Ex-premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
S jídlem roste chuť. Přiléhavější metaforu pro okřikování českého státu drzouny z Číny a z Ruska nenajdeme. Představa, že by ještě před deseti lety čínský velvyslanec veřejně vyhrožoval předsedovi českého Senátu a jeho kolegům, primátorovi metropole a členům vlády kvůli vztahům země s Tchaj-wanem, je takřka absurdní. Stejně jako že by dvě dekády po listopadové revoluci nařizoval ruský ministr zahraničí tuzemským politikům, jak mají nakládat s provařenou skulpturou bolševické éry, kterou v legendárním Pupendu tak trefně označila manželka filmového sochaře Máry.
Předchůdkyně současného čínského velvyslance sice proslula zuřivostí nad naší solidaritou pro změnu s Tibetem, dál ale nezmohla nic. Snad s výjimkou koberečku, na nějž si tehdy vedení České televize pozvalo šéfa domácího zpravodajství Jindřicha Šídla za poznámku na Facebooku, že velvyslankyně je „arogantní bába“. Byť měl pravdu, udání opilecké hvězdy Zemanovy trachtace Milana Rokytky bylo pro ambasadorku přece jen malým vítězstvím: špičky televize vyzvaly redaktory k obezřetnosti ve vyjádřeních na sociálních sítích.
Zvolením Miloše Zemana na Hrad je ale všechno jinak. Prezident, který se okázalou kolaborací s Kremlem a Pekingem stal u čelných politiků západního světa nevítanou personou, se přimkl o to silněji k východním mocnostem. Ausgerechnet k té, která nás celá desetiletí okupovala a místo demokracie pěstuje samoděržaví, i k té, jež má zahraniční vztahy leda za kopírku cizích nápadů a rýžoviště jednostranně výhodných kšeftů. Zemanova „z nouze ctnost“ tak proměnila Hrad v eldorádo proruských a pročínských zájmových skupin, kterými se Zeman obklopil výměnou za blahobytný servis a prebendy pro sebe a rodinu. Že mají Kellner, Tvrdík, Nejedlý, Mynář a řada dalších hlavu státu v plné moci a jejím krkem otáčejí jen ve směru svého byznysu, je už dávno tutovka.
Rétorika, kterou proto Zeman v rozporu s reálným výsledkem prezidentských voleb podlézá Číně a Rusku „jménem všeho lidu“, aniž by jej všechen lid zvolil, si nezadá s vlastizradou. „Uvnitř Evropy je takový vzteklý červený kousek, to je země, která je proti Huawei,“ prohlásil před časem o vlastní zemi v Číně, od které se prý učí „stabilizovat společnost“. Představa, že by stejně bez následků urazil svoji vlast francouzský prezident nebo německá kancléřka, je k smíchu. Bezbřehá je pak prezidentova servilita k Rusku. Podlézavé gratulace Putinovi, pomlouvačná smršť o BIS, kdykoliv odhalí ruské ataky vůči státu, hýčkání stalinistické KSČM, těsné vztahy s ruskou ambasádou, dehonestace proevropského ministra zahraničí a očerňování Evropské unie jsou pouhým výsekem hradního repertoáru. „Dopis čtyř“, v němž Zeman a tři nejvyšší ústavní činitelé vyznali lásku samojediné Číně, byl ovšem v očích spojenců a značné části společnosti už vyslovenou zradou.
Připočteme-li vesměs bezpohlavní zahraničněpolitické postoje premiéra Babiše, jehož jméno je v Evropě spojováno hlavně se střetem zájmů a vyšetřováním dotačního skandálu, mají tu pak cizí výhrůžky logicky zelenou. Země, jejíž ústavní špičky s výjimkou předsedy Senátu s cizími mocnostmi buď přímo kolaborují, nebo kolaboraci tolerují, je před takovými útoky bezbranná. Jak Rusko, tak Čína totiž pracují s faktem, že český prezident je „jejich“ a provařený premiér má starost nanejvýš o vlastní byznys a udržení domácí pozice před ztrátou moci a kriminálem. Na skutečnou zahraniční politiku přitom kašle.
Vnímání Babiše a Zemana nejen v západní Evropě si je přitom podobné: jeden je tam za veš v kožichu ve službách Ruska a Číny, druhý za podvodníka, kterého k „lizu“ pustili nezodpovědní Češi a z nedostatku možností inklinuje k Orbánovi. Nalhávat si opak je zbytečné, stejně jako za hranicemi dokola vysvětlovat, že náš obraz není černobílý a že se na odpor ruským a čínským tlakům staví nemalá část společnosti, demokratický Senát a část Sněmovny. I tam je přitom problém. Přesvědčovat Evropu, že nejsme vazaly východních velmocí, když pro Okamurův návrh na zařazení bodu „vyhlášení referenda o vystoupení z Evropské unie“ hlasovalo 28 poslanců a 69 zákonodárců se hlasování zdrželo, musí být pro diplomacii nadlidský úkol. Historicky poprvé tak nehlasovala většina poslanců proti referendu o vystoupení z EU!
Jmenovitý přehled hlasování je šokující. Přestože má vláda členství v EU jako prioritu, při hlasování se zdržel právě Babiš a ministři Hamáček, Vojtěch a Brabec včetně poslanců ANO Juchelky, Malé a dalších. Zdržením se hlasování ale překvapivě zaváhali projevit jednoznačný postoj třeba také poslanci Bauer a Bendl z ODS, Pirát Jakub Michálek, Petr Gazdík ze STAN a lidovecký poslanec Benešík ausgerechnet z výboru pro evropské záležitosti. Bůhvíproč.
Ubránit zemi před stoupající agresivitou Ruska a Číny v situaci, kdy s nimi rovnou kolaboruje český prezident a premiér vidí zahraniční politiku optikou evropských dotací pro svůj byznys, tak zbývá zase na nás. Evropa se po viru staví na nohy a na lokaje Východu teď nemá sílu ani žaludek. Demokratický Senát ani sněmovní opozice se přitom bez naší pomoci neobejdou A šance tu je: byť jsou naše svobody v obklíčení a na náměstí lid ještě nesmí, podzimní volby jsou už „za pár“. Stačí pak málo: dát v krajích a do Senátu přednost důvěryhodným demokratům před sluhy Zemana a Babiše – novými Hašky a starými Jandáky, nebo králíkářkami z ANO. Čas běží a cizí drzost k naší zemi roste.
Prezident i premiér s námi hrají vabank o její budoucnost. Na zteč!
