Ani na výročí svého převratu nedají komunisté se svou drzostí pokoj. Jiří Jírovec teď v Haló novinách odhalil, že se vrací 50. léta. To, co si pod pojmem 50. léta představí normální člověk, tedy nikoli jedinec zvláštního ražení (tedy komunista), je doba represí, soudy posvěceného vraždění a krádeží (tzv. znárodňování). V ten samý den Haló noviny opakují své bludy o církevních restitucích, o tom, jak církvi nic nepatřilo, tak ji není potřeba nic vracet. Opravdu to chce silný žaludek, tvořit takové texty, ale oni jsou komunisté zvyklí.
Článek je plný myšlenkových perel: „Období 1948-53 bylo spojeno s generačním problémem, který byl základem vypořádávání se s minulostí. Na vysoké školy přicházeli ti, jimž válka přerušila studia. Proti nim stála starší, prvorepubliková generace učitelů, tedy lidí často spojených s pravicovými stranami. Proud nesouhlasu s jejich názory je tehdy smetl.“
Tak trošku se vyhazovalo, ale podle s. Jírovce nedopadli vyhození zase tak zle. Onen „proud nesouhlasu“ jim vlastně pomohl. „Nezničil je ale existenčně, protože byla povinnost pracovat. Mnozí přešli do výzkumu.“ Otto Wichterle (kapitalistického původu, zdůrazňuje autor), si „vybudoval a vedl Ústav makromolekulární chemie“. Takže vlastně je to prospěšné pár profesorů občas povyhazovat. Thatcherová prý zatočila s labouristy, co také chtěli po váce vybudovat „vlídnější společnost“, podobně.
A nakonec se bdělé oko soudruha zaměří na naši současnost, a zjišťuje, že je to vlastně stejné jako v těch 50. letech. Vlastně spíš horší, protože se nebuduje ta „vlídnější společnost“. „Ne nepodobně padesátým létům si zase studenti stěžují na názory svých profesorů. Zase se najdou akademičtí funkcionáři staronového ražení, kteří jsou ochotni studentům (a sobě) nepohodlné kolegy vyhodit na základě takových udání. Jsou ochotni zničit je existenčně, protože: kdo zaměstná profesora s nevhodnými názory.“
Jen pro připomenutí dobových rozdílů. Profesorka Růžena Vacková, vězněná už nacisty, byla komunisty zavřena do žaláře na 16 let za údajné vyzvědačství a pustili ji až v roce 1967, to jí bylo 66 let. Žádný ústav si nikdy nezaložila.
Údajný generační hněv studentů se projevoval tak, že Rudolf Slánský vyhlásil v listopadu 1948 program „regulace výběru studentů“ a nastaly prověrky, kterými neprošlo 3600 studentů. Byli nahrazeni jinými z „dělnických kursů“. Kolik studentů vyhodil z politických důvodů po roce 1989 nový „režim“? Kolik uvěznil nevinných profesorů?
V následujících letech až do konce režimu zasahovala komunistická moc do akademického života zcela svévolně. Povinně se přednášel marxismus-leninismus, stát mohl kdykoli komukoli zabránit na vysokých školách studovat. Do ciziny směli na studia vyjet jen prokádrovaní jedinci. To nebyl žádný konflikt generací, ani to nesouvisí s atmosférou studené války a doby „agentů chodců“, jak nám autor vnucuje hned na počátku článků. Bylo to totalitní ovládnutí jedné oblasti společenského života doprovázené vězněním a vyhazovy ze škol a z práce a zničenými životy. Pokud s. Jírovec vidí nějaké podobnosti s dnešní dobou, kdy si studuje každý, co chce, doma i v cizině, a stejně tak každý učí co chce a komunisté mohou ve vlastních a jiných celostátních médiích svobodně lhát o své minulosti, tak není úplně duševně zdráv. Nebo jen tak obyčejně lže, jak to komunisté dělají od svého vzniku.
Jen pro relativní pobavení lze připomenout, že naposledy proti profesorům vystupoval oblíbenec komunistů Miloš Zeman, když několik kandidátů odmítl jmenovat. Asi nějaký „konflikt generací“. Nebo snad další pokus o „vlídnější společnost“? Tak nám to ale někdo musí říci, abychom poznali, která bije.
