Zase se mluví o budování nových zdí a zase trochu zmateně. Srovnávat izraelskou zeď nebo železnou oponu s bariérami proti imigrantům není na místě.
„Není to tak dávno, co jsme v Evropě zdi odstraňovali, neměli bychom je znovu stavět,“ reagoval podrážděně mluvčí Evropské unie na nové „zdi“.
Jak se zdá, mluvčí EU nemá základní historické znalosti. Nechme stranou, že nešlo o žádné zdi, šlo o jednu železnou oponu, která byla nejviditelnější v podobě Berlínské zdi. Základní zmatení je v tom, že železná opona a Berlínská zeď nesloužily jako val proti lidem, kteří přicházeli z venku, ale jako prostředek represivních režimů, aby jim obyvatelstvo neuteklo za svobodou. Je to úplně jiná funkce. Komunistické režimy – přes svou propagandu – věděly, že žádný záškodník nebude na Šumavě přelézat kopce, když si může do ČSSR přijet svobodně autem. Opačným směrem nemohl svobodně jezdit nikdo, komu to vrchnost laskavě nepovolila. Marcello Di Cintio, autor knihy Zdi: Cesty podél barikád, tvrdí, že zdi stejně nepomohou: „Obávanou Berlínskou zeď i v době nejvyšší ostrahy překonaly tisíce lidí.“ Ano, dodejme, za desítky let. Navíc na začátku to bylo mnohem snazší. Jinak by zmizely miliony lidí, každý to ví, jen ne někteří lidé. Zvláště ne ti, co tu nežili, a tak jen tak nezávisle romanticky teoretizují.
Depresivní indiáni
„Navzdory agresivní symbolice není ale jasné, zda jsou zdi vůbec účinné,“ říká se v článku, který jsme tu nedávno uveřejnili. „Vše, co mají tyto zdi společné, je to, že jejich hlavní funkcí je dělat divadlo,“ říká Marcello Di Cintio „Nelze tu iluzi zcela zatracovat, pro lidi je důležitá, ale (ploty) poskytují jen zdánlivý pocit bezpečí, nikoli skutečné bezpečí,“ dodává. To je pochopitelně nesmysl. Izraelská zeď ukončila sérii pumových atentátů v Izraeli, je to dobrý vynález. Stejně tak fungují i ostatní bariéry včetně těch morálně opovrženíhodných, které vybudovaly totalitní režimy, aby jejich obyvatelstvo nemohlo utéct.
Podle Di Cintia je tu i psychologická daň, kterou si bariéry vybírají. Zmiňuje zkušenosti indiánského kmene Tohono O’odham, jehož stařešinové začali umírat v okamžiku, kdy je plot na americko-mexické hranici oddělil od jejich posvátných míst.
Pokud to tak je, je to jistě smutné, ale pokud stařešinové měli přístup k nějakým posvátným místům, která měla skutečně nějakou účinnost, měli by posvátnou sílu využít k řešení problému. Stařešinové a posvátná místa ale nejsou náš evropský problém. Sotva bude někomu v Itálii vadit, že se nedostane do posvátných míst v Eritreji.
Řešení z nouze
Každá bariéra je samozřejmě jen nouzové opatření, asi jako sádra na zlomené noze. Něco, co je nutné, ale věčně s tím žít není normální. Někdy je lepší improvizace než nic. Bariéry by měly sloužit k tomu, aby Evropa neprošla šokem a získala čas, než nabere dech a zjistí, jak by šlo situaci řešit na místě. Mluvit o tom, že sem nepustíme nikoho, je utopie a fanatismus. Pustit sem všechny a rychle, je hazard. Je zajímavé, že nejvíc se křičí v zemích, kde tento typ imigrantů prakticky není.
Nejde o zastavení imigrace, ale o její regulaci, aby věci měly nějaký rozumný řád. Jenže právě rozumné uvažování a rozlišování některým antiimigračním fanatikům chybí. Těm ostatně jde hlavně o to, aby se svezli na uprchlické vlně a zajistili si svým pokřikováním korýtka.
K problematice imigrace a českému sporu o ní čtěte dále ZDE: Dechberoucí drzost Jana Kellera, který napadl petici vědců.
