HISTORIE / „Chtějí, abych se provdala, avšak Vy to nejspíše pochopíte, že to u mne nesnadné,“ zoufá si Zdeňka Havlíčková v dopise advokátu Vojtěchu Fričovi v září roku 1871. „Leckoho si přece nesmím vzít kvůli svému jménu a někdo z lepších mne sotva nyní bude chtíti. 22 let již mám, krásu nemám… A pak bude velmi málo lidí, kteří by chtěli věřit a vědět, že ti, kteří mne o dobrou pověst připravili, pravdu neměli.“ Nešťastné dívce tehdy zbývá už pouhý rok života.

„Jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce pravd,“ prohlásil Karel Havlíček Borovský, novinář, spisovatel a politik, jedna z nejvýraznějších tváří národního obrození, aniž by tušil, že pravdivost těchto slov na vlastní kůži pocítí v budoucnosti i jeho dcera. Do dějin vešel jako národní mučedník, který se nebál postavit rakouské monarchii a jejímu absolutismu, jako hlasitý kritik politické nesvobody, cenzury a útlaku českého národa.

„Sám Zdeňčin slavný otec, ostrý kritik každého kýče a přeslazeného sentimentálního vlastenčení, byl mnohokrát zneužit právě pro kýčovité a sentimentální pojetí patriotismu a malicherného českého politikaření,“ uvádí religionistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová. A podobný osud čekal i dceru Zdeňku. Národ se jí ujal, považoval ji za svou dceru, očekával poslušnost a vděk. Když se toho nedočkal, zavrhl ji. 

Narodila se do neklidné doby, do revolučního roku, do časů skomírajících nadějí. „Zrovna teď v jednu hodinu z poledne narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jako by nic…“ psal Karel Havlíček šťastnou novinu své matce 23. prosince roku 1848. Radost ze zdravé dcery snad překryla i lehké zklamání ze skutečnosti, že se nedočkal syna, pokračovatele rodu.

Kluk by byl lepší

Svůj názor vyjádřil o šest let později, když z Brixenu gratuloval svému bratrovi k novorozené dcerce: „Milý bratře! Především ti skládám gratulaci k šťastnému založení rodiny, ačkoli vlastně se k holce tuze gratulovat nemusí, lepší by byl kluk. Ale což je dělat. Ženě vyřiď pozdravení…“

„Nezdá se, že by otec Havlíček měl čas sledovat, jak jeho potomek roste: vzdal se sice poslaneckého mandátu, ale o to víc se věnoval novinářství a věcem veřejným,“ podotýká historička Milena Lenderová ve své knize Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové. Na stránkách svých Národních novin obhajoval již jako osamocený bojovník liberální ideály, avšak i on měl být již brzy umlčen. V lednu roku 1850 je vydávání jeho listu definitivně zakázáno, v březnu mu byl zapovězen i pobyt v Praze.

Zdeňce bylo šestnáct měsíců, když se spolu se svými rodiči na jaře roku 1850 přestěhovala do Kutné Hory. Zde její otec začal vydávat časopis Slovan, „časopis věnovaný politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým“. Dívenka zde prožívala šťastné chvíle, hrála si s buldokem Džokem a i otec na ni zde měl více času.

Nad jejich kutnohorským pobytem se však stále více roztahoval stín neustálého policejního dohledu, častých úředních kontrol v bytě i tiskárně a úřední šikany vůči rodinným přátelům a známým. Havlíček přestal v létě roku 1851 Slovana vydávat, aby neumožnil vládě jej zakázat. Celá rodina, včetně psa Džoka, se pak přestěhovala do Německého Brodu do domu, v němž Havlíček prožil kus svého dětství. A do něj vpadla pod rouškou tmy z 15. na 16. prosince 1851 policejní moc v čele s komisařem Franzem Dederou, aby nepohodlného novináře ještě téže noci posadila na spěšný dostavník, na cestu, která skončila vyhnanstvím v jihotyrolském Brixenu. 

Julie se s malou Zdeňkou odstěhovala ke své provdané mladší sestře Adéle Jarošové do Prahy. Trvalo několik dlouhých měsíců, než s dcerkou dostala povolení k odjezdu za manželem „do zkaženého hnízda plného hlupáků a pokrytců“, jak svůj nedobrovolný domov Havlíček popisoval. Rodina zde pobyla dva roky, pro malou Zdeňku snad ty nejšťastnější. Proháněla se po loukách, s rodiči chodila na vycházky a výlety do hor, měla podle slov svého otce „straku, která jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má vyražení. Učím ji také číst, ale Zdenku, ne tu straku!!“. 

Havlíček vychovával svou dceru přísnou rukou. Svému bratru Františkovi v jednom z dopisů napsal: „Tak kupř. u nás vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“  Zdeňka byla vděčná, že se jí věnuje a učí ji číst, vzhlížela k němu a říkávala mu „tatínečku“. Nemohla ještě vnímat, jak policejní otevírání korespondence, neustálý dohled a stesk po rodinných přátelích, kteří si až na výjimky netroufali za nimi přijet, ztrpčují rodičům dny. 

Bůh má člověka za blázna

Horský vzduch dělal dobře i Julii, v té době již trpící tuberkulózou. Jakmile se však v roce 1854 vrátila do Prahy, aby dcerka na naléhání manžela chodila do české školy, její chrlení krve se výrazně zhoršilo. Když se konečně Havlíček směl na jaře roku 1855 vrátit domů, živou už ji nezastihl. Zemřela v dubnu, v den svých 29. narozenin. Poslední slova, která jí podle jejího lékaře vyšla ze rtů, patřila sestře: „Střez mi Zdeňku jako oko v hlavě!“ 

Karel Havlíček byl zdrcený. „Můj stav Vám nemusím popisovat; ale když někdo tak dlouho, tak silně toužil po své vlasti, po třech a půl létech konečně toho přání dosáhne, a potom se dvě hodiny před svým cílem dozví, že je hlavní činitel vytouženého šťastného a spokojeného života neodvolatelně ztracen: potom je to opravdu situace, ve které se musí říci, že Bůh má člověka za blázna,“ zoufal si v dopise svému příteli z Brixenu. 

Hořkost po návratu nebrala konce. Praha, kde Zdeňka žila u Jarošových, mu byla zapovězena, přátelé a známí se jej až na výjimky stranili, zdraví mu vypovídalo službu. Když v květnu 1856 dostal povolení strávit v Praze osm dní, podrobil se lékařskému vyšetření. Diagnóza vzala všechny naděje – pokročilá tuberkulóza provázená reakcí v lymfatických uzlinách. 29. července 1856 zemřel v pouhých pětatřiceti letech na stejné posteli jako před více než rokem jeho žena Julie. 

O smrti rodičů nevěděla

Pohřeb 1. srpna 1956 přerostl v národní demonstraci proti neoabsolutistickému režimu a položil základy kultu Karla Havlíčka jako národního mučedníka. Zdeňka na něm chyběla. O smrti svých rodičů ani nevěděla. Božena Němcová to vysvětlovala tím, že „Jarošovi se o ni bojí, že je příliš citlivá a slabá, aby se jim nerozstonala“, avšak sama s tímto přístupem nesouhlasila. Dívka tak poprvé navštívila hrob svých rodičů až o pět let později, v červnu roku 1861.

Čtyři roky po smrti svého otce vyrůstala Zdeňka stranou veřejného zájmu, ve stále větší bídě, avšak v láskyplném prostředí, v němž se jí dostávalo přijetí i dobrého vzdělání u soukromých učitelů a později i v soukromém dívčím vzdělávacím ústavu. Brzy začala říkat své tetě Adéle „maminko“.

Její strýc se však více a více zadlužoval, rodina třela bídu s nouzí, stěhovala se do stále menších a nuznějších bytů. Když jednou Zdeňku potkal její kamarád, budoucí stavební rada Boleslav Trojan, okomentoval to slovy: „Jen hadérky na ní visely, již nebyla krmena masitými krměmi a cukrovinkami, nýbrž mnohdy ráda byla, najedla-li se suchou skývou chleba…“

V pasti sentimentu

Pevný stisk neoabsolutismu začal krátce po Havlíčkově smrti povolovat, politické poměry se pozvolna uvolňovaly. Havlíčkův mučednický kult, doposud spíše nenápadný, sílil. Stával se „mučedníkem brixenským“, mužem, „jenž nikdy neplakal“, jeho osobu opředával jeden sentimentální mýtus za druhým. Národ upnul svou pozornost na Zdeňku, živou součást Havlíčkovy památky, a postupně se pasoval do role jejího otce. Jak ale podotýká Lenderová: „Nešlo ale zároveň o výraz špatného svědomí řady lidí, kteří se k Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu, v době, kdy nejvíc potřeboval pomoc, oporu a uznání, obrátili zády?“

„Havlíček se obětoval za národ a ten jej měl nyní zastoupit ve výchově sirotka. Vznikla patetická idea, především ze strany manželek čelních představitelů českého politického života, že se o štěstí jejího života postará český národ, protože je to jeho povinnost,“ uvádí ve svém textu Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod.

Překřtili ji na „dceru národa“, na zajištění jejího výživného a věna byla vyhlášena loterie. Ta ve finále vynesla přes 30 tisíc zlatých. Z obav, že by Havlíčkův švagr mohl využít peníze pro splacení svých tíživých dluhů, ustanovili vlastenci jejím novým poručníkem právníka a politika Františka Augusta Braunera. Ten rozhodl, že Zdeňku vezme dočasně pod svá ochranná křídla univerzitní knihovník Ignác Jan Hanuš, sám otec pěti dcer v podobném věku. 

Chcete mi ji vyrvat

„Teď najednou začnou se o mě starat, a dřív to o mě ani nikdo nevěděl. Zahynouti bych byla musela, kdyby mě Jarošovic nebyli vzali k sobě, a co na mě obětovali, tuším je Ti známé,“ svěřovala se se smutkem v psaní své babičce do Brodu patnáctiletá dívka. A vzdát se jí nechtěla ani teta Adéla. „Dokud byla Zdeňka chuda, nikdo jste si na ni ani nezpomněl, neřku-li, abyste se jí byli ujali, a tenkrát byla pro ubohou malou sirotu Jarošová dobrá, ale teď pojednou, když má groše, tu mi ji chcete vyrvat,“ vmetla prý Braunerovi do tváře. A skutečně vyrvali. Prvního říjnového dne roku 1863 odvezli plačící dítě od příbuzných do rodiny Hanušovy.

Nebyla šťastná, do nové rodiny nikdy nezapadla. Paní Hanušová ji podle jejích slov „krmila učenými matrónskými frázemi či ustavičným mentorováním“, její dcery byly prý „uštěpačné a domýšlivé holky“, pan Hanuš ji trpěl v domě jako nutné zlo. Ale zřejmě nebylo jednoduché soužití ani se Zdeňkou, v níž se stále více probouzela tvrdohlavost a břitký jazyk po jejím otci. 

Paní Hanušová nakonec seznala, že na výchovu a ukáznění dospívající Zdeňky nestačí. Po třech letech se tak dcera národa stěhovala k Braunerovým. Ještě předtím se stihla poprvé v životě zamilovat – na plese Národní besedy na Žofíně, jehož byla ozdobou, do bratra své spolužačky z Vyšší dívčí školy Karla Petra Kheila. Studentská láska k vlastenecky smýšlejícímu synovi pražského obchodníka ale ve vážnou známost nikdy nepřerostla. 

Ani do druhé rodiny nikdy zcela nezapadla. Mezi paní Braunerovou a Zdeňkou panoval slovy Mileny Lenderové „vztah občas láskyplný, každopádně korektní“. Dospívající dívka byla chytrá, ale poměrně svéhlavá, nebála se říct autoritám svůj názor, nerozpakovala se odmlouvat a nahlas nesouhlasit, což bylo tehdy u dívek považováno za nepatřičné.

Soudobým představám ženskosti se vymykala. Boleslav Trojan o ní napsal: „Zdeňka nevychází takřka ze samých zábav, ba že drahocenné šaty, sotva jedenkráte oblečené, se již odkládají a nové pořizují, ale oproti tomu s kuchyní se pranic neobírá, ani šitím, pletením atp., i docela lidu a lidovému cítění se odcizuje!“

Náramně slábnu…

V té době již postonávala, polehávala, životní síla se navzdory mládí vytrácela. Lékař jí oznámil počínající tuberkulózu; nemoc, která ji připravila o oba rodiče, nyní dotírala i na ni. Své přítelkyni Elvíře Kheilové si v únoru roku 1866 stěžovala: „Holenku Elvíro – s tou mou smrtí se to tak pomalu blíží. Najednou jsem dostala nemoc, vlastně to není nemoc, když to je ve své míře – a teď náramně slábnu…“  

„Oko národa“ na ni mezitím dohlíželo stále bedlivěji, kult dcery národa sílil. A Zdeňka se svou novou roli, byť nedobrovolně přijatou, naučila hrát. S potěšením. Vyrostla z ní elegantní a sebevědomá mladá žena, chodila do divadel, na výstavy, koncerty, libovala si v pěkném oblečení, užívala si přízeň spolužaček a přítelkyň, a dokonce se i sama začala podepisovat jako „dcera národa českého“. Neuvědomovala si tehdy ještě, že „stačí jen malý úkrok stranou z cesty celonárodního symbolu a z dcery národa se stane národní štvanec“.

Spřáhla se s nepřítelem

Z cesty, po níž se měla v očích vlastenců vydat, ji svedl románek s Quidem Battagliou, s nímž byla seznámena v únoru roku 1867 na plese Národní besedy. Rakouský voják polského původu přišel na další tři plesy, aby se se svou vyvolenou mohl setkat. Psali si, dávali dostaveníčka, Quido plánoval kvůli ní odejít z armády. Oba si mysleli, že nedělají nic špatného, přece se mají rádi.

Společnost měla jiný názor. Nejenže otevřeně dávat najevo své city bez souhlasu zákonných zástupců se pro dívku z dobré rodiny nehodilo, Quido byl navíc v očích veřejnosti zcela nevhodná partie. Celý národ se přece neskládal na věno „své dcery“ pro barona pocházejícího z Haliče, tedy z části monarchie, kde poslanci sympatizovali s vídeňským centralismem. Nijak mu nevylepšilo pověst, že se učil česky a jako jediný důstojník v Praze se stal členem Měšťanské besedy. Pro vlastence byl nepřítelem českých zájmů.

Oba zamilovaní se přesto rozhodli vztah oficiálně zveřejnit. Tři dny po sobě se dcera národa objevila na korze Na Příkopech, zavěšena do svého důstojníka. Propukl skandál. Česká vlastenecká společnost byla hysterická. Uctívaná a hýčkaná dívka byla rázem zavržena, z obdivu se stala nenávist. Braunerovi byli v šoku. Okamžitě románek utnuli a Zdeňku odvezli z Prahy pryč.

Šťastnému žití dala sbohem

Její pověst nezachránili, naopak. Nepřítomnost „nevděčné“ Havlíčkovy dcery si mnozí začali vysvětlovat dívčiným těhotenstvím, drby se šířily městem jak požár. Tvořivý lid pozměnil verš v oblíbené písničce o Havlíčkovi z „tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije“ na „ale Zdeňka s důstojníkem žije“. 

Nešťastná a společností náhle zavržená dívka byla odeslána nejprve do Poděbrad a pak do Rakovníka, do rodiny advokáta Aloise Pravoslava Trojana. Ze sebevědomé mladé ženy se stala zlomená, submisivní bytost. „Každý člověk je křehký tvor, všem chybám velmi přístupný, avšak né stejně se chyby posuzují,“ psala v dopisu paní Braunerové do Prahy. „Šťastnému žití dala jsem navždy s Bohem – nehledám ho a snad ho nezasluhuji.“ 

„Klepy a nenávist prohloubily její melancholii a nedůvěru vůči společnosti, bohužel i vůči lidem, kteří ji měli rádi a chtěli jí pomoct,“ píše Lenderová. Ještě když se v roce 1870 účastnila plesu v Národní besedě, přítomní mladíci s ní odmítali pro její „prohřešek“ tančit. 

Zdeňka Havlíčková útrpně přijala svůj osud, aniž by se ho již snažila výrazně měnit. Od července roku 1870 žila v Německém Brodu u babičky a tety Johany. Pasivně přijala vzdálení od Prahy, vidinu své předčasné smrti, podvolila se i Braunerovu výběru životního partnera. A tak, přestože by ji srdce bylo táhlo k hraběti Václavu Kounicovi, snad tomu nejvytrvalejšímu a nejtrpělivějšímu ze všech jejích ctitelů, kývla na výhodný sňatek s mladým a bohatým statkářem Antonínem Svobodou.

Ubohá bytost ztracená

Ke svatbě již nedošlo. Těžká nemoc jí ubírala stále více životních sil. V srpnu roku 1872 se za svou kamarádkou z dětství vypravil do Brodu Boleslav Trojan. Když ji spatřil, zděsil se „nad sešlostí ubohé děvy… bledé, vychrtlé, očividně s pokročilými úbytěmi zápasící ubohé bytosti, nade vší pochybnosti již ztracené“. Dne 20. září téhož roku vydechla Zdeňka Havlíčková naposledy. V prosinci by oslavila teprve 24. narozeniny.

Veřejnost přijala zprávu o její smrti spíše s rozpaky. Mladočeské Národní listy otiskly slova Jana Nerudy: „Podivno je mně ale, jako bychom byli tou smrtí vinni! Učinit ji, sirotka, dcerou národa, českého, nešťastného národa, připojit osud její ku kletbě naší – odkud se jí mělo štěstí dostat!“ Český národ však na její „zradu“ nezapomněl. Zdeňka Havlíčková pro většinu veřejnosti až do počátku 20. století zůstala slovy Lenderové i nadále „zrádkyní, nešťastnou a nevyrovnanou, dívkou nejprve vynesenou k nebi a poté z něj svrženou“.