Soudě podle dennodenního vodopádu zneklidňujících a často ponurých zpráv o světovém dění by člověk snadno mohl propadnout nevíře v takové obyčejné věci, jako je dobrá vůle, ohleduplnost a mezigenerační solidarita. Jenomže zázraky lidskosti se pořád dějí. A když se stanou, má smysl je vyprávět.

Třeba ten o patnáctileté dívce, která si během svého plnokrevného života teenagerky všimne něčeho tak odlehlého, jako je paliativní oddělení nemocnice, na jejíž zahradu se dívá z okna svého pokoje. Rozhodne se pomoci. Její akce je mimo jiné i oslavou spolkového života, který mnozí vnímají jako zaprášený relikt devatenáctého století, ale který přesto, často neviděn, dál pulsuje českými městy.

Pohled zevnitř

Pohledem z okna to samozřejmě nezačalo. Začalo to mnohem dřív. Když jsem se s patnáctiletou Alžbětou Mázlovou sešel, došlo mi, že nejdůležitější ze všeho je, kdo (!) se z toho okna dívá. Bětka je mimořádně empatická dívka z múzické rodiny. Táta staví kytary, máma je fyzioterapeutka a jedna z duší staroměstského Spolku Dobrá Šatlava, obdařeného až neuvěřitelně bohatou, dennodenní kulturní činností. Bětka sama odmalička maluje, hraje na kytaru, skládá texty. A to vše v romantickém prostředí Loretánské ulice na Hradčanech, v němž je Bětčina rodina usazena nejméně již od roku 1890. 

Dále čtěte

Taťjana Medvecká: Koupit se dá dneska všecko, i přízeň voličů. Obsah není důležitý

ROZHOVOR / Mozaika. Vcelku trefné pojmenování jedné početné, pestře poskládané rodiny, jež stojí v centru stejnojmenného domácího seriálu, který začala…

A pak se stane taková věc. Bětka venčí pejska, běží ulicí, zakopne a ošklivě si poraní nohu. Načež nemocnici, kterou má celý život na dohled, pozná i zevnitř. Včetně jedinečné péče sester boromejek. Možná tehdy začala ústav vnímat jinak než jen jako romantické malostranské zákoutí v čele se zahradou, ale jako organismus, který pomáhá, avšak jemuž by mělo být pomoženo.

Boromejky

Nemocnice Milosrdných sester svatého Karla Boromejského na úpatí pražského Petřína není státní nemocnicí. S omezeným rozpočtem tu hospodaří lékařský a další zdravotnický personál a provozuje jej Kongregace sester boromejek. Jsou to zejména ony, které do života ústavu vnášejí něco cennějšího, než jsou drahé lékařské přístroje. Je to nadstandardní lidský přístup a duchovní péče v komorním prostředí církevního špitálu odkázaného z velké části na mecenáše a dary.

Empatická Bětka začala život v nemocnici pozorněji sledovat a neuniklo jí, že jedno z oddělení žije jaksi vlastním a trochu „jiným“ životem. Není to chirurgie, kam přijdete, necháte se ošetřit a zase odejdete. Je to svět sám pro sebe, kde pobývají lidé bez ohledu na věk, a když je hezky, někteří navštěvují zahradu. Jde o oddělení paliativní péče, které má kapacitu patnáct pacientů. Takových, kterým medicína už nedokázala nabídnout účinnou léčbu k uzdravení.

„Doma se o smrti a lidské konečnosti odjakživa a často bavíme,“ říká Bětka. „Mámě zemřel táta při tragické autonehodě v osmačtyřiceti letech a vím, že brzy hledala šetrný způsob, jak mi sdělit, že a proč nemám druhého dědečka. Před dvěma lety jsem během několika měsíců přišla o dalšího prarodiče a o dva příbuzné ve vyšším věku. Je mi blízký buddhismus, smrt mi přijde stejně přirozená jako narození. Je to jediná spravedlnost našeho života. Počká si na každého. Člověk, který si něco odžil, si zaslouží hezký odchod.“

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

Podobné myšlenky pravděpodobně táhly Bětce hlavou, když pozorovala pacienty na zahradě nemocnice z okna svého pokoje, obklopena obrazy, jež tvořivá dívka odmalička maluje.

Spolková akce           

V tu chvíli do příběhu vstupuje Spolek Dobrá Šatlava, bez něhož by Bětčin nápad nemohl ožít. Podzemní prostory spolkového klubu na Uhelném trhu v centru Prahy jsou jako stvořené k setkávání se během koncertů a muzicírování, besed, projekcí, přednášek, ale i výstav obrazů. A tady zasáhla vyšší moc v podobě nejlepší duše spolku – jeho předsedkyně Jiřky Prílepkové, zkušené dramaturgyně a produkční v jednom. Prověřenými tamtamy byl aktivován spolek, čítající ke dvěma stovkám členů, a také sousedé a přátelé.

Bětka nakonec překonala ostych, přijala Jiřčino pozvání a pro dobrou věc tu vystavila osmnáct vybraných obrazů, které vytvořila během svého dětství do dnešních dnů. „Byla jsem trochu nervózní, nebyla jsem si jistá, přece jenom jsou to zčásti kresby a malby dítěte, ale svůj účel splnily. Přefotili jsme je také do formátu pohlednice, aby měli lidi nějakou památku. Nakonec se všechny rozebraly. Prodalo se i několik velkých originálů.“

Jak zpívá Michal Prokop: „Někdo dal dvacet, někdo stovku.“ Výsledek byl více než příznivý. Doslova úžasný! Během výstavy se na dobrovolných příspěvcích výměnou za Bětčiny zmenšené obrazy vybralo přes třicet tisíc korun, které už mladá autorka poslala na účet nemocnice. Konkrétně na oddělení paliativy, kde je primářkou s. M. Přemysla, jinak MUDr. Pavlína Marková. 

Když půjdete někdy pulzujícím centrem Prahy, připomeňte si, že tu pod povrchem v jednom spolku kolotá ještě jeden život – život dobrotivý. Díky, Bětko!