Andrej Babiš roste s funkcí. Prominentní syn z papalášské rodiny, kde partajní knížka slovenské komunistické strany vážila víc než křestní list, sotva poznal mizérii reálného socialismu. Na rozdíl od dolézání za kádrováky kvůli devizovému příslibu pro cestu na Jadran vyrazil Babiš rovnou do Maroka, kam jej po prominentním studiu ve Švýcarsku vysadila tehdejší líheň komunistických elit, podnik zahraničního obchodu. Ausgerechnet kolébka řady polistopadových kormidelníků místní privatizace s bolševickým kapitálem v kapse, konexemi a nedocenitelnými obchodními informacemi. Práskání Státní bezpečnosti kdo, s kým, proti komu a za kolik, tu patřilo k bontonu. Svědci nesvědci.

Lopotná „píárová“ iluze, že zrovna Babiš šel cestou dříče Tomáše Bati od píky až k obchodnímu impériu, už dávno vyvrátily vzpomínky na jeho přítulnost k politikům od Grosse až po Topolánka a kdovíkoho ještě. A kontroverzním bossům byznysu, kterých se teď štítí jako Rittiga. S marxleninskou urputností, lobbistickou zarytostí a poklonkováním nalevo napravo, tu pak s kupeckými počty díky Zemanově vládě privatizoval, aby z obchodu záhy vymanévroval bez placení a do dalších zázračných kšeftů se pustil znovu za vlády svého Stanislava Grosse. Zrodil se tu miliardář.

A za čas Babiš-politik, kterému prestižní PR agentury vyrobily fungl novou identitu, ušitou na míru a málem bez minulosti. S legendou pro chudé a naivky, kteří mu doteď baští zdání poctivce bez bázně a hany stejně jako okoralé koblihy a jeho věčné fňukání nad nedoceněným egem. Nemusí krást, má dost, dojímají se na rodinném výletě do Čapího hnízda z podezřelých dotací, kam se derou nekonečnou řepkou. Babišovu nabubřelou aroganci a permanentní ostouzení vládních kolegů a kritiků mají za hněv (sic!) českého srdcaře nad tuzemským šlendriánem a vicepremiérova selfíčka při močení pak za roztomilou lidovost alá Zeman. Bezuzdnému populismu bez myšlenky, kterým říká jen to, co zrovna chtějí slyšet, tleskají ostošest; je přece jedním z nich, žádný politik! Na výroky svého favorita, že malé podnikání je k ničemu, na šikanu formou EET či šmírovaní cizích peněženek nebo na snahu ovládnout policii nedbají. Nějak bylo, nějak bude.

Lkát nad usvědčeným lhářem, který za nevymáchaná ústa na adresu novináře Svobodného fóra vyfasoval rozsudek soudu, tu je málo. Strategie, kterou předseda hnutí ANO praktikuje v české politice, je totiž natolik nebezpečná, že tu den za dnem posouvá hranice myslitelného. Babišovo agresivní ad hoc vládnutí s ignorováním koaliční smlouvy, již podepsal, pravidel parlamentní demokracie a dokonce vlastního volební programu, navíc bez nosných témat, je navenek vykupováno privátní mediální klakou a přízní místních celebrit, které fascinují jeho miliardy. Nebo se už neudrží v jezdeckém sedle a artrózu z baletu mají za kvalifikaci pro křeslo za ANO v Senátu. Připočteme-li pomyslnou privatizaci státní kasy, kam prý chodí Babiše vládní kolegové „prosit s čepicí“ a odkud mohou daňoví kontroloři podle libosti účtovat s ministrovými oponenty, nebo štědrou ruku státních dotací, otevřenou nenasytnému Agrofertu, ocitáme se už na úrovni Konga.

Špinavé praktiky, kdy si tu – až na výjimky – koupil Babiš spolu s médii i novinářskou čest, se v provedení jeho mediálních domů staly oficiální technologií moci. Skandalizace a kriminalizace kohokoliv, kdo veliteli ANO stojí v cestě nebo u něj má vroubek, se tam tisknou jak na běžícím pásu. Jako vendeta a nátlak se tu palcovými titulky smýká s předsedou vlády a těmi členy (sic!) koaličního kabinetu či opozicí, kteří se Babiše zatím nebojí. Bohuslav Sobotka, Milan Chovanec, ministryně Marksová nebo šéf TOP 09 Miroslav Kalousek tu budou mít brzy nejspíš vlastní rubriku. O kauzách majitele nikde ani slovo. Mravy tu jsou také na překážku; ředitel divize MAFRA Nachtigall dokonce radil pražskému kmotrovi Janouškovi, jak se mediálně vysekat z nehody. Babišovi, bijci zlořádů, to dneska nevadí. Hypotéky tamních šéfredaktorů a žurnalistů, kteří zjevné lokajství ospravedlňují žvásty o nutnosti vlády silné ruky, třídním bojem se sluníčkáři a majitelovým géniem, jsou Babišovou stoprocentní jistotou v dalších plánech na privatizaci republiky. Plakátový vtípek se šéfem ANO a výrokem „i tebe si kúpím!“ se tu postupně stává realitou.

Pokusy o zdolání posledních bašt, které jsou k Andreji Babišovi ze zákona neutrální, jsou tu na denním pořádku. Česká televize za to čelí vicepremiérovým choutkám na zestátnění v jeho režii a invektivám, které jdou do osobních útoků a vylhaných konstrukcí. I tady výjimky potvrzují pravidlo; Máte slovo Michaely Jílkové šlo zrovna Babišovi na ruku způsobem, za který by se nemuselo stydět ani Zelenkovo Křeslo pro hosta s předákem velkorypadla Maxim Gorkij. Zda šlo jen o zprostředkované souznění miliardářů, kterým manžel Jílkové a majitel Parlamentních listů Voráček je, nebo rovnou o ideovou spolupráci s ANO, lze s úspěchem tipovat. Český rozhlas už má Babiš nejspíš také v portfoliu; nového ředitele, který prý v rádiu nepřipustí už žádnou aktivistickou žurnalistiku, si ANO až podezřele pochvaluje.

Žádné iluze. Diktátorské manýry a uřvaná rétorika, teatrální ignorování premiéra a vládních i parlamentních autorit, vyvolávání permanentní a účelové konfrontace v koalici, kdy dané slovo už za rohem neplatí a slušnost je za slabost, zůstanou Babišovou politikou i v budoucnosti. O lid tu přitom vůbec nejde, o žlutou republiku a závislost místních žaludků na miliardářových produktech, která mu vydělá na další Čapí hnízda, michellinské restauranty, chemičky, pekárny, masokombináty nebo kliniky a sídla na Francouzské riviéře a kdoví kde ještě, ano.

Jedno Andreji Babišovi určitě můžeme věřit; politika ho v jádru nezajímá, má ji jen za cestu k obchodům snů. Zásady nepotřebuje, sám žádné nemá. Chvíli je Evropan a chvíli národovec, chvíli spojenec a chvíli rusofil, chvíli ministr a chvíli fabrikant, chvíli partajník a chvíli mediální magnát. Podle potřeby a momentálních průzkumů veřejného mínění. I proto si rozumí se Zemanem. Potřebuje tu být premiérem, aby viděl do všeho a strkal tam své nenechavé prsty. U krajských a senátních volebních uren si Andrej Babiš už na podzim otestuje, kolik z nás si zase kúpil. A za kolik by se příští rok uvelebil v kýžené premiérské pracovně. Je tu ale háček. Všichni nejsme na prodej, pane Babiši…