Zřejmě každý národ si potřebuje v náročných časech dokazovat své kvality a možná i náskok vůči ostatním. Škoda že Češi si k tomu spolehlivě vybírají líbivé mystifikace.
Na úvod budiž řečeno: kdo si chce na volných prostranstvích zahalovat obličej rouškou ještě týdny, měsíce či roky, nechť tak činí, je to jeho svaté právo. Stejně tak může celoročně nosit na hlavě kulicha nebo cylindr a nikomu do toho celkem nic není. Podstatné je, že ten, komu takové počínání připadá nesmyslné, k němu momentálně není státem nucen.
Jak obětaví Češi ochránili své druhy
Zároveň je ovšem zřejmé, že dobrovolné nošení roušek i po zrušení státem nařízené povinnosti je vyjádřením víry v to, že tato činnost měla a má smysl. Zjevně si to myslí nemálo Čechů a už teď je jasné, že se zrodil novodobý národní mýtus, v němž hrají doma spíchnuté roušky zásadní roli. Je to mýtus o šikovných, vynalézavých a obětavých Češích, kteří ochránili své druhy před smrtící nákazou tím, že bez ustání nosili na obličeji kus textilu. Svět se k nim zpočátku stavěl s nepochopením, pak ale český vynález s vděčností převzal.
Ke své škodě pozdě a v nedostatečné míře – kdyby tak ostatní státy učinily hned a stejně bezvýhradně jako Češi, mohly dozajista předejít statisícům nakažených a tisícům mrtvých. Tak zhruba vypadá představa, v níž se upřímné přání osobně zabojovat proti ohrožení snoubí s touhou podložit národní hrdost konečně něčím jiným než vzpomínkou na hokejové výsledky. Dá rozum, že je těžké se s takovou představou ze dne na den rozloučit, i kdyby měla sebecitelnější trhliny.
Jak moc nošení roušek na volných prostranstvích proti šíření viru v Česku doopravdy pomohlo, nikdo nezjistí (i když Andrej Babiš ve slavném tweetu Donaldu Trumpovi tvrdil, že toto opatření snižuje šíření viru o 80 %). Je to jako ve známém dětském vtipu o pánovi, který jde po ulici a tleská. Na otázku proč odpoví, že plaší krokodýly, a na připomínku, že tam žádní krokodýli nejsou, vítězoslavně opáčí: protože tleskám.
Jako Záboj se Slavojem
Mnohem pravděpodobnější je, že když už, tak v Česku proti šíření viru zabrala úplně jiná opatření: uzavření obchodních center, kin či stadionů, zmrazení turistiky, vylidnění dopravních prostředků. Potřebovali bychom pro srovnání ještě jedno Česko, kde by se uskutečnila všechna ostatní opatření a roušky by se povinně nosily (podobně jako nyní) jen v obchodech a v hromadných dopravních prostředcích. Výsledek neznáme, ale jen těžko si lze představit, že by se ono hypotetické Česko jen kvůli nenošení roušek při letmém potkávání na ulicích potýkalo s drastickými počty nakažených a mrtvých. Spíš by se v něm naopak dusilo o dost méně astmatiků a lidé by se nenadýchali tolika zplodin, které se jejich organismus marně snažil vyloučit.
Jisté však je, že by takové Česko nemělo svůj nový národní mýtus, který se může směle postavit vedle epické básně o vítězství Záboje a Slavoje nad sveřepým Němcem Luděkem. Jak víme z lítého (a nezdolnými vlastenci dosud hrdinně sváděného) boje o Rukopisy, co si český národ jednou zamiluje, to si jen tak vzít nenechá. Názor T. G. Masaryka, že by bylo lépe zakládat svou národní hrdost na něčem, co je pravdivé, se prosadí jen někdy a nikdy ne docela.
