V tuto chvíli se zdá být takřka jisté, že svět bude, alespoň na severní polokouli, znovu rozdělen železnou oponou. Nepůjde však jen o oddělení znepřátelených vojensko-politických bloků nebo režimů, ale doslova o oddělení dvou odlišných civilizací.

To, co na Rusku fascinovalo od začátku 18. století západní, zejména francouzské nebo německé intelektuály, byla zvláštní podobnost v jinakosti či jinakost v podobnosti, chcete-li. Jinými slovy skutečnost, že lidé tu vypadají stejně, jezdí stejnými kočáry a nosí stejné šaty, poslouchají a komponují (Čajkovskij) stejnou hudbu, recitují a píší (Puškin) stejné verše, a přece je ruská společnost docela jiná. Pro tehdejší západní cestovatele vykazovala dokonce až jakousi orientální přitažlivost. 

Dále čtěte

Tomáš Pojar: Studená válka s Ruskem je už nevyhnutelná

Analytik Tomáš Pojar je poradcem premiéra Fialy pro zahraniční a bezpečnostní otázky. Zároveň je prorektorem soukromé vysoké školy CEVRO…

Tuto vnější podobnost, jež zakrývá skutečnou vnitřní odlišnost a rozdíly mezi ruskou a západní společností, posílil nebývalým způsobem globální vývoj posledních třiceti let. Návštěvník Moskvy nebo Petrohradu záhy zjistí, že tu vše (až na nápisy v azbuce) vypadá stejně jako ve velkých evropských městech. Lidé tu jsou stejně oblečení, domů si kupují stejný nábytek a jezdí ve stejných autech. Ano, někdy snad mají trochu excentrický a okázalý vkus, zvnějšku se však ruská společnost alespoň ve velkých městech jeví stejná jako ta naše, západní. 

Odtud pak plyne podvědomá důvěra, že stejné, nebo alespoň velmi podobné budou i tradice a vnitřní principy fungování ruské společnosti. Stejná, nebo alespoň velmi podobná bude její racionalita, smysl pro empatii, tolerance, svobodomyslnost, liberalismus. 

Ukolébáni touto pozápadnělou tváří Ruska (nebo spíš představou o ní), mohli jsme déle než dvě desetiletí sledovat, jak sílí v Rusku režim, jehož vnitřní podstata je naopak zcela odlišná od té západní. Navzdory mnoha varováním přehlížela řada západních politiků indicie, jež o tom jasně vypovídaly. Z jednoduchého důvodu, bylo to pohodlné, občas dokonce i populární. 

A tak prezident Putin postupně zlikvidoval jakoukoli institucionální opozici, pod záminkou boje se „zahraničními agenty“ zdecimoval neziskový sektor nezávislý na vládě, podmanil si sdělovací prostředky a nastolil propracovaný systém vymývání mozků. Veřejný prostor překryl velkoruskou – ublíženeckou a zároveň agresivní – propagandou. 

Zároveň útočil. V roce 2008 obsadil část Gruzie, v roce 2014 Krym, potom území na východě Ukrajiny. Své agenty nechal zabíjet ve Velké Británii (Skripalovi, Litviněnko), páchat teroristické útoky v České republice (Vrbětice). V Sýrii podnítily nálety ruských bombardérů uprchlickou vlnu směřující do Evropy, jejíž obyvatelstvo ve stejné době rozeštvávala armáda ruských trollů v dosud nevídané míře.

A to vše v onom západním kabátě moskevských a petrohradských ulic. S masivní podporou občanů oblečených do šatů západních značek. Občanů, kteří bydlí v pokojích vybavených nábytkem IKEA, obědvají McDonald’s, pijí české pivo a jezdí ve škodovkách, volkswagenech a mercedesech. Občanů, kteří poslouchají západní hudbu a čtou knihy oblíbených západních autorů. Dokonce i soutěže vysílají ruské televize stejné, a tak Rusové hledají své superstar, talenty a masterchefy stejně jako Angličané, Němci nebo Češi. 

V Rusku jednoduše vyrostl režim oblečený formálně do západního kabátu, jenž nemá ve skutečnosti se Západem mnoho společného. Odchod ikonických značek, jako je McDonald’s a IKEA z ruského trhu, získává v tomto světle hluboce symbolický význam. Aspoň zčásti totiž snímá z tváře ruské společnosti onen západní make-up. 

Je těžké soudit, jaké je dnes v Rusku smýšlení obyvatel. Relevantní průzkumy od napadení Ukrajiny neexistují a podléhat anketám, které se objevují na sociálních sítích, kde mají být především odstrašujícím dokladem nebývalé podpory Putinovu režimu, by bylo až příliš jednoduché. Nevíme, kolik lidí odmítlo odpovědět a raději zrychlilo krok. 

Zároveň vidíme protestující, obvykle mladé lidi v Petrohradu a Moskvě, zatýkané policií a tušíme, jak velká odvaha a nezávislost myšlení je asi potřeba, aby se postavili bezpečnostním složkám režimu, a kdo ví, často možná i vlastním rodičům.

Netušíme, jak velkou část veřejnosti reprezentují. Celkově však ruská společnost dlouhodobě představuje odlišnou civilizaci s jiným myšlením a hodnotami. Jen takové lze totiž napadení Ukrajiny předložit a zdůvodnit coby spravedlivý boj proti nacistům a narkomanům. Ano, Rusko znovu ukázalo, že je jinou kulturní a civilizační sférou, a tváří-li se v některé dějinné epoše jako Evropa (například v období vlády Petra Velikého nebo po rozpadu Sovětského svazu), jde jen o mimikry.