Že je Miloš Zeman, ač prezident České republiky, dlouhodobě a setrvale poslušným vazalem a papouškem opakujícím názory Kremlu, je všeobecně známo. V poslední době se to opět, již poněkolikáté, otřesným způsobem potvrdilo. Vděku se ale nedočkal. A lépe se mu doposud nevedlo ani s některými dalšími velkolepými sny a plány. Největší Zemanovy touhy se po celou dobu jeho prezidentského mandátu upínaly k Číně a k Rusku. A co z toho všeho zbylo? Slušně řečeno – nic moc. Nebo aspoň nic pěkného.

Do řádných voleb prezidenta – nebudou-li se z jakýchkoli příčin konat dřív – zbývá stále ještě víc než rok a půl. To ale neznamená, že se už teď nemůžeme ohlédnout za některými zvlášť výraznými Zemanovými „úspěchy“. Zejména když jde o věci, které se už těžko nějak radikálně promění. Domečky z karet, které měly být tu kremelskou pevností, tu zase Velkou čínskou zdí, nebo aspoň dotovanou „stavbou“ v Osvětimanech, se zřítily. Bez úspěchu a beze slávy.

Se Sovětským svazem na věčné časy…

Tím nejdůležitějším (míněno pro Zemana) bezpochyby bylo a bohužel stále je projevovat co největší sympatie Rusku a co nejlépe sloužit Kremlu. Stát vždy na ruské straně, klidně i proti vlastní zemi. Tak neochvějně, že mu po útoku ruských agentů v britském Salisbury v roce 2018 nečinilo potíže ani naplivat na Česko v přímém přenosu a označit naši republiku za výrobce nervově paralytického jedu novičok. K veliké radosti Kremlu a putinovských propagandistických kruhů, které takovéhle mlžení, relativizování a zpochybňování milují. Tolik moc si přál vysloužit si jejich uznání. Dělal pro to, co mohl. Toužil vytvořit nadstandardní vztahy s Ruskou federací a mít tak (kromě Číny) ještě další zemi, která v něm bude budit zdání, že je důležitým státníkem, před jakým se rozvinují červené koberce. Co na tom, že je to země, kde se brutálně mlátí a zatýkají pokojní demonstranti, vraždí novináři, opozičníci se zavírají do lágrů a režimu nepohodlné osoby záhadně padají z oken. Miloš Zeman sloužil a výslužku si chtěl užít.

Nepřestal s tím ani ve chvíli, kdy na veřejnost pronikla šokující zpráva, že Zemanovi skvělí ruští přátelé odpálili na našem území uskladněné výbušniny a zabili přitom dva české občany. Spáchali teroristický čin. Nenechme se zmást Zemanovými řečmi o tom, že nikdo vcelku nic nevyšetřil a kdo ví, kdo to vlastně udělal, Rusko že to přece vůbec být nemuselo, a ani nepokrytým lhaním, že existuje i jiná vyšetřovací verze než ta, která zahrnuje úmyslný zločin provedený ruskými agenty. Neexistuje. Ve skutečnosti Zeman dobře ví, jak to bylo, se závěry vyšetřování BIS i policie byl jistě právě tak jako vláda seznámen a s nebývale ostrou odpovědí – s vyhoštěním většiny ruských diplomatů (špionů) vyslovil souhlas. Je to tedy zase jenom ta nechvalně známá mlha, munice pro ruskou propagandu, která se toho ochotně chytá. Služebníček. A co z toho? Nic. Žádným uznávaným státníkem, který pozvedl česko-ruské vztahy na nebývale vysokou úroveň, se Zeman nestal. Jen druhořadým ruským emisarem, za jehož vlády nám tu Rusové řádili s výbušninou. A místo pochvaly se musel dívat, jak Kreml oficiálně zařazuje Českou republiku na seznam zemí nepřátelských Ruské federaci. A ani z toho Rosatomu v Dukovanech nakonec nejspíš nic nebude. Ani z tolik prosazovaného Sputniku, který chtěl vicepremiér Hamáček podle všeho s požehnáním Hradu v Moskvě vyhandlovat za mlčení o Vrběticích. Jeden sen, sen o velkém, téměř ruském bohatýru Milošovi, je tentam.

Komunistická Čína, náš vzor

V říši vzdušných zámků zůstalo také Zemanovo blouznění o miliardových čínských investicích či o tom, že Česká republika předvede světu, jak se pro Čínu stane bránou otevřenou do Evropy. Z toho všeho nezůstalo taky nic. A nepomohla ani vskutku odpudivá míra servility, s níž se prezident v roce 2014, při návštěvě v totalitní komunistické Číně, kde se popravuje na stadionech a fungují koncentráky pro Ujgury, nechal slyšet: „Nebudeme poučovat jiné, jak mají vést tržní ekonomiku ani rozhodovat o lidských právech atd. Naopak, my se musíme, jak můžeme, od ostatních států učit. Já jsem přijel do Číny, abych se od Číny učil, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád.“

Ani tak se v očích Číny nestal uznávaným státníkem. Slibované obří investice zůstaly na papíře. A při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který na Zemanovo pozvání v březnu 2016 navštívil Prahu, se mohli všichni na vlastní oči přesvědčit, jak moc si komunistická Čína naší země váží a co si o nás myslí. Že si k nám – stejně jako k českému prezidentovi – může dovolit cokoli a chovat se k nám jako na dobytém území. Organizované čínské bojůvky svážené autobusy mlátily tenkrát české občany na ulici, agresivní Číňané jim rvali z rukou tibetské vlajky, se kterými protestovali. A k velkolepému „čínskému zázraku“ je jistě nutno připočíst i to, že Zemanův čínský poradce Jie Ťien-ming, kterého si usadil na Hradě, před třemi lety náhle nenávratně zmizel v hlubinách čínských kriminálů a dost možná i ze světa. Nikdo se o něm už nic nedozvěděl. Další sen, tentokrát čínský, zmizel v nenávratnu právě jako on…

Strana zemanovců, přátelé hladového prasete

V troskách ovšem už dávno předtím skončil i daleko menší Zemanův projekt – SPOZ neboli Strana práv občanů Zemanovci. I tohle měl být veliký úspěch. Zvlášť když se původní lídr strany Vratislav Mynář stal prezidentovým kancléřem (stále a už navěky bez prověrky) a zcela bez skrupulí vyhlásil, že byť Zemanovce už osobně nepovede, svého kancléřského postu bude pro ně využívat. Dnes už o straničce, která pak vypustila Zemanovo jméno z názvu a byla jenom SPO, aby si ho tam posléze zase navrátila, téměř nikdo neví. Zato o kancléři Mynářovi se toho ví hodně. Máme tu načerno postavený rybník, podvodně získané dotace na penzion v Osvětimanech, což vyšetřuje policie, která už prezidentova kancléře obvinila z trestného činu poškozování finančních zájmů Evropské unie. A taky tu bylo jedno hladové nemocné prase, kvůli němuž musel útlocitný kancléř uspořádat zabijačku v době přísného lockdownu a nouzového stavu, kdy byl běžný občan rád, že si vůbec může dojít nakoupit. A tak se zhroutil i třetí sen, sen o mocné politické síle se jménem Zeman zlatě vyvedeným na štítu.

Suma sumárum

A jak se zdá, ani ten kanál Dunaj-Odra-Labe nebude. Žalostná bilance. I tak ale víme, co nám tu po Miloši Zemanovi zcela nepochybně zůstane. Veliká nevábná hromada čehosi nepříjemně páchnoucího, co hned tak nevyvane. Lež, kterou plivl po dávno zesnulém předním českém novináři Ferdinandu Peroutkovi, o tom, že napsal článek „Hitler je gentleman“ – článek, který se ovšem nikdy nenalezl a podle historiků zkrátka neexistuje. A k tomu nekonečný soudní spor kvůli umanutému odmítání omluvy Peroutkově vnučce Terezii Kaslové. Další vleklý soudní spor kvůli další lži, tentokrát o tom, že svého někdejšího poradce a dnešního člena Rady ČT Zdeňka Šarapatku údajně „vyhodil z práce pro neschopnost“. K tomu slizká pachuť vzpomínek na nejhrubší vulgarity zálibně vysílané z Masarykovy pracovny v Lánech. Nadávky, urážky, sprosťárny, linoucí se z úst této hlavy státu do veřejného prostoru na adresu kohokoli, kdo se mu znelíbil, včetně žen…

Shrnuto a podtrženo: Miloš Zeman svůj mandát promarnil. A protože má tak rád citáty, můžeme mu taky jedním posloužit: Sic transit gloria mundi. Tak pomíjí sláva světa.

Autorka je řadovou členkou TOP 09.