Příznivci Hradu zažívají euforii. Jejich idol prolomil další nepsaná tabu pro zdejší hlavy státu. Namísto apelu na svornou zemi a rozvahu místo emocí totiž ponouká lid k ozbrojování a ausgerechnet v Blesku mudruje, co tu kde cizáci vyhodí do povětří. Pistole do každé rodiny může podle prezidenta dokonce zneškodnit teroristy, jeho žena je už jako doma na střelnici. Zda čerstvých sto miliónů na bezpečnost hradčanských paláců nárokuje kvůli depresi z rudých trenek nebo obav z pomsty islamistů, které, na rozdíl od občanů přikrčen za ochrankou, s gustem provokuje, není jasné. Kdo pak zocelí Zemanův hradní ansámbl není zatím také známo; do čeho píchnout teď ale nemá plukovník Robert Šlachta. Práce s beranidlem může přijít vhod také Jiřímu Ovčáčkovi.
Po ruce je i Zemanova milice, proruský spolek Českoslovenští vojáci v záloze. Sborku-rozborku Zemanova mazlíka kalašnikova naučí jeho milce nejspíš sám náčelník, ten chce ostatně kvůli migrační vlně povolávat zelené mužíky, aby „plnili úkoly dle zadání prezidenta republiky“. Že se tu imigranti zatím vejdou do obýváku, to nejspíš nevadí, zato zbrojní firmy si teď mnou ruce. Na štědrý revanš Zemanovi za ozbrojení lidu mají ještě čas, ale jen do prezidentské kampaně.
Logorea hlavy státu tu už nepřekvapuje. Chorobná mnohomluvnost, při níž musí trnout českým tajným službám stejně, jako tuzemským bezpečnostním stratégům a vládě, teď patří k Hradu jako Daliborka. Ve světě ji nechápou, v Rusku jí vítají. Chlápky, co nejdou pro slovo daleko obzvlášť proti Západu, volají do zbraně a k tomu rádi kořalku, tam přímo zbožňují. Lékařské konzilium s ní problém také nemá, zato české návsi a kulturní domy ji mají za bezva estrádu. Říznutá stařeckými oplzlostmi, tu o „pasy“, tam zas (sic!) o masturbaci a spermatu Zemanových kritiků, dělá prezident republiky obrat hlavně bulváru coby hradní hlásné troubě. Na eskapády „první slečny“ v erotickém klubu se tu v tichosti radši zapomnělo.
Co ale překvapuje, je armáda servility, která Zemanovi přisluhuje. Ať pro prestiž, pro peníze nebo jen kvůli odlesku pofidérní moci. Reportáž novinářky Ivany Svobodové z prezidentova mítinku v Havlíčkově Brodu přinesla před časem otřesný příběh Zemanovy odpůrkyně, kterou napadl dav prezidentových příznivců, vyhecovaný moderátorem Štěpánem Škorpilem, někdejším „sporťákem“ Československé televize s ústy plnými fair play, dnes (sic!) spolupracovníkem České olympijského výboru. „Dejte najevo svůj názor!“ povzbuzoval náměstí proti ženě s červenou kartou. „Krávo, drž hubu! Skoč do Sázavy, ty strašidlo! Jdi do p*dele, špíno! Ty couro!“ poslechl jej dav těsně před tím, než ji za Zemanova přihlížení a výsměchu škrtil senior a odvedla policie. „Asi teď bude mít Brod o občanku méně,“ glosoval prý Škorpil, „paní se odstěhuje do Emériky, tam jí bude lépe.“
Zbabělost, s jakou se exhvězda normalizační televize podbízí Miloši Zemanovi a jeho fanklubu, si v žádném ohledu nezadá s praktikami padesátých let. Chybí už jen lidová petice za provaz pro ztroskotance a samozvance. Že si na ni prezident nevzpomene, až se bude se Martinem Nejedlým a Vratislavem Mynářem dojímat nad fair play před českými olympioniky v Riu, si lze s úspěchem vsadit. Vyhovuje mu. Konzumuje ji. Pracuje s ní a navíc je příkladná. Nezná totiž mezí, jak ukazují sami Zemanovi podporovatelé.
Servilita k Hradu začíná být leckde dokonce normou. I v médiích. Se silným žaludkem si už nevystačíme jen u obskurních videí Petra Žantovského v Parlamentních listech, kde se hraje ostošest na Zemanovu a ruskou notu. Legendární Křeslo pro hosta se soudružkou Pelikánovou připomíná i Prezidentský pressklub Frekvence 1, moderátor Luboš Xaver Veselý je na selanky expert. Hradní majstrštyk lze najít i o patro výš. Mladá fronta taje nad lidovým prezidentem podle Babišovy momentální politické potřeby. Já prezidentem, ty premiérem, z ní bývá cítit na sto honů. Leckoho ale zaskočí i vlny veřejnoprávního rozhlasu. Zavoralova nová, neaktivistická žurnalistika sem neomylně zavlekla Zemanovy kádry. Komentáře tu teď čte i prominent prezidentských recepcí, proruský a ultralevý Štěpán Kotrba.
Že názory nemění jen idiot, tvrdí Zeman odjakživa. Promiskuitu v zásadách jinak omlouvat nelze. Co si dnes myslí o promenádě Michaely Jílkové po boku majitele Parlamentních listů zrovna při hradní trachtaci, se patrně nedozvíme. Že měla 21. října 1989 coby redaktorka rozhlasu udat představitelům normalizační nomenklatury a ta vyšetřovatelům StB právě Zemanova nejlepšího přítele Pavla Dostála, jak televizní moderátorce vzkázal sám ministr kultury, zavál čas. Přítulnost k hradní politice mu dá zapomenout i na osudy přátel. Pavel Dostál byl na podzim roku 1989 stíhán a od vězení jej zachránila na poslední chvíli jen listopadová revoluce.
Jaké prebendy rozdává Hrad za přízeň zvučných jmen dnes jen tušíme. Od Jiřinky po Filipa se tu nešetří metály a přísuny z fondu kinematografie; jinde zase velvyslaneckými posty. Kdekdo se stává prezidentským poradcem nebo bankovním guvernérem. Jiný katolickým zpovědníkem nejvyššího ateisty. Zájezdy přátel z návsi můžou dál svačit řízky na hradních gobelínech a startky típat v Míšni. Na privátních mejdanech teče proudem vodka v sídle českých králů, v letohrádku panovnice oslavují narozeniny kolaboranti. Ze státní kasy dá Babiš milióny Hradu i na bezpečnost manželek a tchýní. Za hradbami bydlí zadarmo, s policejní divizí v zádech. Létá se v luxusu, zásadně na Východ, hlavně co nejdál od Émeriky. Zase si zvykáme. Navzdory historii.
