Do společenské debaty o menšinách a jejich právech přispěl Zdeněk Škromach. Tím povzbudil lid k různým kulturně-antropologickým asociacím laického typu.

Na svém facebooku Zdeněk Škromach napsal: „Jsem chlap. Mám rád ženy. A jsem na to hrdý! Moravia Pride!“

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

To je zajímavé. Zatím málokdo vyhlašuje, že má nějakou krevní skupinu. Málokdo je taky hrdý na něco, co je vlastností většiny lidí, protože by to bylo divné.

Pak následovaly čtenářské reakce:

• Tak to doufám, že vás za to nebude chtít nikdo upálit, jako se to děje mužům, kteří mají rádi muže.
• To slovo orientace je pouze účelově vymyšlené na obhajobu bizáru, protože je to od přírody dané, že muže přitahují ženy a ženu přitahují muži, a tak je to jedině správné, vše ostatní je nemoc.
• „Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.“ 3. Mojžíšova 20,13

Upálení Zdeňka Škromacha kvůli nějakým výrokům je nepravděpodobné, protože žijeme naštěstí v liberální demokracii, nikoli v nějaké zaostalé teokracii. Upálení nehrozí ani homosexuálům, a to z toho samého důvodu. Jistý důvod k obavám z nepříjemností by mohl nastat, kdyby se u nás uchytila „demokracie bez přívlastků“, jak ji hlásají jedinci různých jiných orientací.

Je třeba ocenit, že Zdeněk Škromach osobu, která hlásá starozákonní názory z dob kmenové společnosti mírní: „Přirozené je všechno, co je lidské.“

Pokud jde o onu „přirozenost“, je to trochu složitější téma. Té se chytají různí jedinci a spolky, které vykládají, co je přirozené, a přitom hlásají názory své náboženské skupiny. Pojem přirozenost je vůbec z vědeckého hlediska dost pochybný, zvláště když se používá na podporu různých myšlenkových konstrukcí.

Možná bude dobré zmínit, co napsal sociobiolog Edward O. Wilson: „V té či oné formě je homosexuální chování běžné v prakticky všech ostatních kulturách. V některých vyspělých civilizacích bylo povole­no, či schvalováno: například v klasických athénských, perských a islámských společnostech a v pozdním republikánském a raném imperiálním Římě, v městských helénistických kulturách Středního východu, v císařství Otomanském a ve feudálním a raně moderním Japonsku. Chci tím říci, že homosexualita je pravděpodobně normální v biologickém smyslu, tj. že jde o typické chování, které se vyvinulo jako důležitý prvek v raném období lidské společenské organizace. Homosexuálové mohou geneticky přenášet některé altruistické impulsy, v lidstvu jinak vzácné.

Podpora pro tuto radikální hypotézu přichází ze strany určitých faktů, posuzujeme-li je v novém světle sociobio­logické teorie. Homosexuální chování je běžné i u jiných živočichů, od hmyzu až k savcům…

Homosexualita je především druh lidského svazku. Podobně jako větší část heterosexuálního chování, i ona je nástrojem k upevnění vztahů. Predispozice k homosexualitě mohou mít genetický základ a takové geny se mohly rozšířit v raných společnostech lovců-sběračů právě v důsledku výhod, které svým nositelům přinášejí. To nás přivádí k jádru celého problému, k potížím většiny lidí, mají-li se na homosexualitu dívat jako na něco tak či onak ‚přirozeného‘.

Jakým způsobem se mohou geny predisponující své nositele k homosexualitě rozšířit v populaci, když homosexuálové nemají děti? Jedna z možných odpovědí je, že díky přítomnosti homosexuálů jejich blízcí příbuzní mohli mít dětí více. Homosexuální členové primitivních společností mohli pomáhat příslušníkům stejného pohlaví, když ti lovili nebo byli zaměstnáni sběrem, nebo také při domácích pracích v pravěkých sídlech. Zproštěni zvláštních závazků rodičovské péče měli postavení, ze kterého mohli svým blízkým příbuzným obzvlášť účinně pomáhat. Mohli také přijímat role proroků, šamanů, umělců a pamětníků kmenových vědomostí. Jestliže jejich příbuzní – sestry, bratři, neteře, synovci a jiní – z této pomoci profitovali a získali vyšší pravděpodobnost přežití a větší míru repro­dukce, pak se počet genů společných těmto jedincům a homosexuálním ‚specialistům‘ zvýšil na úkor genů alternativních. Některé z těchto genů byly nevyhnutelně ty, které predisponují jedince k homosexualitě. Menší část populace bude v důsledku toho mít vždy potenciál k vývoji homofilických preferencí.“

Tu pasáž z knihy O lidské přirozenosti jsme zkrátili, ale snad je tam k tématu řečeno to podstatné.

Můžeme vést debatu o tom, jestli se má člověk upnout na svou skupinovou identitu, jak nazývat svazky, kterým se jim dostane nějakého právního požehnání, jaká rizika se objevují ve skupinách, které prosazují svá práva nebo rozšíření svých možností. To všechno je ale něco jiného než mluvit o nějaké mýtické přirozenosti a hrdosti. To už není věda a není to ani v souladu s myšlením informované rozumné bytosti.

Pokud jde o lokálně podmíněnou hrdost, jsem z poloviny původem z Ostravska, narozen ve východních Čechách a žiji v Praze. Jeden ani neví, na co být ze všech sil hrdý.