Devět z deseti českých legislativních norem má původ v Bruselu. Po dvanácti letech členství je nejvyšší čas si to uvědomit a začít v EU lépe hájit své zájmy.

Evropská unie je v Česku synonymem pro dotace. Náš každodenní život ale spíše než „evropské projekty“ ovlivňuje evropská legislativa. Každý si vzpomene na letní čas, zákaz žárovek nebo regulaci výkonu vysavačů. Tím to ale zdaleka nekončí. V Bruselu mají původ kromě medializovaných uprchlických kvót například chystaná regulace nabývání a držení zbraní, emisní požadavky na kotle (kvůli nimž se vypisují tzv. kotlíkové dotace) nebo směrnice o energetické náročnosti budov (která bude mít od roku 2021 za následek, že kdo si nebude chtít postavit pasivní dům, nebude mít žádný dům). Prakticky neexistuje sektor, který by EU – za mohutného přispění svých členských států – „neobsadila“ nebo na který by si alespoň nemyslela.

Devět z deseti

Od května 2004, kdy jsme do EU vstoupili, tvoří podíl evropské legislativy na českém právním řádu v průměru 91 %. Nejhorší byla situace v roce 2007 (94 %), nejlépe se naopak zatím jeví letošek (k 16. říjnu 83 %).

Pokud bychom chtěli po vzoru dne daňové svobody (který označuje den, kdy daňoví poplatníci pomyslně přestávají vydělávat na pokrytí výdajů státu) začít slavit den legislativní svobody (tedy den, od kdy si v Česku hypoteticky přijímáme pravidla sami), v roce 2007 by připadl na 10. prosinec, letos (prozatím) na 31. říjen.

Českou evropskou legislativu totiž netvoří, jak se všeobecně předpokládá, pouze právní předpisy, které vydaly české orgány v návaznosti na legislativní aktivitu EU. Její nedílnou součástí jsou také nařízení a rozhodnutí vydaná přímo EU. Pro konečného příjemce totiž není podstatné, kdo normu přijal, ale zda je, řečeno eurospeakem, přímo účinná a přímo použitelná. A to zmíněná nařízení a rozhodnutí jsou.

Graf „Podíl evropské legislativy na českém právním řádu v letech 2004-2016“ zohledňuje předpisy, které byly v daných letech schváleny (tj. nemusely nutně vstoupit v platnost a/nebo účinnost). K získání dat byl využit Automatizovaný systém právních informací (ASPI).

Češi nemusejí skákat, jak Brusel píská

To, že český parlament a vláda autonomně schvalují pouze jednu z deseti norem tvořících český právní řád, samozřejmě neznamená, že jsme od roku 2004 nesvéprávnou kolonií EU.

Zaprvé, fakt, že EU stojí za drtivou většinou našich norem, nic neříká o tom, co tyto předpisy upravují. Jinak řečeno, i když si na první pohled vládneme jen z desetiny, máme (zatím) rozhodující vliv na to, jak bude vypadat státní rozpočet, jaké a jak vysoké budeme platit daně nebo zda bude naše zdravotnictví i nadále bezplatné. Nehledě na to, že i kdyby to nebyla pravda, ne všechno, co nese pečeť Bruselu, je na dvě věci.

Zadruhé, přestože se to na první pohled nezdá, Komise Jean-Clauda Junckera je v předkládání nových legislativních návrhů mnohem uměřenější než oba předchozí týmy José Manuela Barrosa, a lze proto očekávat, že se to na počtu přijatých norem neprojeví jen letos, ale i v následujících letech.

Snižující se počet iniciativ Evropské komise je ovšem do značné míry dán tím, že EU už dávno neprožívá gründerské období (vyplněné i hyperaktivitou Soudního dvora), a prostor pro nové aktivity je tudíž výrazně menší než před takovými dvaceti, pětadvaceti lety. Svou roli hraje i to, že otázky, které se Unie v posledních letech pokouší řešit, jsou často mimořádně kontroverzní, a proto dlouho zůstává jen u návrhů (čímž se počet přijatých norem rovněž snižuje). Tím nejdůležitějším negativním trendem je ale fakt, že drtivou většinu české evropské legislativy tvoří tzv. prováděcí akty nebo akty v přenesené pravomoci. S ohledem na svůj technicistní charakter sice zpravidla nezasahují plošně všechny – zmíněné žárovky a vysavače jsou výjimkou potvrzující pravidlo –, způsob jejich přijímání je ale mimořádně pochybný (protože nelegitimní) a není neobvyklé, aby s jednou, dvěma takto přijatými normami (například nařízeními Komise, jejichž prostřednictvím jsou schvalovány účinné látky v hnojivech) stál a padal byznys konkrétních malých a středních podniků, které EU jinak vzývá jako „páteř“ evropské ekonomiky. A lze důvodně očekávat, že bude hůř.

Soustřeďme se na odbourávání zbytečných překážek – a netvořme nové

Pokud nechceme nadále zůstávat ve vleku Bruselu, je nejvyšší čas si uvědomit, že

1. to, jak bude vypadat naše budoucnost, se už zdaleka nerozhoduje jen v Praze;
2. EU není ničím jiným než arénou pro prosazování různorodých zájmů, včetně těch národních;
3. naivní opuštění EU není řešení: Česko není Velká Británie a czexitem bychom neprojevili sílu, ale slabost.

Za těchto východisek nám zbývá jediné: vzít v úvahu, jak EU funguje, a přizpůsobit tomu svou strategii. Ta samozřejmě musí být založena na tom, že víme, o kterých otázkách si chceme rozhodovat sami, a o kterých můžeme nechat rozhodovat Brusel.

Dnes, kdy v kompetenčních otázkách hraje prim EU, nikoliv členské státy, je na takové úvahy už možná trochu pozdě, na druhou stranu stranu ale platí, že

1. tzv. primární právo přesun kompetencí z EU zpět do členských států nezakazuje, ale díky Lisabonské smlouvě poprvé v historii umožňuje;
2. v souvislosti s brexitem bude sílit tlak na komplexní revizi primárního práva, při níž si budeme moci dojednat (další) opt-outy (výjimky).

Výhodou je také to, že si nutně nemusíme definovat (minimálně ne hned), které politiky chceme získat nazpět. Stačí si uvědomit, že evropská integrace byla historicky nejúspěšnější v dobách, kdy nebyla odtržena od reality, nestavěla vzdušné zámky, nezabývala se malichernostmi a napomáhala volnému pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu odbouráváním zbytečných překážek. Boom tzv. negativní integrace Evropské společenství zaznamenalo ve druhé polovině osmdesátých let a trval až do přijetí maastrichtské Smlouvy o EU. Právě negativní integraci bychom měli podporovat i dnes. Věřte, že to jde skoro všude – jak v dopravní politice nebo ve školství, tak v oblasti ochrany spotřebitele či politice životního prostředí (toho času kontaminované agendou boje proti klimatické změně).

Co můžeme udělat hned

Aby byla obhajoba našich zájmů v EU efektivní, musí být včasná, soustavná a konzistentní. V každodenní praxi to mimo jiné znamená, že

1. budeme pracovat s našimi lidmi v Komisi, která stojí u zrodu drtivé většiny legislativních návrhů (dělají to tak všichni relevantní aktéři a zdaleka se neomezují jen na „svého“ komisaře či komisařku);
2. nebudeme ignorovat význam Evropského parlamentu a našich zástupců v něm (když nic jiného, mohou sloužit jako „mechanismus včasného varování“ indikující nastávající legislativní trendy);
3. budeme formovat naše stálé zastoupení v Bruselu tak, aby nebylo součástí tamějšího prostředí a skutečně reprezentovalo zájmy Česka;
4. nebudeme podceňovat přípravu tzv. rámcových pozic k předloženým návrhům (dokumenty z příslušných ministerstev jsou zpravidla kvalitní, ale ti, kteří s nimi nakládají a rozhodují, se jimi příliš neřídí);
5. budeme zohledňovat pozice parlamentních evropských výborů (zejména ty senátní platí dlouhá léta za etalon);
6. vezmeme v úvahu, že gros unijní regulace se přesouvá do tzv. komitologie, jejímž prostřednictvím jsou přijímány zmíněné prováděcí akty a akty v přenesené pravomoci (čili že bude stále více záležet na tom, který „národní expert“ nás na této úrovni bude reprezentovat);
7. budeme vystupovat předvídatelně, a tím pádem budeme schopni pro své pozice získávat podporu mezi dalšími členským státy – alespoň ke zformování tzv. blokační menšiny (pro zabránění přijetí rozhodnutí).

Celé to samozřejmě zní mimořádně složitě a je jasné, že všechny uvedené kroky jsou „na dlouhé lokte“. Zároveň je to ale jediná realistická cesta, jak v EU obstát, nebo – lépe řečeno – se alespoň pokusit v jejím rámci dosáhnout svého. Rozhodně lepší než současná nečitelnost hraničící s nečinností – nebo ideologické fantazie, že Česko se může stát středoevropským Albionem.