Zatímco se Pražský hrad opevňuje od sklepa po půdu, v policejní ochrance českého prezidenta zuří boj s jejím novým šéfem. Velitel hradních bodyguardů Zdeněk Šiman, zjevně povýšen za zásluhy z dob Zemanovy premiérské éry a jeho nezřízené vysočinské penze, tam čelí kritice za snížení počtu lidí, kteří současnou hlavu státu chrání. A za bídné nároky na jejich vycvičenost.

Jezdil za Milošem Zemanem na chalupu, i když nemusel, zní teď z Hradu absurdní vysvětlení, které Šimana vyhouplo do židle šéfa prezidentovy ochranky a na frčky mu připnulo hodnost plukovníka. Proměna přičinlivého mladíka, střežícího v 90. letech Zemanovy dveře ve Strakově akademii, v tělnatého policejního bafuňáře, kontrolujícího bezpečný ponor prezidentova gumáku na veselském rybníku, znovu ukazuje na tragickou personální politiku Hradu.

Výběr kuriózních figur, obklopujících prezidenta republiky, přitom už dávno nepřekvapuje. Stud za brežněvovské cicmání hlavy státu s hradními poradci, kteří jsou jako doma v Rusku, nebo za obskurní prosazování svých milců do vysokých úřadů od Prahy až po Vatikán, už člověka polévá jen před návštěvami ze zahraničí. Zvyk je železná košile. Co ale překvapuje, je bezprecedentní privatizace sídla českých králů do rukou partičky proruských papalášů, kteří Zemana pohodlně ovládají a udržují jako nástroj svého blahobytu a lačných mocenských i obchodních ambicí.

Kilometrové fronty šacovaných zahraničních návštěvníků Prahy před branami Hradu, zdejších turistů nebo jen těch, kteří si tudy zkracovali cestu do práce i domů, jsou toho pádným důkazem. Ve světle snižování počtu Zemanových tělesných strážců a velitelské mizérie uvnitř ochranky prezidenta republiky nebo benevolentního rozvalování účastníků umaštěného zájezdu z Mynářových Osvětiman rovnou v prezidentských salónech jde buď o gesto zamindrákovaného vládce alá Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu wa za Banga z Konga vůči dospělému a demokratickému světu, nebo o cílené vyvolávání paniky v zájmu Zemanova hlavního předvolebního taháku: imigrace. Účel světí prostředky.

Nákladný tyátr s osobními kontrolami před vstupem do hradního areálu totiž fikaně navozuje dojem, že je česká hlava státu bezprostředně ohrožena islamistickým atentátem. Tajné služby mlčí už z podstaty a fantazii se meze nekladou.

Hubatý prezident, který jindy nevynechá příležitost reálný terorismus provokovat svým „Aláhu akbar!“ nebo rovnou volá do zbraně či brouká hymnu po boku fašounského motýlkáře Konvičky, přitom sám vystavuje těsné davy před Hradem riziku útoku a masakru. Pohodlně ukryt i s nohsledy v obšancované spleti hradního areálu nebo za střeženými zdmi lánského zámku. Kolik lidských osudů by nakonec vyvážilo vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, nelze domýšlet. Hazard, kterému je dnes prezidentská parta vystavuje, jinak postrádá logiku. Následné „já jsem vám to říkal“ by u vystrašených „dolních deseti milionů“ vydalo i za tu nejdražší kampaň.

I vážné divadelní kusy ale mívají komické postavy. Své role se tu zas bez uzardění zhostil Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček. Navzdory on-line důkazům z televizních záběrů totiž sdělil veřejnosti, že fronty kvůli policejním kontrolám na Hradě skoro nejsou. S autentickou mimikou svého pána navíc odtušil, že je Hrad sám přepočítal. Troufalost tu nahradila frackovitá drzost a okoukaná papalášská arogance.

Nejvyšší čas ukázat, že Pražský hrad frackům nepatří. Že je náš, prostě všech. Zase nám jej berou tak, jako ukrajují z naší svobody. Překáží jim v plánech na politickou nesmrtelnost a diktát jedné moci. Žádná cena pro ně nebude dost velká. Dnes zavírají Hrad. Už zítra možná nás…