Za katolickým knězem Zbigniewem Czendlikem poslední dobou přicházejí hlavně lidé, které trápí zadluženost, frustrace nebo mezilidské vztahy. Říká, že neumíme naslouchat, a proto nemůžeme vést dialog. Na uprchlickou krizi řešení nezná, ale zdůrazňuje, že bychom neměli mít strach a měli bychom vidět svět pozitivně. „Mnohdy nám chybí jednoduchá a obyčejná přirozenost. Křesťanské hodnoty je nutné brát jako celek, včetně pomoci a lásky k bližnímu, nikoli si z nich vybírat jen to, co se nám hodí,“ říká v rozhovoru.

Jak jste prožil Velikonoce?

Krásně, jako vždycky. Velikonoce, i jiné svátky, mám rád. S nadsázkou říkám, že život bez svátků je jako cesta bez hospod. A já jsem ten typ člověka, který potřebuje pořád něco oslavovat. Také mám rád lidi. O Velikonocích mám jako kněz poměrně hodně práce, ale neunavuje mě, naopak mě dobíjí.

Při své práci hodně mluvíte s lidmi. S čím za vámi teď nejčastěji chodí? Jaké je rozpoložení společnosti?

Musím přiznat, že lidé za mnou se svými problémy chodí asi víc než za ostatními, pravděpodobně proto, že jsem víc vidět. A já to osobně těžce nesu. Na některé e-maily už neodpovídám. Lidé vás bombardují svými problémy a často to končí tím, že vám posílají číslo účtu. Když jim nějaké peníze pošlete, tak se jich někdy dotkne, že je to málo. Největší problém, který pozoruji, je zadluženost některých lidí. Potom jsou i tací, kteří mají psychické problémy. Myslím si, že je to tak trochu civilizační nemoc naší doby a že společnosti chybějí i odborníci na tyto problémy, kteří by lidem porozuměli a pomohli jim. Lidé si sice začínají zvykat chodit k psychiatrovi nebo psychologovi, ale lékařů, kteří jim dokážou opravdu pomoct, je jako šafránu. Velmi často dotyčný dostane jen léky a vše skončí. Krom toho pozoruji také určitou frustraci a vztahové problémy. Nechci to tady tak úplně prezentovat, ale možná je takový stav společnosti následkem deficitu určitých duchovních hodnot. Nevím. O Velikonocích jsem to i naťukl ve svém kázání, řekl jsem, že se hovoří o oteplování země, ale mezi lidmi nastala doba ledová. Vztahy se neoteplují, spíše se zmrazují, takže se od sebe vzdalujeme, neumíme komunikovat, a to naší psychické pohodě moc neprospívá.

Zmínil jste hodnoty. V poslední době, v souvislosti s uprchlickou krizí, odkazují někteří lidé k evropským, potažmo křesťanským hodnotám. Víme skutečně, o čem mluvíme? Protože jednou hodnotou je také pomoc bližnímu svému.

Víte, v České republice jsem pětadvacet let a po celou dobu se snažím lidem zprostředkovat křesťanské hodnoty, ale musím říct, že to, co způsobila migrace, to se mi za celou dobu nepodařilo. Najednou kolem sebe vidím, jak se všichni odvolávají na křesťanské hodnoty. Ale někdy si vybírají jen to, co jim vyhovuje. Jenže křesťanství je nutné brát jako celek, včetně pomoci a lásky k bližnímu.

Jak bychom se měli postavit k uprchlické krizi? Jak najít rozumnou míru mezi pomocí a strachem o svou bezpečnost?

To kdybych věděl, tak bych se možná zasloužil o Nobelovu cenu míru. Ale já to vážně nevím. Myslím si, že problémy vznikají tam, kde přestáváme naslouchat. Protože potom nedokážeme vést dialog a komunikovat. Podle mě je důležité, abychom potřebám těchto lidí naslouchali, a tak se lépe poznávali. Současně se domnívám, že dialog má své mantinely, protože naslouchání musí být oboustranné. To znamená, že také lidé, kteří k nám přicházejí, by měli naslouchat nám a vnímat prostředí, do něhož utíkají. Myslím si, že hlavní problém je v politickém zneužití tématu. Někteří politici vyvolávají v lidech záměrně strach a potom říkají: Postaráme se o vás. To je populistické, protože v takovém případě neexistuje dobrá vůle cokoli řešit, jde jen o to osobně uspět.

Společnost je v rozpoložení, které se blíží nejistotě, chaosu, mluví se o postfaktické době. Věděl byste o léku na tento neduh? Může to být křesťanství?

Víte, Ježíš říká svým učedníkům, a několikrát jim to opakuje: Nebojte se. Myslím si, že bychom neměli mít strach. Říká se, že strach je nemoc špatného svědomí. Křesťanství je v naší kultuře ověřené. Je nositelem pozitivních hodnot. Přeju si, abychom smýšleli pozitivně, neviděli svět v černých barvách. Důležité je začít vždy u sebe, potažmo ve svém okolí. Už dřív jsem řekl, že se nepotkávám s nenávistí ze strany uprchlíků, ale s nenávistí ze strany lidí, kteří kolem mě žijí. Věřím, že když se změním já, změní se svět kolem mě. Ale do toho se nám moc nechce, abychom pracovali na sobě.

Možná nám chybí vzory? Připadáme si méněcenní?

Vzpomínám si, že když Česká republika vstupovala do Evropské unie, byl jsem požádán o krátký proslov. Řekl jsem, že nechci gratulovat České republice ke vstupu do Evropské unie, ale že Evropské unii gratuluju, že do ní vstupuje Česká republika. Protože je to bohatá země, a teď myslím i kulturou, tradicí a dědictvím. Měli bychom si uvědomit, že jsme přínosem pro evropský kontinent a pro celý svět. Myslím si, že je to důležitý okamžik, když si uvědomíme svoui vlastní hodnotu, když víme, kam patříme a kdo jsme. Toto v sobě musíme posilovat. V historii máme řadu osobností, které nás mohou inspirovat, například Karel IV., Jan Hus, Tomáš G. Masaryk nebo Václav Havel, který mi byl vždycky blízký.

Měli by lidé číst Bibli?

To je složitá otázka, protože Bible je velmi náročná kniha a člověk by se na její čtení měl připravit. Nejde ji jen tak vzít a číst, protože člověk potom bude zmatený. Bible například není řazena chronologicky. Doporučil bych proto začít jednoduššími částmi, například Skutky apoštolů a evangelii. Víte, když se podívám z okna fary tady v Lanškrouně a pohlédnu na náměstíčko, je tady spousta náboženských symbolů, například soch. Křesťanství se promítá do architektury, výtvarného umění, literatury. Pokud chce člověk porozumět věcem, které potkává, s nimiž žije, měl by takové znalosti mít. Bible je mimo jiné zdroj poznání. O Bibli říkám, že je to milostný dopis, který jsme od Pánaboha dostali. Je důležité číst Bibli srdcem. Existuje ale více způsobů, jak ji číst. Bible může sloužit k meditaci, k duchovnímu růstu, můžeme ji chápat i jako učebnici historie.

Snad se nebudete zlobit, když řeknu, že nejste konvenční kněz. Oblékáte se podle poslední módy, sportujete. Jak jste k tomuto životnímu postoji došel?

Zlobit se na vás nebudu, ale je to takové zjednodušené. Občas někde napíšou, že mám rád módu. Ano, dřív jsem maloval a myslím, že bych mohl být i stylistou. Mně se takové věci líbí. Nevyhledávám konkrétní značky, spíš se zaměřuju na vkus. Vrátil jsem se z Floridy, kde jsem byl v kostele sv. Anežky a byl to krásný pohled. Když vidíte lidi, kteří se usmívají, přijdou hezky oblečení, navonění, tak to přece není nic špatného. Dokonce si myslím, že by to tak mělo být. To, jak se oblékáme, jak se staráme o domov pro naši duši, tak to také něco vypovídá o duši samotné. Co je podle mě důležité, je přirozenost. Buďme takoví, jací jsme, řekněme, jak věci prožíváme, a neschovávejme se za něco, co nejsme. Někdy kolem sebe vidím, že lidé mají autoritu jen proto, že je někdo dosadil do nějaké funkce a ta funkce je převálcuje, protože jsou menší než úřad, který zastávají. Také to ale může být naopak. Podívejte se například na papeže Františka, to je přirozený člověk a myslím, že je větší než papežský úřad. Myslím, že nám mnohdy chybí taková ta jednoduchá a obyčejná přirozenost.

Když jsme u přirozenosti, už dříve jste se zmínil o tom, že byste nebyl proti zrušení celibátu.

Měli bychom hovořit o zdobrovolnění celibátu, protože ho nelze zrušit. Je to určitý způsob života. A víte, že v celibátu žijí i lidé, kteří nejsou duchovní, ale nemohou mít sex například kvůli určitému postižení. Pochopitelně bych proti zdobrovolnění celibátu nic neměl a myslím si, že ta doba jednou přijde. Papež František občas do tohoto vosího hnízda píchne, což vyvolá emoce a diskusi. A jsme zase u toho, že o některých věcech musíme diskutovat a že je dobře o nich diskutovat. Naším problémem ale je, že bez emocí neumíme vést dialog. Když jezdím na besedy, většinou nenechávám prostor na otázky, protože předem vím, na co se lidé budou ptát. Nechci totiž, abychom se kvůli některým věcem rozdělovali. Vzpomínám si, že mí rodiče se vždycky kvůli volbám pohádali, protože tatínek volil jednu stranu a maminka druhou, ale to není důvod, aby bylo dusno, ať si každý volí, koho chce. Víte, to je i takový nešvar, který tady funguje. Říkám, že slušně vychovaný člověk se neptá na to, kdo koho volí nebo kolik kdo vydělává. Ale nás to hrozně zajímá. Každý ať volí, koho chce, proto máme svobodu. A svoboda je jeden z největších darů, který jsme vůbec od Pánaboha dostali, protože bez svobody se nebude rozvíjet ani láska. Ta potřebuje prostor svobody, aby mohla růst. A co mi ve společnosti vadí, je mimo jiné to, že čím dál tím víc přestáváme být svobodnými lidmi.

Můžete to upřesnit?

My si sice myslíme, že jsme svobodní, ale naše svoboda je čím dál víc fiktivní a náš život je pořád víc regulovaný. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že třetí strana omezuje jejich svobodné bytí.

Co si teď nejvíc přejete?

Nemám nějaké zvláštní přání, nedávám si ani žádná velká předsevzetí. Jsem šťastný člověk. Snad jediné. Přál bych si, abych nepřišel o rozum, abych zůstal normální, abych nezpychl, to je možná věc, kterou potřebuji. Asi víte, že mi vyšla kniha a prodalo se hodně výtisků, dostal jsem i ocenění. A možná mi hrozí zpychnutí, ale já si chci zachovat svou přirozenost, chci zůstat normální. To jsou taková moje přání.

Poslední otázka se dotkne právě vaší knihy, respektive jejího názvu. Kdybyste si mohl vybrat tak postel, hospoda, nebo kostel?

Mohl bych si teď zahrát na pokrytce a říct kostel. Ale ne. Zvolím postel.