost umožňuje, a dokonce to aktivně podporuje. Zbavuje ji to odpovědnosti a námahy, kterou přináší aktivní účast při správě obce a země, byť jen tím, že se budu o věci obecné a veřejné zajímat, a to už tím, že budu chtít vědět kdo, s kým, jak, proč a co před volbami slibuje. V opačném případě dobrovolně uvolňujeme prostor těm, kteří toho pak dokáží všemožně využít ve svůj vlastní prospěch. Chcete příklady? Pak se podívejte třeba do Strakovky.
U některých usměvavých kandidátů v bílých košilích s mobilem v ruce mám pocit, jako bych pozoroval produkty aukce dostihových koní. Všichni jsou tak báječní a dokonalí. Přesně taková bude pak i naše budoucnost, že ano, respektive ANO. A můžete si na ně vsadit, a kdyby to náhodou nedopadlo, tak můžete brnknout majiteli stáje. On to pak zařídí. Co to má společného s politikou a s civilní normální správou země? Vůbec nic. No a? No a nic. Po ničem přijde nic. Jinak to být ani nemůže. Zažili jsme to v posledních letech nejen v Praze. Velká očekávání střídá dříve nebo později velká frustrace. Jo, kdybychom to bývali byli věděli!
Spektakulární politika začíná nabídkou iluzí, pokračuje oslavnými sjezdy vůdce a jeho věrných, a končí slalomy, v nichž branky představují skutečný stav spravovaného území. Ale jsou i tací kabrňáci, kteří kašlou na realitu, pravidla i dobré mravy, a i slalomy jezdí šusem. Proto si užívají rozkoší vítěze v době, kdy jsou jejich konkurenti ještě na trati a drží se pravidel. Ústava a zákony? Koho to zajímá. Žít a užít si prostřeného stolu. Vítěz bere vše. Jen koukněte na kolegy Orbána nebo Erdogana.
Proč si například ve své falešné pýše myslíme, že je na tom naše demokracie lépe než ta maďarská či polská? Jejich neblahý konzervativní nacionalismus a sny o velké mocné zemi vycházejí tak či onak z autentické politické produkce (aniž bych jejich dnešní situaci obhajoval či schvaloval). Ale u nás? V naší firemní fasádní jakoby demokracii už o politiku přeci dávno nejde. V makání není pro důkladný poltický dialog prostor a čas. Agrofertistán to nepotřebuje a považuje to dokonce za škodlivé. Volby jsou v této logice jen pokračováním show pro nevědomé loajální konzumenty hry zvané „zařídíme, uděláme, postavíme, zaplatíme (de facto zaplatíte), prostě makáme“. Politika je v této podobě jen cynickým oportunismem, zabaleným vábivým marketingovým obalem. Právě proto budou blížící se volby důležitější než obvykle, kvůli alespoň zdravější balanci tohoto stavu. Pokud bychom dopustili dlouhodobou dominanci dnešního vůdcovského způsobu ovládnutí země, pak si zaděláváme na neblahou budoucnost, a ta může přijít rychleji, než se nadáme.
