Demisí premiér Bohuslav Sobotka odevzdal svůj osud do rukou prezidenta republiky. Prezident má několik možností řešení:

1. a)      Nepřijme demisi premiéra. Člen vlády nemá svobodu opuštění funkce. Není-li demise přijata prezidentem, musí funkci vykonávat.
2. b)      Přijme demisi Sobotky jako demisi celé vlády, ale pověří ji výkonem funkce do jmenování vlády nové. Toto provizorium může trvat do voleb.
3. c)      Přijme demisi Sobotky jako demisi celé vlády a pověří sestavením vlády předsedu druhé nejsilnější strany v poslanecké sněmovně Andreje Babiše nebo jmenuje svou prezidentskou vládu. Tedy vládu Jiřího Rusnoka II bez Rusnoka. Nově jmenovaná vláda musí požádat o důvěru poslaneckou sněmovnu, ale i bez důvěry může vládnout až do poslaneckých voleb, stejně jako bez důvěry vládla vláda Jiřího Rusnoka.
4. d)     Přijme demisi Sobotky pouze jako individuální demisi předsedy vlády. Funkcí předsedy vlády pověří jinou osobu a vláda bude pokračovat bez Sobotky. Že je demise premiéra demisí vlády, je jen zvyklost. Tomu se může Sobotka bránit tím, že by svou individuální demisi doplnil kolektivní demisí vlády přijatou formou usnesení vlády jako celku.

Vláda rozhoduje ve sboru. Ve sboru rozhoduje podle ústavy i demisi vlády. Naše ústava nestanoví, že demise premiéra znamená demisi vlády, byť se tak od roku 1997 často postupuje. Je na premiérovi, zda svou demisi podá jen jako demisi osobní, a na prezidentovi republiky, zda demisi předsedy vlády posoudí jako demisi jednotlivce nebo celé vlády. Významná je praxe za předchozích ústav, neboť úprava demise vlády byla stejná, tj. že o demisi vlády má rozhodovat vláda ve sboru a demise premiéra nikdy nebyla ústavou kvalifikována jako demise vlády.

I v době Československa došlo k výměně na postu předsedy vlády, aniž došlo ke změně vlády jako celku. Je zde příklad demise předsedy vlády Antonína Švehly 1. 2. 1929, kdy byl pověřen funkcí předsedy vlády stávající člen vlády František Udržal. Samotný František Udržal prohlásil na prvním zasedání poslanecké sněmovny po svém jmenování: „Rozhodnutím pana presidenta republiky ze dne 1. února 1929 pověřen byv předsednictvím vlády, přicházím s pány ministry třetího kabinetu Švehlova, abych vás, dámy a pánové, srdečně pozdravil a současně upřímně pozval ke spolupráci směřující ke zvelebení našeho státu.“ Tedy nehovořil o své vládě jako nové a svůj projev pojal mimo program jako osobní, ne jako programové vyhlášení vlády. Rovněž Milan Hodža dne 5. 11. 1935 vystřídal předsedu vlády Františka Udržala, aniž se měnila vláda. Milan Hodža ve svém prvním projevu jako nový předseda vlády v Poslanecké sněmovně prohlásil: „Postavený súc, rozhodnutím pána prezidenta republiky zo dňa 5. listopadu, v čelo vlády, prichádzam k vám, dámy a pánovia, menom vlády i menom svojím s prosbou o podporu, ktorá je ústavným predpokladom a zdrojom výkonnej moci demokratického štátu. Vzhľadom na to, že vláda nepodala demisiu a jej vnútorná kontinuita trvá, je samozrejmé, že i s novým predsedom chce a bude pokračovať v prevádzaní programu, obsaženého vo vládnom vyhlásení z 18. června t. r., v úplnom súlade s dosavádnymi osvedčenými zásadami našej politiky vnútornej a zahraničnej.“ Dne 21. 3. 1953 byl jmenován nový premiér Viliam Široký po té, co dosavadní předseda vlády Antonín Zápotocký byl zvolen prezidentem, aniž by došlo ke změně vlády. Rovněž 28. 1. 1970 nahradil předsedu československé vlády Oldřicha Černíka Lubomír Štrougal bez změny vlády. Nejčastější střídání předsedů vlád bylo v české vládě působící 18. 6. 1986–29. 6. 1990, kdy se postupně vystřídali Josef Korčák, od 20. 3. 1987 Ladislav Adamec, od 12. 10. 1988 František Pitra a od 6. 2. 1990 Petr Pithart. Všechny tyto změny premiérů byly učiněny, aniž by se měnila vláda jako celek.

Roku 1997 byla po demisi předsedy vlády Václava Klause vyložena tato demise z jeho iniciativy jako demise celé vlády. Šlo o první případ v našich dějinách. Pro takové jednání není v ústavě přímá opora. Nikde nestanoví, že demise či jiné ukončení funkce předsedy vlády znamená demisi vlády. Ta má být přijímána jako rozhodnutí vlády ve sboru a také se tak vždy do roku 1997 dělo a následně se tak postupovalo při demisích vlády 1998, 2002, 2006, 2009 a 2010. Nicméně demisi předsedy vlády jako demisi celé vlády akceptoval prezident Václav Havel. Obdobně prezident Václav Klaus akceptoval demisi předsedy vlády Vladimíra Špidly 1. 7. 2004 a Stanislava Grosse 25. 4. 2005 jako demisi celé vlády. Rovněž Miloš Zeman 2013 akceptoval demisi Petra Nečase jako demisi vlády. Vláda je významný ústavní orgán a způsob jejího ukončení má být určen v ústavě taxativně a určitě, což je dnes stanoveno formou demise vlády přijatou ve vládě jako sboru nebo odvoláním celé vlády prezidentem. Pokud je v zahraničí vázáno ukončení funkčního období vlády na osobu jejího předsedy, stanoví to ústava výslovně.

Prezident Miloš Zeman o ústavních zvyklostech prohlásil: „… pojem ústavní zvyklosti je naprosto idiotský, protože kdyby to byly opravdu ústavní zvyklosti, tak by nějakým způsobem byly zakotveny v ústavě. Jsou to jenom zvyklosti. Prezident, byť přímo zvolený, nemůže měnit ústavu, ale má samozřejmě svaté právo měnit zvyklosti, které nejsou zakotveny v ústavě.“ (Právo, 11. 7. 2013 s. 4). Ústavní zvyklost je skutečně měkká norma. V podstatě ji lze vytvořit tím, že držitel určité funkce nějak postupuje. Normy jsou změnitelné stejně, jak byly vytvořeny. Stejným způsobem lze změnit snadno i ústavní zvyklost, když držitel funkce svůj postup změní. Rozdíl od anglosaského právního systému, kde je pramenem práva i obyčej, spočívá v tom, že právní obyčej je závazný a právní zvyklost je jen doporučující. Právní obyčej není pramenem našeho práva. Samotnou měkkost pojmu zvyklost stvrdil roku 2001 i Ústavní soud, když mluví v případě sporu o kontrasignaci při jmenování guvernéra České národní banky o zvyklosti již na základě jednoho jmenovacího aktu, což bylo do té doby vnímáno jako nedostatečné.