Politické tahanice kolem policie, jichž jsme v těchto dnech svědky, přesahují hranice prostého politického boje o nadvládu nad policií. Jistě jím jsou a občan si musí klást otázku, která ze svářících se stran má větší strach z ovlivnění blížících se voleb policejním odhalením jejích nepravostí. Zneužití policie, státního zastupitelství a médií k boji o politickou nadvládu je ovšem v rozporu s oficiálně deklarovanou demokratickou povahou státu.

„Šlachtagate“ navazuje svým způsobem s odstupem tří let na „Nagygate“. Připusťme jako pracovní hypotézu, že vliv Jany Nagyové na státní záležitosti, uplatňovaný prostřednictvím vlády nad Petrem Nečasem, byl natolik silný, že setrvání tokajícího předsedy vlády v úřadě bylo nadále neúnosné. Jistě ale bylo možné nepříjemnou situaci vyřešit politickými prostředky, např. diskrétním vnitrostranickým vyjednáváním, vedoucím k odchodu mileneckého páru z Úřadu vlády do ústraní. Sama skutečnost, že vývoj nešel touto cestou, je příznakem selhání demokratického právního státu, který v kritickou chvíli nenašel vhodné prostředky pro řešení poměrně malého problému civilizovaným způsobem.

Někdo v této situaci využil slabosti státu a podlehl pokušení vyřešit vnitřní problém nejsilnější koaliční strany nahrazením demokratických mechanismů silovými prostředky. Zatím nevíme, kdo je ten, kdo se rozhodl pustit stát po této cestě do pekel, pryč od demokracie směrem k diktatuře jihoamerického typu. Víme ale určitě, že Šlachtovi zbrojnoši nedorazili na Úřad vlády, do budovy Vojenského zpravodajství a leckam jinam jen proto, že jejich náčelníka osvítilo božské vnuknutí. Nemohlo se tak stát bez vědomí a souhlasu dozorujících státních zástupců. Jejich zásah zaštítili státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kteří podle prvoplánového výkladu trestního řádu neměli v Praze co pohledávat. Ivo Ištvan by si nemohl dovolit pražské cirkusové vystoupení bez pokynu nebo aspoň souhlasu brněnské sfingy, nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ale ani on jistě nevydumal své rozhodnutí z kávové sedliny, i jeho poslal na špatnou cestu někdo mocný – a opět nevíme kdo.

Výsledky zneužití orgánů činných v trestním řízení měly povahu puče, naštěstí nekrvavého. Padla vláda, rozešla se sněmovna, vládla nám pak vláda prezidentových oblíbenců bez důvěry parlamentu. Došlo sice k dočasnému, leč významnému vzedmutí role prezidenta republiky nad obvyklou hladinu. Opomíjena je zvláštní role Karolíny Peake, která nejdříve pomohla „véčkařům“ k rozkvětu, pak rozvrátila zevnitř stranu, poškozenou zákeřným útokem Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky na Víta Bártu, aby posléze odchodem ze sněmovního sálu před hlasováním zmařila naději na ustavení legitimní vlády Miroslavy Němcové.

Zdálo se, že Miloš Zeman se těšil z dočasného posílení své osobní moci, ale nedávno se vyjádřil, že se cítí oklamaný Ivem Ištvanem a Robertem Šlachtou.

Vykonavatelé puče, zahájeného 13. června 2013, se snaží zastřít jeho pravou povahu zneužití orgánů činných v trestním řízení k vyřešení bagatelního vnitropolitického problému navazující řadou trestních stíhání, jejichž výsledek je po třech letech žalostný: nedaří se zakrýt skutečnost, že velikost nasazených prostředků a teatrálnost provedení zásahu byly neúměrné proviněním, jež mají být teprve odsouzena.

Nicméně moc má neodolatelnou chuť a džin společných akcí olomouckých žalobců a ÚOOZ, vypuštěný jednou z lahve, se nechce nechat znova zavřít. Po různých drobnějších aférách vyrazil do boje za ovládnutí policie. Záminkou je dílčí reorganizace celorepublikových útvarů kriminální policie, nikterak nenarušující Andrejem Babišem citovanou základní organizační strukturu policie. Netuším, proč se policejní prezident Tomáš Tuhý rozhodl právě teď sloučit ÚOOZ a ÚOKFK do Národní centrály boje proti organizovanému zločinu. Možná k tomu přispěla rozpínavost ÚOOZ, který se stále častěji pouští do případů, které svou povahou spadají do působnosti ÚOKFK, a dokonce opakovaně vstoupil do hájemství Generální inspekce bezpečnostních sborů, vymezeného zákonem.

Podstatné je, že džin vyhověl svému utajenému hybateli a vyhlásil válku policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému a jeho náměstkovi pro trestní řízení Zdeňkovi Laubemu. Nejdříve hysterický Robert Šlachta oznámil odchod od policie se zdůvodněním, že s reorganizací nesouhlasí a ztratil důvěru k policejnímu prezidentovi a jeho náměstkovi. Vyzval příslušníky svého útvaru k následování, a několik z nich mu skutečně vyhovělo. Podporuje ho skupina sedmnácti plukovníků, kteří se obrátili na ministra vnitra dopisem, a dalších několik desítek signatářů jakési petice.

Šlachta nadále vystupuje v médiích, protestuje proti reorganizaci a napadá policejního prezidenta, jeho náměstka a ministra vnitra. Vedle nich vyslovuje nedůvěru i Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zřejmě vystoupí na zasedání Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny s informací o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy.

Za ním na scénu vstupují olomoučtí žalobci, kteří veřejně oznamují zahájení úkonů trestního řízení proti dvěma důstojníkům Policejního prezidia a skutečně je přicházejí vyslechnout. Veřejnost z jejich náznaků snadno identifikuje podezřelé: policejního prezidenta a jeho náměstka. Zkušenost z „odstřelení“ policejního prezidenta Petra Lessyho varuje: oba jsou nyní vystaveni nebezpečí sdělení obvinění, po němž by byli v nejlepším případě postaveni mimo službu.

Do hry vstupuje s kritikou postupu policejního prezidenta a ministra vnitra nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který jedná v souladu se snahami politizujících státních zástupců o dosažení postavení čtvrtého sloupu státní moci, v oboru své působnosti nadřazeného všem ostatním složkám moci výkonné. Posléze přichází vedoucí ostravské expozitury ÚOOZ Jiří Komárek se závažným obviněním policejního prezidenta z „brutálních“ úniků informací z živých trestních kauz a s nařčením Generální inspekce bezpečnostních sborů z pokusu o proniknutí do spisu kauzy Vidkun. Pravděpodobnost sdělení obvinění policejnímu prezidentovi se zvýšila.

Výše zmínění aktivističtí policejní důstojníci bezostyšně ignorují zásady služební kázně, stanovené zákonem o policii, a porušují trestní řád, nabízejíce informace o údajné trestné činnosti svých nadřízených a o nedůvěryhodnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů politickým orgánům a médiím, ač by se měli obrátit k příslušným orgánům trestního řízení a měli by se zdržet medializace.

Kdyby se Robert Šlachta dostal do rukou policejního orgánu, posedlého stejnou touhou po usvědčování pachatelů za každou cenu, jaká určuje jeho jednání, patrně by byl rychle obviněn z různých možných trestných činů a nejspíš by putoval do vazby. Jeho „kat“ by ho možná obvinil ze vzpoury. Podobně si o pozornost Generální inspekce bezpečnostních sborů a o trestní stíhání říká Jiří Komárek. Až na trestní oznámení policejního prezidenta na Jiřího Komárka pro podezření z trestného činu pomluvy se ale nic neděje. Hřešící policisté a státní zástupci neputují do vazby, ale budou vysvětlovat své názory parlamentnímu výboru pro bezpečnost. Politici nejsou způsobilí nepřipustit obcházení a nedodržování práva, ač by se jej měli držet do posledního dechu.

Stát selhává v ochraně demokracie a právního řádu. Není schopen nebo se nechce bránit, když jej začnou rozvracet lidé, kteří mají v pracovní náplni ochranu jeho vnitřní bezpečnosti.

Na druhé straně potvrzení pravdivosti podezření, která proti policejnímu prezidentovi, jeho náměstkovi a Generální inspekci bezpečnostních sborů vznáší Robert Šlachta a jeho spolubojovníci, by rovněž nepochybně byla důkazem selhání státu.

Pohled řadového občana na selhávající stát je deprimující: Buď stát nemá sílu, aby se vypořádal s kverulujícími policisty a s nimi spolčenými státními zástupci, nebo nemá jinou možnost, než se v ochraně vnitřní bezpečnosti opírat o lidi, kteří patří za mříže. Co je z pohledu občana větší zlo? Vybrat si zřejmě může, ale každá jeho volba bude špatná, neboť stát je v rozkladu.

Zdeněk Jemelík

Článek vyšel na autorově webu.