Zdravotní problémy prezidenta Zemana jsou jistě problém, ale ani náhodou ne ten hlavní. Pokouší se o vysvobození České republiky z přílišné závislosti na demokratickém Západu, o blažený stav beztíže (z nedorozumění se tomu říká „suverenita“). „Suverenita“ trvá, stejně jako nasimulovaná beztíže v letadle, poměrně krátkou dobu. Pak následuje obyčejně pád na tvrdé a nevábné smetiště.
Česká média zdokumentovala na naše poměry pečlivě výpadky prezidenta Zemana při jeho návštěvě Číny a Vietnamu. Člověk, který v této zemi už leccos zažil, se jen těžko brání jistým reminiscencím: vzpomene si například na to, jak sovětská televize kdysi představila divákům, jak odvolil předposlední generální tajemník KSSS Černěnko. Taky nevypadal příliš dobře. A vzpomene si na prezidenta ČSSR Ludvíka Svobodu: když v letech 1968–1969 splnil svou nevábnou historickou úlohu, dostal se do dlouhé a vleklé zdravotní krize, ať už spontánní, nebo řízené, nebo (nejspíše) obojí. Český lid (jen ústně, v novinách a elektronických médiích to už nešlo) reagoval zlomyslnou variací na zprávy TASS o vypuštěných ruských družicích: „Zpráva o zdravotním stavu prezidenta republiky: všechny přístroje fungují normálně.“
K tomu je třeba hned připojit několik poznámek: za prvé – zprávu o zdravotním stavu prezidenta nyní nepodala ani agentura, ani lékařské koncilium, ale sám prezident osobně. Za druhé, prezident je zjevně vážně nemocný člověk. Dělat si legraci z vážně nemocného člověka je laciné a nevhodné (je to taky můj bližní, musím si to pořád připomínat). Za třetí: to, že někdo z funkce případně odejde, není vůbec žádný důvod k radosti nebo naději. Vzpomeňme si jen, jak kdysi spousta hlupáků v Praze oslavovala „vynášením Morany“ odchod Václava Klause z prezidentské funkce. Ti lidé si vůbec nevšimli, že jeho nástupce je zcela zjevně ještě horší. Oslavovat je třeba toho, kdo přijde (pokud to jde), ne toho, kdo odchází. Politicky a lidsky smrtelní jsme všichni.
Další a ještě významnější věc je, že zdravotní problémy prezidenta Zemana jsou jistě problém, ale ani náhodou ne ten hlavní, který s jeho osobou souvisí. Naopak: na úpornosti, s jakou se zuby nehty drží své funkce a své politické linie, je něco skoro obdivuhodného – jen by si ta vytrvalost zasloužila, kdyby byla spjata s nějakou lepší věcí. To, oč mu jde, jeho zahraničně politická iniciativa, je pokus o vysvobození České republiky z přílišné závislosti na demokratickém Západu, o vyvážení, díky němuž se naše země octne v jakémsi blaženém stavu beztíže (z nedorozumění se tomu říká „suverenita“). „Suverenita“ trvá, stejně jako nasimulovaná beztíže v letadle, poměrně krátkou dobu. Pak následuje obyčejně pád na tvrdé a nevábné smetiště, kterým jsme dosavadní gravitaci (např. EU, NATO ap.) chtěli vyvažovat. Máme s tím ostatně jisté historické zkušenosti.
Prezident (a není sám) se pokouší vyvažovat především Čínou. „Hedvábná stezka“ je pokus o invazi do Evropy s lidskou tváří. Je svým způsobem pochopitelné, že to Čína dělá, je konec konců supervelmoc. Zároveň to je supervelmoc takového typu, že je třeba být k podobným iniciativám velmi ostražitý. Prezident dále vyvažuje Západ Vietnamem, Kyrgyzstánem, Uzbekistánem a Kazachstánem. A ovšem i Ruskem, to bylo při nynější cestě v pozadí, ale v Zemanově strategii hraje klíčovou roli.
Za zmínku stojí i jeho doprovod. Na prvním místě podnikatel a bývalý velitel tankové divize v bolševické ČSSR Zdeněk Zbytek, který se proslavil legračním nasimulovaným pokusem o vojenský převrat v listopadu 1989. Je správné, že za to nebyl souzen, společenská nebezpečnost jeho jednání byla v podstatě nulová. Zároveň je správné, že ho ministr Dobrovský vyhodil z armády. Pan Zbytek dnes říká, že mu to vlastně udělalo dobře. Jsem velmi rád, že se s ním shodnu aspoň v něčem: mně to tehdy udělalo dobře taky.
Zahraniční politika, kterou svými iniciativami vytváří prezident Zeman, je katastrofální. To je třeba vidět a říci. Zároveň je ovšem třeba vidět a říci, že prezident Zeman přitom není ani náhodou ten hlavní problém. Jeho možnosti jsou omezené a významu nabývají teprve v politickém kontextu, do něhož přicházejí a zapadají. Rozhodujícím hráčem na politické scéně není on, ale Andrej Babiš. Teď právě míří k rozhodujícímu vítězství v říjnových parlamentních volbách. Orientace na Kyrgyzstán atp. mu momentálně neleží zvlášť na srdci: proč taky, je pragmatik a evropská orientace má taky své výhody. Nechce hned a beze všeho zpřetrhat výhody vazeb se Západem. Avšak pobývání ve stavu beztíže, dejme tomu titovská zahraniční politika (podle jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita) mu tehdy, když to bude pragmaticky výhodné, taky nebude proti mysli. O to je nebezpečnější: taková politika znamená vždy a za všech okolností zásadní ohrožení státní bezpečnosti České republiky a upřednostnění dílčích, pragmatických a sobeckých zájmů před tím, čemu se vznešeně říká zájem vlasti. Když se rozjede, bude při ní Miloš Zeman při vší úctě nanejvýš jen tím, kdo podává maltu.
