Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a první místopředseda vlády, ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Existuje jedno nebezpečí, se kterým musí počítat každé politické uskupení. Zvlášť, když na tom není zrovna dobře a má tendenci se uzavírat do sebe a spoléhat na osvědčené kádry loajální aktuálnímu stranickému vedení. Ostatní spolustraníky pak dusí a snaží se je vyštvat pryč z partaje. Česká strana sociálně demokratická tomu všemu po svém dubnovém on-line sjezdu čelí v míře nebývalé a výsledek je jasný: stále více připomíná do sebe uzavřenou sektu, jejíž vyznavači se seskupili kolem předsedy Jana Hamáčka a místopředsedkyně Jany Maláčové a doufají, že když se kolem nich semknou co nejpevněji, tak vše dobře dopadne. Opak je ale pravdou.
Čím se vyznačují sekty a jak vypadá klasické sektářské myšlení? Většinou jde hlavně o to narýsovat pevnou hranici mezi jejími členy a vyznavači dané nauky a okolním světem, který je často líčen jako zkažený a nepřátelský. A kdo přichází s jeho spásou a záchranou? No, samozřejmě, ona sekta a její členové.
Čím více je nějaké společenství do sebe uzavřené a brání se vnějším vlivům, čím více bere vážně nějaké své učení, které pojímá dogmaticky a nepřipouští vůči němu žádné námitky, a čím více vzhlíží ke svým vedoucím představitelům a odmítá jejich veškerou kritiku, tím je větší riziko sektářství.
To, co se dnes děje v sociální demokracii, tomu z velké části odpovídá. Výsledek dubnového stranického sjezdu, ale hlavně atmosféra, která po něm v partaji zavládla, vyústila v to, že řada členů ze strany odešla a mnozí další odcházejí (tento týden vyšlo najevo, že ČSSD opouští 26 sociálních demokratů ve středočeské organizaci Zdice, kteří zakládají hnutí Jistota a budoucnost pro Zdice).
Na sjezdu bylo zvolené jednobarevné vedení plně loajální šéfovi strany Janu Hamáčkovi. Jeho protivníci a kritikové jsou odvoláváni a vytlačováni z různých funkcí. Komu se to nelíbí a nesouhlasí s celkovým směřováním partaje, ten buď mlčí a je více nebo méně loajální, případně vyčkává, co bude po volbách, nebo ze strany odchází.
Odpadlíci od sekty
Fenomén odpadlíků je ostatně pro sekty typický. Charakteristické je i to, že příslušníky sekty bývají napadáni, odsuzováni a vykreslováni v těch nejtemnějších barvách a odstínech. Ostatní členové sociálně demokratické strany, kteří zůstávají, se pak o to více spoléhají a upínají na předsedu Hamáčka a místopředsedkyni Maláčovou jako na, v současné době, nejvýraznější představitelku sociální demokracie.
To všechno je navíc zvýrazněno ještě tím, koho naopak Hamáčkova a Maláčové ČSSD má schopnost k sobě přitáhnout zvenčí. Pro ministryni práce a sociálních věcí začal před časem pracovat bývalý předseda Strany zelených Matěj Stropnický a vypadá to, že s velkou pravděpodobností bude za sociální demokraty v říjnu kandidovat i do poslanecké sněmovny.
Stropnický přitom některé výše zmíněné rysy reprezentuje a předvádí takřka dokonale. V rozhovoru pro Parlamentní listy například uvádí: „Piráti nejsou levice, ale liberálové. Jsou to děti odeesáků, jupíci. Dobře vydělávaj, všemu rozuměj, z dálky se jim líbískuje ochrana klimatu, ale nesmí jim to omezovat jejich vlastní spotřebu a kámoše z byznysu. To vidím na trapné pražské koalici: Všichni zachraňují jeden prosychající javor na nábřeží a v jeho stínu odmávávaj stovky hektarů pro novou developerskou zástavbu na další investiční byty. Když argentinský steak, tak z biofarmy. Bullshit. Skutečná levice teď po odstranění liberálního křídla, doufám, bude znovu v sociální demokracii. Nabídli mi za ně kandidovat. Přemejšlím, jestli to není sebevražda.“
Na jiném místě někdejší náměstek pražské primátorky Adriany Krnáčové odpovídá na otázku, čím ČSSD ztratila přízeň části voličů: „Těch příčin je, myslím, víc a nabaluje se jedna na druhou už léta. Levice se po celém světě zapletla s liberalismem. Začala se kamarádit s velkým byznysem a zapomněla, že původně hájila přece lidi proti korporátu a ne naopak. Často se také víc věnuje vymýšlení nových pohlaví než řešení vykořisťování lidí v práci.“
Nepřítel číslo jedna
Stropnický rovněž radí, co má levice dělat, aby jí lidé znovu uvěřili: „Musí spojenectví s liberály utnout. S nimi nejde prosadit vyšší daně pro nejbohatší lidi, zdanění velkých majetků, zastavit odtoky zisků do zahraničí, zrušit daňové ráje. Liberálové to všechno považují za regulace, a to je pro ně sprosté slovo. Pokud chce levice ale prosadit vyšší důchody, menší daňovou zátěž pro živnostníky a kvalitní a dostupné veřejné služby, jako je zdravotnictví nebo školství, musí na to někde vzít.“
To bychom měli sektářské myšlení v kostce. Svět je zkažený a v rozvratu, protože je ve vleku liberálů. Liberalismus nakazil a poškodil i levici. Naštěstí se z toho ale ČSSD pod vedením Jana Hamáčka a Jany Maláčkové vzpamatovala a liberály odstranila. Teď už sociální demokracii čeká jen světlá budoucnost, protože je z ideologického hlediska ryzí a zcela čistá. Když to tak shrneme a trochu parafrázujeme.
Matěj Stropnický skutečně spatřuje zhoubu, která ohrožuje levici, v liberálech a liberalismu (s bývalým velvyslancem ve Francii a někdejším Zaorálkovým náměstkem na ministerstu zahraničních věcí Petrem Drulákem nedávno vydal knihu s názvem Levice bez liberalismu). Naději naopak Stropnický vidí v tom, že se levice od těchto nešvarů očistí. Jinak řečeno, je to sázka na jednu ortodoxní linii a její dogmatické prosazování, které nepřipouští odchylky či jiné ideové proudy a názory. To se samozřejmě se sektářským uvažováním hodně kryje a prolíná.
Výsledný obrázek je nakonec smutný, protože, jestli někomu přetvoření sociální demokracie v sektu (řečeno s lehkou nadsázkou) a zmíněné sektářské uvažování uškodí, je to právě a jenom sociálně demokratická strana. Z uzavřenosti a dogmatičnosti prostě nic dobrého vzejít nemůže. Čím více se ČSSD do sebe uzavře, tím méně voličů ve skutečnosti v říjnových volbách osloví.
