Z cizího krev neteče. To se většinou říká, když někdo něco ukradne. V případě ruských vojáků, kteří padli při invazi na Ukrajinu, to ale platí ještě víc. Posloužili jako potrava pro kanóny, zatímco strůjci všeho si sedí v bezpečí a pronášejí vlastenecké řeči. Když ale mají sdělit rodině, že jejich příslušník padl, odvaha je najednou opustí.
Od události, značně potupné pro ruskou armádu, uplynuly už skoro tři týdny. Večer 13. dubna ukrajinské úřady oznámily, že vlajkový ruský křižník Moskva, který se nacházel v Černém moři jižně od Oděsy, byl zasažen raketovým útokem. Ruské ministerstvo obrany oznámilo, že na palubě lodi explodovala munice a vypukl požár, načež se loď při vlečení do přístavu potopila. Současně ministerstvo uvedlo, že posádka, která čítala více než 500 osob, byla evakuována.
O podrobnostech se Rusům nechce moc mluvit. Respektive vůbec. Později se objevilo několik svědectví příbuzných námořníků z křižníku, podle nichž zahynuly desítky námořníků. Ještě 22. dubna ruské úřady přiznaly smrt jednoho námořníka a 27 dalších bylo pohřešováno. Příčina požáru nebyla oficiálně oznámena. Pro armádu je to velmi trapné. Buď musí přiznat, že loď zasáhli Ukrajinci, nebo konstatovat, že se potopila kvůli vlastní neschopnosti, když jim tam jen tak z ničeho nic začalo hořet. Takové mlčení se dá protahovat do nekonečna, asi stejně, jako nějak utichly spekulace o tom, kdo navrtal kosmickou loď Sojuz na oběžné dráze. Jenže tady při potopení zmizelo hodně lidí a jejich příbuzní by chtěli vědět, na čem jsou.
Jeden takový případ popisuje Radio Svoboda:
„Ruský voják Gleb Lemeščenko, spolubojovník ruského námořníka Leonida Savina, který byl na potopeném křižníku Moskva a je považován za nezvěstného, oznámil smrt svého kamaráda. Savinovi příbuzní upozornili na Lemeščenkův příspěvek na sociální síti VKontakte.
’13. dubna 2022 se potopil strážní raketový křižník Moskva a já mám druhé narozeniny. V tento den zemřel můj přítel Leonid Savin,‘ napsal Lemeščenko na své stránce na VKontakte. Savinův bratr kontaktoval autora příspěvku a snažil se zjistit podrobnosti incidentu, což Lemeščenko odmítl, protože ‚je voják‘ a ‚země řekla, že má mlčet‘.“
Otec dalšího pohřešovaného námořníka, Jegora Škrebce, který sloužil na lodi Moskva jako poddůstojník, se také snažil s vojákem spojit. Lemeščenko také odmítl.
Tento přístup není ze strany Moskvy nic nového. Už v dobách SSSR, po invazi do Afghánistánu, která se rovněž moc nevyvedla, bylo mnoho padlých, které v tichosti vozili do vlasti a o jejichž smrti se nemluvilo. Tehdy vzniklo označení „náklad 200“, které se používalo pro transport mrtvých. Dnes se opět začalo používat při protestech a úřady jsou na to značně alergické. Bály se přiznat, co se stalo v Černobylu. Nechtělo se jim přiznat, co se stalo s posádkou potopené ponorky Kursk. Lidé jsou pro ně jen hmota na jedno použití.
Zbabělci z Putinovy junty své děti bojovat nepošlou. Některé ratolesti z kremelské zlaté mládeže ostatně žijí na Západě, kde si užívají sladké „západní dekadence“. Není pravděpodobné, že by se někomu povedlo je poslat bojovat za Svatou Rus proti údajným neonacistůn na Ukrajinu. Moskevský patriarcha Kirill žádné děti nemá, aspoň nakolik je známo, takže také srdnatě oslavuje armádu a pokračuje v posluhování zločinnému režimu. Vůdce Vladimir Putin je tak odvážný, že z bunkru, kam utekl před covidem, poslední dva roky moc nevylézá.
Je paradoxní, že lidé, kteří se bojí viru, NATO, vymyšlených nacistů a vlastních občanů by ještě chtěli, abychom se báli i my.