Když si zákazník v Kauflandu v pražské Michli všiml, že mu nákup markuje prodavačka, která má na předloktí tetování s nacistickou symbolikou, ženu vyfotografoval a snímek zveřejnil na sociálních sítích, kde se stal okamžitě hitem a cílem mnoha více či méně vydařených vtípků. Prodavačka byla okamžitě propuštěna, řetězec proti ní zvažuje právní kroky a už se o ni zajímá i policie. Z mnoha úhlů jde o zajímavý případ.

Není divu, že zákazník, kterému se naskytl tak nezvyklý pohled, neváhal a prodavačku si vyfotil. Taky není divu, že fotografii zveřejnil na svém profilu na sociální síti. Kdyby však prodavačka nepropagovala nacismus, ale „jen“ kradla kola, hrozily by pozornému zákazníkovi oplétačky. Své o tom ví třeba společnost, která za zveřejnění snímku zloděje snažícího se ukrást elektrokolo dostala pokutu od Úřadu pro ochranu osobních údajů. Případ se dostal až k Ústavnímu soudu.

Že byla prodavačka propuštěna, to je naprosto pochopitelný krok řetězce, ač mě její vyhazov nijak zvlášť netěší. Ruku teď už nezaměstnané pokladní neuříznou, ona ale bude novou práci hledat obtížně a na pracáku ji budeme živit svorně všichni včetně největších antifašistů. Zvrácené názory se díky tomu slečně, která je dost možná klasickým případem sociálně vyloučené osoby se ztíženým přístupem na pracovní trh, nezmění. Ale ještě něco jiného je trestní postih.

A kdy zatočíme s komunisty?

Kdykoliv se někde diskutují nacistické symboly na veřejnosti, okamžitě se objeví x osob, které cítí akutní potřebu seznámit ostatní se svou znalostí pohanské mytologie a hinduistických náboženských symbolů. S důmyslností ďáblova advokáta se pak pokouší vysvětlovat, že hákový kříž na ruce české pokladní v obchodním řetězci může být vyjádřením jejího vztahu k východním náboženstvím, zdvižená pravice pak zosobňuje zájem o antický Řím a brána do koncentráku vzpomínku na školní exkurzi v Osvětimi. A všechno se to sešlo náhodou na jednom předloktí. Sice to není pravda, ale mohla by být.

Ještě trochu častější je ale argument, se kterým se nelze jen tak lehce vypořádat, pokud nepatříme k těm, co s nostalgií v oku vzpomínají na „ta léta, kdy luncheon meat šel opéci na pánvi, aniž by se rozpustil na beztvarou kaši. Na dobu, kdy polotučné mléko (sice v sáčku) chutnalo jako dnes plnotučné. Kdy jsme nemuseli kontrolovat éčka na obalech potravin nebo se bát, že oslepneme těsně po přípitku.“

Citace pochází z facebookového profilu KSČM, strany, jejíž tvrdé jádro chodí oplakávat arcivraha Stalina, jeho poskoka Gottwalda a Miladu Horákovou považuje za usvědčenou kriminálnici. A že to není v třetí nejsilnější parlamentní straně marginální proud, o tom svědčí vnitrostranická volba předsedy, v níž „umírněný“ Vojtěch Filip zvítězil nad otevřeným stalinistou a místopředsedou strany Josefem Skálou docela o prsa.

Marketingový expert a lev sociálních sítí Martin Jaroš se ptal svých followerů: „Udělali bychom všichni to samé rodeo kvůli symbolu a propagaci komunismu? A pokud ne – jakože tuším, že ne –, tak proč? Necháváme sakra ty komanče plavat jen proto, že tušíme, že je jich mezi námi na rozdíl od nácků příliš mnoho?“ V následné diskusi se objevilo bezpočet reakcí na konto „ale komunisté nebyli zase až tak zlí“. To je ale lživý pocit, který v nás přežívá, protože naše hodná tetička byla ve straně a nikomu by přece neublížila. I leckterý zapálený nacista nikomu neublížil a ve stáří nebyl odlišitelný od masy dalších dědečků a babiček. Jaroš má pravdu, je jich tady moc. Víc než nácků. A často mají VŠ a lepší práci než pípání v Kauflandu.

Skutečně, s argumentem, že náš stát stejně nepostihuje a společnost nevyčleňuje ty, kteří zasvětí život propagaci komunistické ideologie, se snadno nevypořádáme, protože je bolestně pravdivý. Přitom kulaci a političtí vězni z padesátých let a jejich rodiny, přeživší po popravených a umučených, perzekvovaní hrdinové z protinacistického odboje a jejich děti, ti všichni musejí při pohledu na rozohněnou Semelovou nad Gottwaldovým hrobem zažívat stejnou bolest, jakou při pohledu na nácky zažívají přeživší z koncetráků.

Penalizovat blbost?

Kromě principu „padni, komu padni“ existuje ještě jeden přístup, který v USA chrání práva neonacistů mašírovat po ulicích v neumělých napodobeninách uniforem SS nebo dávat dětem jména jako Adolf Hitler. To je ostatně docela známý případ jednoho blonďatého hocha z New Jersey. Adolf Hitler Campbell však nebyl rodičům odebrán kvůli svému jménu, ale pro zanedbání péče. Není divu, Campbellovi jsou jako správní neonacisté lidé s poněkud nižším intelektem a otec i s mnoha záznamy v rejstříku (za trestné činy násilného charakteru).

Tento, řekneme liberální přístup, který je však dnes nejen v USA vlastní spíše libertariánům, nezná zločiny bezprostředně svázané s prezentací určitých názorů. Útoky na náboženství počínaje a popíráním holocaustu konče. Sebeodpornější názor má v tomto pojetí právo na prezentaci ve veřejném prostoru, aniž by byl jeho hlasatel trestně stíhán a popotahován. Neexistuje zločin bez oběti, a ten, kdo se cítí uražen tvrzením jiného, je pouze obětí vlastní přecitlivělosti.

Paradoxně toto libertariánství nehájí právo neonacistické zaměstnankyně nebýt vyhozena z práce kvůli svým názorům. S právem na propagaci sebevětší hovadiny jde samozřejmě i právo soukromého zaměstnavatele diskriminovat zaměstnance, který propaguje hovadiny. Z libertariánského přístupu si nelze vybírat rozinky podle toho, co se nám zrovna zamlouvá. Blbost tak není penalizována přímo zákony státu, ale zákony každodenního soužití. Který podnikatel chce mít na kase prodavačku s náckovskou kérkou? Málokterý.

Každopádně v pojetí spravedlnosti jako férovosti bychom se měli konečně rozhoupat a zvolit některý ze dvou nabízených přístupů. Buď penalizujme propagátory ideologií potlačujících práva člověka bez ohledu na to, jestli jejich atributem byl hákový kříž nebo srp a kladivo, nebo nalezněme jako společnost shodu, že tyto lidi nebudeme trestat právně, ale budeme si o nich myslet svoje a dávat jim to najevo.