Terorismus je odporný zločin a má se přísně trestat. Stejně tak se mu má bránit předem, pokud je to možné. Je ale otázka, jestli některé metody budou účinné. Po posledním útoku zazněly hlasy, jako třeba v jednom z příspěvků pod našim článkem o útoku ve Finsku, kde se vyjádřil pan P. S.: „Zavést trest smrti. Možná by každý rozuměl. Není to nic špatného, dostanou to, co sami chtějí.“ Paní J. B. hned souhlasí: „Souhlasím, vždyť to, co se tu děje, je vlastně už válečný stav.“

Nechme teď stranou trest smrti, dejme tomu, že bychom ho zavedli. Nechme stranou, jestli je sám o sobě správný, to je jiné téma. Zůstaňme u jeho účinnosti.

Pokud jde o teroristy, které jsou vedeni nějakou ideou, kterou považují za nadčasovou, třeba vybudování lepší společnosti a její očisty od buržoazních či jiných parazitů (kdo je parazit, určují útočníci), nebo jsou vedeni svými náboženskými představami, nemusí těm lidem představa vlastní smrti tolik vadit. Pokud při samotném útoku zahynou, tak nebude buď nic, jsou-li ateisté, nebo přijdou do ráje, pokud to odpovídá jejich představám. Pokud jim nevadí smrt při akci, bude jim sotva vadit jako trest po ní, když je někdo chytne a přežijí. Moment odstrašení tu prostě chybí.

Takzvaným sluníčkářům (dost zmatený a bezobsažný pejorativní pojem) se vyčítá, že prý nevidí a popírají souvislost mezi terorismem a islámem. Ta souvislost tam samozřejmě je. Je stejná, jako je třeba mezi marxismem a levicovým aktivistou, který se zradikalizoval a potom je schopen někoho unést a zavraždit nebo dát bombu na nádraží. Měli jsme tu takových v sedmdesátých a osmdesátých letech dost.

Když se vede svatá válka, je bojovníkům celkem jedno, že Marx nebo Mohamed si ten boj představovali trochu jinak. Marx sám by nikdy nikam bombu nedal a Mohamed byl kmenový vůdce a válečník, a proto jeho etika odpovídá válečnému stavu. Radikální učení má skon vyvinout se k tomu, že pojem svaté války rozšíří na jakýkoli teror a potom za bojovníka druhé strany pokládá třeba i malé dítě. Za nepřátelský akt zasluhující trest se pak pokládá třeba i kniha, karikatura v novinách  nebo móda v oblékání.

Mnoho fanatiků se smrti prostě nebojí, protože mají dojem, že nemohou nic ztratit. V případě sebevražedných útočníků, ke kterým už patří mezi islamisty i matky od dětí a děti samotné, je to dost patrné. Jednat máme jako racionální bytosti tak, že si zvolíme cíl a pak volíme prostředky k jeho dosažení. Trest smrti je zde prostředkem nedostatečným, protože k cíli nepovede. Hrozba smrti nemá na někoho, pro koho není smrt problém, žádný účinek.

Silná slova znějí často dost dobře a salonní bojovníci si mohou být jisti, že tím zaujmou a nic je to nestojí. To bude také jediný výsledek. Teroristé tu budou pořád a my budeme mít navíc popraviště. Možná ještě pocit nějaké vykonané spravedlnosti a zadostiučinění. Jenže my chceme zabránit terorismu, ne mít pocity.

Abychom to ještě jednou zopakovali. Nepíšeme tu o trestu smrti jako takovém, ale o tom, jestli nám pomůže vyřešit terorismus. Nepomůže. Na to prostě nestačí.