Bučina u Kvildy FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
FOTO: Markéta Mitrofanovová / FORUM 24
CESTOVÁNÍ / Většinou nedotčená příroda, daleké výhledy a jako bonus nádech historie v podobě skromných stop po dávných obyvatelích. Takové zážitky nabízejí výlety do zaniklých šumavských obcí těsně u hranic s Bavorskem. Jejich osud je často jako přes kopírák. Před druhou světovou válkou tu žili převážně Němci, kteří museli po roce 1945 odejít.
Opuštěná sídla pak po nástupu komunistů k moci a vzniku takzvané železné opony byla postupně srovnána se zemí a na několik desítek let se oblast stala výsostným územím armády střežící západní hranici Československa. Vybrali jsme tři turisticky atraktivní lokality ve výšce nad 1000 metrů nad mořem, které jsou dobře dostupné i v zimě, ať už na běžkách, nebo pěšky, po značených turistických cestách. Vojáci totiž v hraničním pásmu vybudovali síť komunikací, z nichž některé se v zimě upravují také pro pěší.
Týká se to i výletu na Bučinu, odkud je to z Kvildy pěšky něco přes šest kilometrů. Běžkaři si mohou cestu protáhnout kolem pramene Vltavy nebo vyrazit po osmikilometrové trase z Borových Lad. Před sjezdem do „centra“ Bučiny se otevírají nádherné výhledy, které za příznivých podmínek sahají až k Alpám. Cestou dále minete obnovenou kapli Panny Marie. Tu původní z roku 1891 zničila armáda v padesátých letech minulého století.
Dobu, kdy došlo ke zkáze někdejší dřevařské osady na Zlaté stezce, která měla před válkou 335 obyvatel, připomíná replika železné opony tvořená ostnatými dráty, protitankovými zátarasy a strážní věží. Západní hranici komunisté uzavřeli dvoumetrovým plotem s vysokým napětím a obsadili příslušníky Pohraniční stráže. Hraniční pásmo bylo široké čtyři až deset kilometrů a vstup do něj byl přísně zakázán.
Turisté přicházející na Bučinu z obou stran hranice mají možnost se občerstvit v rekonstruovaném Pešlově hotelu, který nyní nese název Alpská vyhlídka. Zdatnější výletníci mohou z Bučiny pokračovat na Knížecí Pláně. Do někdejší schwarzenberské dřevařské osady, jejíž osud rovněž zpečetil odsun Němců a příchod československých vojáků, se lze dostat (pěšky i na běžkách) také z Borových Lad, vzdálených kolem pěti kilometrů.
U obnoveného hřbitova, k němuž je nutné z hlavní turistické trasy mírně odbočit, je umístěna informační tabule s textem v češtině a němčině, takzvané Historické album Šumavy. Má podobu pultíku s otevřeným albem starých fotografií. Podobné instalace najdete ve zhruba třiceti dalších zaniklých obcích a osadách. Vedle hřbitova se nacházejí zbytky zdiva novogotického kostela sv. Jana Křtitele, který armáda v roce 1956 vyhodila do vzduchu.
Na Knížecích Pláních nevynechejte návštěvu restaurace provozované na místě bývalé hájovny, kde berou karty a čepují skvělou Březí kozu. Nejen odtud si můžete vychutnat široké výhledy do krajiny, která dodnes nese stopy lidské činnosti – na někdejší políčka, louky a pastviny. Ty si po odchodu hospodářů (v roce 1930 tu žilo 458 obyvatel) začala brát zpátky příroda.
Zarůstaly náletovými dřevinami, část luk se zanesenými odvodňovacími kanálky se znovu přeměnila na mokřady a mnohde už stihl vzniknout vzrostlý les. Správa NP Šumava se v roce 2015 rozhodla nálety vyřezat, a to hlavně kvůli ochraně tetřívka obecného, který k životu potřebuje i bezlesou krajinu. V době, kdy na zemi neleží vysoká vrstva sněhu a zároveň není vegetační období, jsou dobře patrné kamenné zídky, které oddělovaly jednotlivé pozemky.
Další putování nás zavede na severozápad. Pro zdatnější turisty by tady dobrým výchozím místem mohly být Prášily, kde za komunismu vznikl vojenský újezd Dobrá Voda. V centru stojí pomník dvaatřiceti zmizelým obcím a kousek od něj pozůstatky kostela sv. Prokopa, který vojákům sloužil jako kulturní dům nebo tělocvična, až byl na konci sedmdesátých let minulého století zdemolován.
Z Prášil se potřebujeme dostat do bývalé obce Hůrka, kam je ideální zvolit cestu na běžkách. Ta může mít v jednom směru šest nebo dvanáct kilometrů. Obě varianty procházejí dalšími zaniklými osadami, ta delší navíc poblíž jezera Laka. Pro pěší turisty je však v zimním období vhodnější jako výchozí bod parkoviště v Nové Hůrce, odkud je to do cíle něco přes dva kilometry.
Že se blížíte k místu, které si – přinejmenším někdy v minulosti – upravil člověk k obrazu svému, poznáte ze všeho nejdřív podle zachovalé aleje lemující přístupové cesty. Hůrka se proslavila sklárnou, kterou založil rod Hafenbrädlů v roce 1766. V obci byl mimo jiné postaven kostel sv. Vincence a kaple sv. Kříže s kryptou. Po vzniku výcvikového prostoru vojáci všechny objekty kromě kaple, z níž si udělali pozorovatelnu, rozstříleli.
Dnes tu najdete opravenou kapli a základy kostela, jejichž zasazení do přírodních kulis zvlášť v mlhavém počasí navozuje tajemnou atmosféru. Jak místo vypadalo, když zde žili lidé, si můžete prohlédnout v Historickém albu Šumavy.
