REPORTÁŽ / Tomuto vojákovi je okolo šedesáti let. Z jeho dechu cítím alkohol, i když jinak se tu skoro nepije. Vede mě temnými chodbami stavení, které dříve asi bývalo zemědělská opravárenská stanice. Je rozrušený. Cestou na mě chrlí to, co měl tak dlouho na srdci.

Jsme v Záporožské oblasti. Kousek od města Orichiv. Ukrajina ho uhájila, zbyly z něj však jen trosky. Povídáme si s lidmi a občas se náhodou a dopřáním kluků ze 128. horské útočné zakarpatské brigády ocitneme i kousek od linie, kam byli převeleni po krvavých bojích na Donbasu a v Chersonské oblasti.

Vojáci 128. brigády nám ukázali své životní podmínky

Otevřít galerii (13)

Není to náhodou, že se nám poštěstilo dorazit na místo, kde se muži ze sto dvacáté osmé shromáždili hned na samotném začátku války v roce 2022. Tehdy tu na betonové podlaze spaly stovky mužů. Dnes jich tu zbyla již jen hrstka. Ostatní plní své úkoly na 45kilometrovém úseku záporožské fronty, který jim byl přidělen.

Dále čtěte

FOTO: S vojáky a dobrovolníky jsme na Ukrajině. Češi neskutečně pomáhají, říká velitel tankistů Andrij

REPORTÁŽ / Reportéři Deníku FORUM 24 vyrazili na Ukrajinu po boku respektovaných dobrovolníků, aby se sami přesvědčili, jak pomáhají peníze…

Tohle jejich původní sídlo připomíná strojní a traktorovou stanici a dosud funguje. Je to opravna a také útočiště vojáků, jejichž úkolem je dát dohromady poničené stroje, aby opět chránily životy svých posádek.

Ukrajinci tu ale rozhodně nemají na růžích ustláno. To je zřejmé, když vejdeme do místností, v nichž někteří z nich tráví již měsíce, nebo i roky. Jeho obyvatelé se na nás dívají s krajní podezřívavostí. Mají toho dost za sebou a nepotřebují další slova o tom, jak Ukrajina zvítězí, ani o tom, že oni jsou solí země. Jejich práce je, aby tento úděl připadl Rusům vraždícím na Ukrajině.

Ukrajinský voják nám nicméně ukazuje vše. Plesnivou ložnici obehnanou tepelnou izolací položenou ke zdem volně a „na štorc“, koupelnu v cihlové prohnilé místnosti zbudovanou svépomocí a řadu dalších podivných areálů, které by neobstály ani v ZOO, protože by vyvolaly protesty ochránců zvířat. A pak je konec, výprava odchází. Jen já se ještě chvilku zdržím, musím se rychle rozhodnout, jestli pořídit fotografii. Na chodbě zní kroky. Teď, nebo nikdy. Fotím, i když je mi to z duše odporné. Musím si to zapamatovat, říkám si.

Mobil cvakne. Ve dveřích stojí postarší voják. Mluví klidně. „Klidně foť dál. Vyfoť to. Ty postele! Anebo, víš co? Vyfoť mě!“ Zamává mi před očima blůzou s roztrženým rukávem.

Z jeho řeči, která zní jako příval s občasně známými slovy, či frázemi, vyrozumím, že mu ze všeho nejvíce vadí pocit bezvýchodnosti. „Jsme tu jak žebráci, i tu pračku jsme si museli koupit sami,“ rozčiluje se. Myslí tím, že o co se chlapci s pomocí dobrovolníků nepostarají, to mít nebudou. Říkám mu, že to, co tolik potřebuje, tedy koupelna, už je na cestě, ale nevěří mi ani poté, co mu ukazuji fotky lázeňsko-prádelního komplexu na svém mobilu. Za pár dní to tu máte, říkám mu, ale on už mluví o jiných věcech.

„Mobilizovaní fuč. Profesionálové fuč. A kdo tu zůstane? No přece my!“ rozčiluje se, zatímco mi ukazuje plechový zásobník na vodu u sprchy. Celá umývárna se dá popsat jako kombinace sklepení, vězeňské cely a plynové komory. Vše je samozřejmě náležitě napadeno plísněmi všeho druhu. Nemůžu říct, že mu rozumím, ale chápu ho. Jsou to dva roky, a zlepšilo se toho málo, zlobí se tenhle voják, který podle svých slov narukoval dobrovolně. I tohle je role těch, kteří za vojáky přijedou. Poslechnout si nářky lidí, kteří je chrání před ruskou rozpínavostí.

O něco později v nenápadné vesničce, kde sídlí velení tankového pluku, strávím půl hodiny s mladým vojákem z Čerkaské oblasti. „Máte rád med?“ ptá se. Mechanicky přikývnu. „A jsou u vás louky?“ ptá se. Když řeknu, že samozřejmě ano, rozpovídá se.

Začne mluvit o medu, o včelách a o včelařích. Je to hotová přednáška. Hovoří o léčivých účincích zvláštních druhů medu vypěstovaného na psychoaktivních či dokonce toxických bylinách. Vůbec mu nevadí, že skoro nemluvím ukrajinsky, což je jediný jazyk, který ovládá. V duchu je zase doma a slyší bzučení včel nad loukami svého kraje. A já občas něco prohodím, výhodou je, že včelaře mám ve své rodině také.

Pak si podáme ruku, loučíme se a když odcházím, vrazí mi nekompromisně do ruky pořádnou láhev plnou akáciového medu, který mu na frontu poslal jeho dědeček. Nedá si to vymluvit, musím si ji vzít. A já přitom neudělal nic. Jen jsem tam stál a chvíli ho poslouchal. Následují další rozhovory, debaty, podání rukou a objetí.

Sedím už v autě, když si uvědomím si, že mi něco chybí. Omluvím se, vyskočím a běžím pro zapomenutou láhev akáciového medu od mladého kluka, který místo včelaření teď bojuje s Rusy daleko od svého domova. Uvědomuji si, že mnoho z toho, co jsme jeden druhému chtěli říct, zůstane již navždy ztraceno v překladu, anebo nevysloveno. Uvědomuji si, že pokud se sem ještě někdy podívám, je možné, že tenhle mladý včelař už tu nebude. Uvědomuji si to, ale snažím se si to nepřipouštět. Pochopím, že tu přetěžkou lahev medu nemohu nikomu darovat, ani se jí vzdát, protože moje a jeho břemeno jsou nesrovnatelné. Odvezu si ji tedy od Záporoží s sebou.

Vojáci ze 128. horské útočné zakarpatské brigády mají za sebou řadu těžkých bojových operací. Stáli u Soledaru, osvobozovali Cherson, teď pomáhají udržet proslulé Robotyne, tedy jediný skutečný průlom, který se Ukrajině během krvavě zaplacené protiofenzivy povedl. Člověk by to na nich nepoznal, nejsou to žádní hrdinové vystřižení z akčních filmů. Jsou malí i vysocí, hubení i urostlí, mladí i staří. Jsou ale srostlí jako dřevěná vlákna kmene stromu. Zdaleka ne všechno, co jsem tu viděl, je ideální, ale vůle nedat se a vzdorovat Rusům i za cenu bolestných ztrát je mezi nimi cítit naprosto jasně.