Jakou roli hraje politická korektnost v současném světě politiky? A co říká expertka na politický marketing na rétoriku prezidenta Miloše Zemana. Nabízíme pokračování rozhovoru s Evou Lebedovou, politoložkou působící na katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci. Vyšlo na webu Hlídacípes.org.
Dá se nějak vysledovat u stran, které mají svou stranickou ideologii, nastolování témat a jejich přístup k politické korektnosti na základě dané ideologie?
Samozřejmě vždy bude existovat rozdíl mezi populistickými stranami či extremistickými a těmi, které chtějí pracovat klasickými parlamentními a demokratickými prostředky. To znamená mezi stranami, které mohou fungovat až jako strany antisystémové, a těmi systémovými. Extremistické a populistické strany se nemusejí omezovat politickou korektností. Naopak mají ve svém programu v podstatě zakódováno, že proti sobě chtějí postavit dva světy: stávající establishment a my (všichni), co jsme proti němu. To je logika populistických stran. Společnost je třeba rozdělit podle toho, kdo je s námi a chce svrhnout všechny ty nefunkční stávající věci, a pak ten establishment, který s tím doteď nedokázal nic dělat. Naopak tradiční strany budou mít vždy za úkol bránit nástupu extremismu. To se od nich očekává a musejí to dělat, pokud chceme udržet demokracii.
Ve společnosti se nyní o politické korektnosti často mluví, ale možná se to stává i jakýmsi trendem, že se to vztahuje už téměř na všechno, co někomu nevyhovuje. Co myslíte, že je za tímto trendem?
Pokud někdo z hlediska svého chování má opravdu extremistické sklony, pak by přece měl být nazýván extremistou. Nelze se dopředu zaklínat obavami, zda to bude politicky korektní. Musíme mít možnost určité jevy správně pojmenovat, abychom si všichni byli vědomi možných rizik. Na druhou stranu máte pravdu, že dnes často v politických diskusích funguje politická korektnost jako nálepka pro ty, s nimiž nesouhlasíme. Označíme je za politicky korektní, a to znamená, že nemají pravdu. Zatímco populisté „říkají pravdu vždy“.
S tím možná souvisí i přehnaná korektnost, která vlastně může vést k tomu, že stagnuje nějaké řešení problémů.
Tady bychom se možná měli vrátit k diskusi o tom, co je ještě politická korektnost a co už je obcházení skutečných problémů.
Co si myslíte o označeních typu islamofob, xenofob, multikulturalista apod. Máte pocit, že se nyní používají už v přemíře, nebo že tato označení mají své důvody? Protože nyní se hojně užívají buď jako nadávka, či jako vymezení vůči té druhé skupině s jiným názorem.
Jsou to různé pojmy a nejsem si jistá, jestli jsem schopna se k této otázce vyjádřit dostatečně shrnujícím pohledem. V tomto případě záleží na kontextu a způsobu použití. Myslím si, že současná evropská společnost by se určitě měla bránit rostoucí xenofobii, protože je poměrně jednoduché vyvolat strach a paniku z toho, že migrace nenávratně promění společnost. Poté se ale těžko vracejí věci k normálu a často ztrácíme schopnost situaci řešit racionálně. Složitou situaci je potřeba řešit s odborníky a nazírat na ni z různých perspektiv, ať už z právních, kulturních, integračních atd. Pokud budeme jen rozpoutávat emoce a roztáčet spirálu strachu, tak se postupně dostaneme k tomu, že se společnost bude extremizovat, ale nebude schopna situaci řešit. Rozdmýchávat xenofobii a věnovat se vykreslování určité skupiny obyvatelstva jako problematické, to vše nepřispívá k řešení faktického problému.
Přispívají do tohoto chaosu i média tím, jak medializují témata spojená s uprchlickou krizí?
Postoj médií je samozřejmě zásadní. Média ovlivňují naše vnímaní politiky a naše vnímání toho, co se ve společnosti děje atd. Když dlouhodobě v médiích přetrvává jednostranný náhled na nějakou událost, tak naše vnímání se posouvá. A nyní dlouhodobě, v evropských i amerických médiích, funguje nastolování tématu uprchlické a migrační krize jako bezpečnostního ohrožení. Logicky si pak my všichni daleko více uvědomujeme a vnímáme tu emoci ohrožení. Neříkám, že to tak není, ale nevím, jestli nám to pomáhá tu situaci dobře řešit.
Myslíte si, že za řečněním Miloše Zemana stojí marketingový zájem?
Tak pokud se na to podívám z hlediska fungování marketingu, jedna z klasických marketingových rad zní, že by politik nebo celý politický subjekt neměli nikdy zapomínat na to, kdo je zvolil. Z hlediska této marketingové logiky asi platí, že Miloš Zeman dobře zná své voliče a rozumí jejich uvažování a motivacím. Na druhou stranu si myslím, že by prezident neměl uvažovat pouze pragmaticky tak, jak si myslí, že uvažují jeho voliči. Prezident je vrcholný ústavní činitel a on by měl mít sílu společnost kultivovat. Prezident by měl být určitým integrujícím prvkem ve společnosti. Proto je smutné, že Miloš Zeman, který by ve své prezidentské funkci mohl společnost kultivovat a posouvat ji dál, se obrací spíše na ty nižší pudy ve společnosti a využívá toho, že takto popularitu získá poměrně snadno.
Neměl by se Miloš Zeman nějak zodpovídat za své současné veřejné vystupování?
To je složité. On je přímo zvolený politik, což samo ukazuje na tu problematičnost přímé volby prezidenta, která je v našem volebním systému poněkud cizorodá. Ono se o tom mluvilo již před jejím zavedením, politologové na to dopředu upozorňovali, že to přinese větší legitimitu kroků prezidenta a bude destabilizačním prvkem, bohužel se ukázalo, že měli pravdu a ta skutečnost je ještě snad horší, než bylo očekávání. Miloš Zeman samozřejmě využívá možnosti polarizovat veřejnost, v některých ohledech veřejnost přímo rozdělovat na tábory a stavět je proti sobě a tyto výroky z poslední doby jen potvrzují, že je si jistý tím, že v té jeho pozici je může říkat, aniž by za ně nesl politickou odpovědnost. On je ze své pozice takřka neodvolatelný. To by skutečně musel udělat zásadní prohřešek, aby platily ústavní články o vlastizradě, a on toho využívá. Například i postup s milostí Kajínka tomu odpovídá. Chce tím získat laciné body u části publika, která na to slyší, a jak se bude blížit termín prezidentských voleb, tak bude těchto siláckých výroků přibývat.
Hraje zde nějakou roli i senilita, o které se často v souvislosti s prezidentem hovoří?
Já se domnívám, že senilita to není, protože například i jeho postup při vládní krizi ukazuje, že je schopný racionálního uvažování a strategického myšlení, když chce dosáhnout svých mocenských kalkulů. Myslím si, že se spíše jen umocňují určité jeho povahové rysy jeho charakteru s tím, jak stárne.
Jaký máte názor na to, jakým způsobem podkopává Miloš Zeman i základní instituce našeho státu, například s jeho cestu do Číny, kde přizval na náš trh čínskou banku ICBC, před kterou varovala naše zpravodajská služba.
Bohužel, náš prezident preferuje jiné oblasti spolupráce. Václav Havel dlouhodobě prosazoval politiku na podporu lidských práv a setkával se s velmi respektovanými osobnostmi, od dalajlámy po Madeleine Albrightovou. Miloš Zeman se vydal cestou spíše opačnou. V oblasti spolupráce s Čínou nebo neskrývaného obdivu k ruské politice to jsou samozřejmě úplně jiné filozofie a myslím si, že se zde znovu ukazuje jeho způsob myšlení, který preferuje silovou politiku, zaměřenou na posilování jeho osobnosti s určitými autokratickými způsoby přemýšlení a rozhodování. Bohužel tedy toto je směr, který nyní reprezentuje náš prezident, a jen bych to možná doplnila tím, jak velmi důležitou roli mají v této situaci média. Média by měla tyto věci veřejnosti dostatečně dobře osvětlovat. Pokud dochází k nějakému problematickému navazování kontaktů, například s Čínou, nebo dochází k zásahu do fungování státních institucí, tak je důležité, aby na tyto skutečnosti média patřičně upozorňovala a přinášela je veřejnosti. Pokud to zůstane skryto, tak to může mít vážnější dopady, než když alespoň budou zřejmé možné dopady těchto událostí.
Myslíte si, že můžou události posledních dnů ohledně Miloše Zemana zapříčinit ztrátu jeho politických bodů u jeho voličů?
U jeho silných sympatizantů tímto body neztratí. Částečně je může ztratit u jeho umírněnějších voličů, kteří budou například i dlouhodobější voliči ČSSD, a v těchto otázkách se dívají na problémy spíše jejich optikou, ale jak velká je to skupina, si netroufám tvrdit.
A existují vůbec jiné způsoby, jak získat popularitu lidí, kteří volí Miloše Zemana, než jeho rétorikou?
U řady lidí je pravděpodobně ztotožnění s Milošem Zemanem tak velké, že by akceptovali, i kdyby mluvil jinak a určité věci prosazoval více konsenzuálně, méně problematicky. Asi by ho podporovali i tak, ale je smutné, že na to sílu a odvahu nemá.
Je zde nějaký způsob, jak tuto část voličů oslovit jinak i bez tohoto ztotožnění s určitou osobností?
Těžko říct. Vždycky bude ve společnosti existovat skupina, která bude ze své povahy protestní. Bude mít pocit, že současný charakter politiky je třeba změnit. Podle mě má ale v této otázce politik vždy na výběr. Buď jít po masové vlně, anebo si říct, že chce společnost formovat a v některých otázkách ji posouvat dál. To je rozdíl mezi krátkodobě populárním, pragmatickým či populistickým politikem a skutečným státníkem. Časem se ukáže, jakou sehrál roli, zda byl schopen společnost kvalitativně někam posunout a dobře ji vést. Toto vždy ukáže historie správně.
To je pak ale na úkor okamžitého zisku voličů a zvolení.
Ano, je to na úkor okamžitého úspěchu. Avšak můžeme se podívat na osobnost Václava Havla, i když samozřejmě je to osobnost, která měla speciální dějinnou úlohu. Dnes, s odstupem času se ukazuje, jak ve spoustě věcí dokázal společnost spíše spojovat. Například i v tom, jak byly řešeny problémy po roce 1989, že se společnost neuchýlila k nějakým politickým procesům. To by vedlo k dalšímu rozdělování společnosti. On věděl, že když se nebudou dělat rozsáhlé a drsné čistky, tak se sice některé věci ihned nevyřeší a s některými politickými zločiny se hned nevyrovnáme, ale nebude pokračovat další štěpení společnosti a strach z toho, co se bude dít. Jeho role se potom v řadě otázek ukázala jako zásadní. Například jak dovedl společnost povznést, směřovat českou politiku a jak dovedl navázat kontakty v zahraničí a vydobýt si respekt. S odstupem se ukazuje, jak moc byla jeho osobnost rozdílná od jiných politických reprezentantů.
A vidíte v dnešní době nějaké nové osobnosti podobné právě třeba Havlovi, kteří chtějí společnost formovat?
Ve srovnání s Václavem Havlem? Politiky s podobnými vizemi v současné době nemáme. Ono to souvisí i s tím, že jsou pryč devadesátá léta, která byla léty, kdy do politiky vstupovali lidé s idejemi. Chtěli společnost proměnit z nedemokratické na demokratickou. V dnešní době vstupují do politiky častěji lidé, kteří ji chápou jako kariérní příležitost a rutinní každodenní práci. Samozřejmě reprezentují nějaké ideologie, ale jsou to spíše technokratičtí politikové, nemají tolik idejí a politiku berou jako profesi. V tom vidím velký kvalitativní rozdíl. Jaké motivace měli politici v průběhu devadesátých let a jaké mají dnes.
