Na konci roku 2019 ruští představitelé oznámili, že první dvě hypersonické střely Avangard jsou připravené pro operační použití. Není to ale takový strategický průlom, jak se v Kremlu tváří.
Ačkoliv třeba prezident Vladimir Putin mluvil o této zbrani jako o něčem zcela jedinečném a novém, není to tak. Čína takový systém rovněž loni předvedla na vojenské přehlídce a takové projekty existují i ve Spojených státech. Michael Kofman, odborník na ruské ozbrojené síly z Kennan Institute na Woodrow Wilson International Center ve Washingtonu, rozebíral v článku na serveru The Moscow Times, co nové ruské zbraňové systémy znamenají pro strategickou rovnováhu mezi velmocemi.
Není to ani velká novinka, která by se zrodila z Putinovy geniální mysli. Hypersonická zbraň má za sebou více než 30 let vývoje a ještě předtím tu byly roky sovětských výzkumných programů v oblasti vývoje této technologie. Pracovalo se na tom v rozmezí od 60. do 80. let. Systém byl testován od roku 1990, ale ruské investice do programu byly významně obnoveny v roce 2004, když USA v roce 2002 opustily smlouvu o protiraketové obraně.
Hypersonické zbraně jsou ale – jako každá novinka – doprovázeny velkou reklamou. Moderní charakter války nijak zásadně nemění co do podstaty, ale trendem k dosažení větší rychlosti a zvýšenou schopností proniknout k cíli tyto zbraně zvyšují náklady na obranu proti nim. To zvyšuje už tak dost velké napětí mezi mocnostmi.
Samotný Avangard je strategický hypersonický systém, který umožňuje střele před dosažením cíle manévrovat a tak ztěžovat obranu proti ní. Velký dopad na skutečnou vojenskou rovnováhu mezi ruskými a americkými jadernými silami to ale ve skutečnosti nemá. Stejně jako v době studené války tak ani nyní si Moskva nemohla dovolit závody ve zbrojení. Avangard se nejspíš jevil jako relativně levná pojistka pro případ, že by Spojené státy vyvinuly nějakou účinnou protiraketovou obranu.
Ruská armáda ovšem vyvinula systém boje se strategickou protiraketovou obranou, kterou Američané stejně zatím nemají, takže strategický dopad není vzdor vítězným vyhlášením vlastně žádný. Princip vzájemného jaderného zastrašení funguje i nadále. Kreml může jásat, že jejich novou skvělou střelu Američané nemohou zneškodnit, ale oni nemohou v podstatě zneškodnit žádnou balistickou raketu, přinejmenším ne při jejich ohromném množství. Platí to i opačně. Celé je to v podstatě vedeno obavou, že jednou by Američané něco takového mít mohli, a pak by se takový Avangard hodil. Dnes se ale nemění nic. Bylo by nejspíš možné ho použít při prvním úderu, aby vyřídil (dnes hypotetickou) protiraketovou obranu, než by přišel hlavní úder. Hlavice sama by přitom nemusela být jaderná, tedy za předpokladu, že by byla schopná se trefit přesně. Pak by se dala použít i mimo jadernou válku a „dávkovat“ válečné škody.
Oficiální vyhlášení, která tvrdí, že nová zbraň může nést jadernou hlavici o síle dvou megatun, je třeba brát s určitou rezervou.
Výzva k závodu ve zbrojení to ovšem je. Kromě těchto hypersonických zbraňových projektů mocnosti pracují také na obraně proti nim. Dnes by Rusko a Čína byly samozřejmě ve výhodnějším postavení, pokud by tyto zbraně byly masově nasazeny. Zvýhodní tu stranu, která udeří jako první. Výsledky zkoušek ale nejsou zatím nijak zvlášť působivé a Rusko je známo tím, že formálně nasadí nějakou zbraň, zatímco se na jejím vývoji ve skutečnosti ještě pracuje. Avangard tedy nejspíš dosáhl počátečních provozních schopností, ale mnoho problémů bude třeba ještě vyřešit.
V každém případě se vývoj nezastaví a bude možné pouze nanejvýš nějak mírnit dopad moderních zbraňových technologií, kterých se nikdo jen tak dobrovolně nevzdá.