Luxus času na vzpamatování se z šoku, který západnímu světu přivodil Putin, není samozřejmý. Dává nám ho hrdinská ukrajinská obrana, která je od počátku obranou Západu. Je třeba připomenout známý dík Winstona Churchilla věnovaný letcům v bitvě o Británii: „Nikdy v historii lidských konfliktů nevděčilo tak mnoho tak málu za tak mnoho.“ Všichni dnes vděčíme Ukrajině.
Agrese proti Ukrajině je totální a totalitní a vedená po ruském způsobu: zákeřnost, několikanásobná převaha, hodně bomb, málo logistiky a předpoklad, že šok a brutalita zbaví oběť vůle k obraně. A pokud se oběť proti očekávání brání dál, přijde ještě více bomb, více decimace civilistů a ochromení Západu dalšími miliony uprchlíků. Je to otázka hodin, nejvýše dní. Jen do té doby máme čas se rozhodnout.
Kdo se nevzdá, nemůže být poražen
Nemá smysl být po bitvě generálem. Už teď jsme v tom všichni. Co má smysl, je své zaspání reflektovat a rychle srovnat krok. To znamená účinně podpořit Ukrajinu tady a teď. Prezident Zelenskyj se nás všech ptá denně: Kolik mrtvých ještě potřebujete? On je pod palbou, my máme pohodlí mudrovat, zda uzavření leteckého prostoru nad Ukrajinou bude, nebo nebude diktátor Putin „považovat“ za vstup NATO do hry.
A je to tady zase: zázrakem poskytnutý čas marníme nadějí, že v Kyjevě bude Evropa ubráněna, ale hlavně nechceme podráždit nepřítele. Zdrženlivost vůči útočníkovi je odpovědností? On někdo někdy řekl, že obrana hodnot, s nimiž stojíme a padáme, je hrou na jistotu? Není a nikdy nebyla. Dosud jsme si na krize jenom hráli. V každé pouliční rvačce – neboť Putin nic jiného neumí – vyhrává jen ten bezohlednější.
To nejhorší, co hrozí, není vojenská porážka Ukrajiny; národ, který se nevzdá, nemůže být poražen. Tím nejhorším je eventualita, že Západ sám nenajde vůli k obraně.
John Steinbeck věděl, že každý mejdan má svou dynamiku, svůj vrchol a pozvolný útlum. Veteráni mezi válečnými zpravodaji mluví o očekávané únavě z konfliktu. Já budu v rámci české zkušenosti mluvit o normalizaci. To vše se může stát vítěznou Putinovou zbraní, ale tu mu může vtisknout do ruky jen západní svět.
Blitzkrieg se nezdařil, šok přešel a nastává pravý čas pro sebevraždu Západu. Únava a normalizace. To jsou ty řeči české Putinovy páté kolony. „Zastavte eskalaci konfliktu“ – rozuměj, přestaňte se bránit a nechme ho vojensky a politicky vyhrát.
„Putin se jen brání, protože mu Západ neprojevil dost respektu.“ Mimochodem, je někdo schopen prozradit, co je na něm respektuhodného? Snad úspěch ve stabilizaci společnosti, Miloši Zemane? Anebo také: „Putin musí něco dostat, aby neztratil tvář…“ Tak jako Hitler musel dostat Československo, aby byl zachován mír?
Ti, kdo hráli se Zemanem
A Ukrajina se ne a ne vzdát a žádná ochota Putinovi něco dát. Pokud nyní Západ z únavy nenabude vůle k obraně, pak Putinova hybridní válka proti tomu samému Západu uspěje, i když padnou čtyři jeho generálmajoři a jeho tankům dojdou pohonné hmoty.
Protože v té chvíli se stane Ukrajina překážkou v kýžené deeskalaci konfliktu. V touze po dohodě s vrahem civilistů. V touze po normalizaci. A prezident Zelenskyj se z obdivovaného hrdiny stane pochybným východním nacionalistou, kvůli kterému přece nebudeme riskovat světovou válku. Jenže to už ji prohrajeme.
Mluvil jsem o našem poučení se z našeho selhání obezřetnosti. Jsou tu ale ti, jichž se to netýká; ti, co se nemýlili, ti, kteří nyní trochu ulekaně kolaborují. Nemám na mysli ty Putinovy hybridní parlamentní i pouliční poskoky, kteří se z odporu vůči vakcínám vrhli na podporu jeho agrese. Ti mají svobodu slova. Chci z naší sebereflexe vyloučit ty, kteří se jí vzdali přijetím exekutivních či legislativních funkcí složením ústavního slibu.
Ti přece získali podíl na státní moci výměnou za ústavní slib respektu k nějakým hodnotám, přijali předpoklad, že náš stát se řadí do rodiny evropských a světových demokracií, vzali na sebe slib respektu k právům a svobodám každého lidského individua. Prostě zavázali se nějak svěřenou moc užívat – ale také něco hájit.
O prezidentu republiky a jeho léta pokračující zradě bylo vše řečeno. Jeho pozdní heroické prozření není než úlekem lokaje, jehož pán neinformoval a vystavil ho blamáži. Tento agent je prozrazen a není už důležitý. Právě proto by měl okamžitě odejít.
Ale co ti, kteří s ním tu hru hráli? Kteří s autoritou funkcí státu popřeli jeho hodnotovou podstatu? Máme teď sledovat sebereflexi pana Zaorálka, který jako ministr zahraničí ukřičeně ohlásil odchod od „chybné politiky lidských práv“ výměnou za ekonomickou diplomacii?
On otevřel oficiálně cestu z ústavy neodpovědnému prezidentovi k rozvoji jeho přátelství s Vladimírem Putinem i jeho čínským protějškem. Nebo bývalého premiéra, jenž v zajetí ruského stylizačního jazykového úzu odmítal „dalajlamismus“ – rozuměj právo na život každého nepřizpůsobivého čínského poddaného.
Sebereflexe na poslední chvíli
Tyto příklady uvádím jen pro ilustraci svého předpokladu, že po celé dekády česká politika demokratickou a právní podstatu státu jen imitovala. Ruský agresor nám teď otevřel cestu k sebereflexi na poslední chvíli.
Dodám pár slov už jen k tak dlouho a tak usilovně vysmívanému principu, jímž je univerzalita konceptu lidských práv. Je to základní princip a podstata moderního českého státu, jde o kritérium rozlišující mezi státy slušnými a neslušnými, mezi státy, s nimiž lze být v dobrých vztazích, a těmi, kde zbývá jen obezřetnost. Opustit tento princip znamená odepřít každé lidské bytosti základní práva; řekl bych, že to není otázka politického přesvědčení, ale otázka charakteru.
Ti, co dříve i dnes tyhle principy odmítají, třeba ve prospěch velikosti národa či rasy, žádné reflexe nejsou schopni. Ale ti z nich, kteří s podílem na moci současně přijali ústavní závazek lidská práva každého hájit, nejsou omluveni tím, že se spletli. Tahle trapnost by neměla být už nikdy ani vyslovena.
Autor je advokát a bývalý politik, v minulosti působil i jako místopředseda vládní komise pro přípravu Ústavy ČR.
Vyšlo na webu HlídacíPes.org.
