Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a český prezident Petr Pavel na Pražském hradě (2023). FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ESEJ / Dnes, kdy při pohledu na světové dění opět jednou dochází na Hamletova slova, že „vymknuta z kloubů doba šílí“, je snad jen chabou útěchou, že o tom všem vědělo lidské vědomí už před dvěma a půl tisíci léty. Nepoučilo se, a přece se z toho dříve nebo později dostalo. Útěcha z historie – a útěcha z filosofie a literatury – je často to jediné, co v rozběsněných časech zbývá klidné mysli jako zdroj naděje.
Čteme například opakovaně u Sókratových oponentů, že ne pravda, ne spravedlnost, ale zdání pravdy, zdání spravedlnosti, vede k úspěchu. K čemu nějaká spravedlnost, ptají se oponenti? To jsou jen prázdná slova. V reálném životě, na soudech, v politice – dnes třeba i v mezinárodní politice – je jen přítěží. Neboť na celé čáře vítězí lež. Parafrázujeme-li Viléma Mrštíka – Mendacium tr(i)umphans, Lež triumfující! To je to, co zdáním oklamaní lidé (dnes médii oklamaní voliči) většinově vyžadují, volí, milují, ať už tomu říkají jakkoli.
Sókrates i další postavy Platónových dialogů nejprve tyto populistické pravdy zpravidla zdánlivě přijmou, aby je vzápětí postupně, s termití trpělivostí, v průběhu dialogu podvratně zkoumali, vtahovali do svého světa otázek, a tím fakticky vyvraceli. (Mně to vždycky připomínalo Švejkovo nevyrušitelné zacházení s velkými dějinami a velkými, většinou obecně sdílenými frázemi.) Výsledek takového postupu? Z původně jasně logických, pragmatických a „realistických“ pravd populistů nezůstane kámen na kameni. To je moje „útěcha z filosofie“ (útěcha z literatury a útěcha ze Švejka).
Člověk jako tvor lhoucí
Ale platí to i obecně. Dokud lež budeme donekonečna omlouvat, podpírat účelově vymyšlenými argumenty, zkrátka akceptovat jako hotovou věc, dokud budeme tančit kolem ní rituální tanečky o nutné „strategii“, „taktice“, „vypouštění balónků“ a „kolíkování terénu“, pak se nedivme následkům. Přijímat lež jako legitimní prostředek k získávání čehokoli (území, moci, zisku, úřadů i vědomí lidí), a dokonce obdivovat obratnost těch, kteří ji chytře používají, to všechno znamená zabývat se jen povrchem a ne podstatou, následky – a ne jejich vnitřními příčinami.
No bóže, praví hlas lidu. Lhalo se vždycky, v politice i na veřejnosti, naštěstí to někdy bylo i zábavné. Hlavně, když přitom neumíraly tisíce lidí… Tentýž hlas si nedokáže propojit první s druhým, že to druhé, ti mrtví, jsou přímo podmíněni tím prvním. Člověk je nejen tvor myslící, homo sapiens, jak ve své pýše sám sebe nazval, ačkoli žitá zkušenost ho na každém kroku usvědčuje z omylu. Mimo jiné i proto, že taková definice ignoruje rozsáhlou oblast podvědomí, citů, a ještě rozsáhlejší sféru nevědomí. Ale právě ta teď ve světě agresivně vyhřezla navenek. Už nejen z Kremlu, ale i z Bílého domu.
Opravme tedy definici: člověk je nejen tvor myslící, ale také mýlící se (homo erroneus). Jenže je zároveň, a v těchto dnech dvojnásob, tvor klamající, lhoucí (homo mendax). Nejvyšší čas s tím začít pracovat,protože jedině ve vědomí, nikoli v nevědomí, je možné dělat korektury (C. G. Jung).
Jde především o Ukrajinu
Dnes se triumfující lež usadila v nejvyšších patrech velmocenské tahanice o Ukrajinu, v níž už dávno nejde jen o vítězství v mocenské hře zájmů, argumentů a lžiargumentů, ale o hekatomby lidských životů. Ty jsou však následkem prvotní akceptované lži. Symbolickou přesilovku, kterou demonstrativně předvedl Trump, nemůže Evropa včetně Ukrajiny jen tak přejít. Mimochodem – jaképak rozdělování Evropa a Ukrajina? Ukrajina je Evropa.
A co teprve z tohoto nesmyslu vyvozované soudy, že Evropa se musí rozhodnout, zda vyrábět zbraně „pro sebe, nebo Ukrajinu“? (Naposledy se touto necitlivou geopolitickou negramotností vyznamenal i bývalý vojenský atašé John Foreman.) Vždyť díky Trumpovi teď víme, že vyrábíme-li zbraně pro Ukrajinu, vyrábíme je i pro sebe – a vyrábíme-li pro sebe, vyrábíme pro Ukrajinu!
Osudová přesilovka v Bílém domě byla cenná v tom, že zde „svalovec“ Trump celému světu ukázal, jaký je slaboch. Platí biblické – kdo má uši, slyš, kdo má oči, viď! Jen slaboch si musí přivolat na pomoc proti oponentovi svého viceprezidenta i ministra. A oba v zádech mít ještě Elona M. (Mefistofela?). Ale opět – i to je zas jen logický následek původní chyby a prapříčiny všech příčin – globálního akceptování lži jako legitimního prostředku komunikace.
Je to důsledek života ve lži, a výsledkem, jak jsme viděli, jsou i ty statisíce nejen ukrajinských, ale i ruských obětí: těch znevolněných, kteří navenek dobrovolně kladou rituální oběti svých životů na oltář kultu jednoho psychopata a jeho obsedantních bludů. A druhý psychopat a obsedantní bludař za oceánem mu k tomu tleská, a ještě peskuje oběť.
Nenapadne ho, když už se do falešné fikce mírotvorce tak vžil, až ztratil soudnost, že jako první podmínku veškerého dalšího jednání o míru měl už dávno poslat do Kremlu samozřejmý požadavek, o němž už tu bylo mnohokrát psáno: přestat aspoň v čase jednání o míru bombardovat a vraždit sousedy.
Potíž je však v tom, že úspěch vždy zpětně legitimizuje každou lež jako pravdu. Načež se tato umístí více méně trvale v učebnicích i v myslích obyvatel, jako třeba křiklavá lež o začátku druhé světové války, přelakované v Rusku na Velkou vlasteneckou válku. Co s tím? Především si přiznat pravý stav věcí. Bylo mockrát řečeno, že se nám zřítil na hlavu centrální sloup poválečné bezpečnosti.
Nikdy jsme se nenadáli, že jednou i USA, servilně, po Putinově vzoru, budou odmítat agresora nazvat agresorem (naštěstí za popírání této putinoviny dosud v USA, díky fungující opozici, právu i občanské společnosti snad nebude hrozit vězení).
Jsme slabí, malí? Dosti těchto řečí!
K přiznání pravého stavu ovšem také patří střízlivá úvaha o našich a evropských reálných možnostech, počtech a číslech (a také konečné uvědomění si stavu života ve lži, v nichž už téměř sto let žije 140 milionů Rusů a mnozí další dodnes i u nás). Nevím, nejsa vojenským stratégem, zda čísla, příznivá pro Evropu vůči Rusku, jsou v souladu se skutečností a zda zohledňují všechny složitosti a „externality.“
Vím jen, že stočtyřicetimilionová Ruská federace má dohromady více než trojnásobek obyvatel než napadená Ukrajina. Zato má zase naopak Rusko zhruba stejně nepříznivý nepoměr vůči Evropě. Nemluvě o národním důchodu, počtech zbraní, a hlavně kvalitě života.
Opravdu nevím, ale jako historikovi novějších dějin je mi známo, že situace je vždy složitější, než vykazují statistiky, průzkumy a prognózy. A velmi oceňuji – nejen, že je vtipný – i Churchillův výrok o tom, že nevěří žádné statistice a průzkumu, kromě těch, „které si sám zfalšuje“.
Proto vycházím spíše ze symbolické, mediální a morální síly jako nejúčinnější argumentační munice a nemohu než ubrat na našem letitém národním folklóru bědování a kňourání, které šlo na nervy už Janu Nerudovi, když veršoval o malých a velkých planetách. A podepisuju jeho krédo – jsme malí, slabí – dosti těchto řečí!
Častý argument o násobně menších počtech jaderných hlavic než v Rusku je pro mne platný pouze v diplomatické řeči, a možná v mediální rovině slovní přetahované. Ale vzhledem k nezpochybnitelnému faktu, že už jen zlomek z těchto hlavic má sílu několika Hirošim, odkazuje všechna tato ukazování svalů jen do říše diplomatické hry. Náš problém je v politické a morální rovině. V nacionálních egoismech a pátých kolonách v jednotlivých evropských zemích.
Náš protivník, který se netají tím, že svobodný zbytek Evropy chce zlikvidovat a vrhnout před rok 1989, si ovšem sám za tři roky nebyl schopen poradit se splněním původního cíle obsadit Ukrajinu blitzkriegem (podobně jako kdysi si „veliký Stalin“ jen horko těžko lámal zuby na „maličkém“ Finsku).
Ne nepodobně by se agresorovi – hypoteticky – vedlo i u dalších „vzpurných“ států, v Polsku, Pobaltí, Skandinávii. Myslím, že v nás přežívá jeden falešný, od dětství prarodiči pěstovaný mýtus, zasetý už lživými seriály o Velké vlastenecké válce v našich televizích. Seriály, natočenými hlavně proto, aby si ruský agresor nemusel přiznat, že nejkrvavější válku dějin, ruku v ruce s Hitlerem, začal vzápětí po 1. září 1939 svým vpádem do zad napadenému Polsku.
Pád mýtu o ruské neporazitelnosti
To jsou strohá fakta, o nichž současní Putinovi znevolnění voliči od prvních tříd po vysoké školy nikdy neslyšeli. Kdybych teď oprášil zbytky ruštiny a jel to vyprávět do Ruska, nepřežiju ani první přednášku. Mendacium triumphans!
Jedno je nezpochybnitelné, ať už to dopadne jakkoli. Oběti Ukrajinců nebyly marné, naopak. Už jen samotný fakt ukrajinského tříletého úspěšného vzdorování strašlivé přesile ruského agresora zasadil do tradovaného mýtu o neporazitelnosti Rusů, oblíbeného u naší páté kolony, trvale platnou ránu.
Nejhorší jsou totiž ne samotné citované i necitované lži a bludy, včetně těch z dílny nejbohatšího a nejprolhanějšího muže planety, E. M., ale to, že je mnozí naši spoluobčané a mnohá naše média berou jako posvátnou hostii v potaz, přinejmenším jako relevantní argumenty. A donekonečna je recyklují (viz mnohokrát vyvrácená lež o pouhých 4 % podpory pro Volodymyra Zelenského). Dobré je, že v našich končinách a notabene na Ukrajině Trumpovo hulvátství zapůsobilo kontraproduktivně – spíš jako Zelenského píár (podpora, včetně finanční, vylétla po létech stagnace nahoru).
A zde jsme možná u jádra problému: prapříčina není u samotných lhářů a válečných zločinců, ale u těch, kteří jim přiznávají relevanci a váhu. U těch, kdo v sobecké naději na větší sledovanost dávají padouchům a lhářům nepřiměřený prostor. Tím, že jsme jim poskytli statut společenské přijatelnosti, děláme je salonfähig – činíme podprahově přijatelnými i zločince a jejich činy. Je to opravdu pro mír nutné, nebo jde jen o povzbuzení agresora a o mír jako výzvu k novým válkám?
