Není pravda, že by na Miloši Zemanovi nebyly vůbec žádné dobré stránky. Měl aspoň jednu, byla to podpora Izraele, malého státu, který je nám politicky a kulturně blízký a je to v podstatě západní země na Blízkém východě. Teď se ale Zeman zapletl do tahanice o vyznamenání pro přeživšího holokaustu, což je nemilá skvrna na zbytku krásy. Na tohle budou Židé citliví a nejen oni. Letos udělal ještě jednu botu, nejel na pohřeb bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese a místo toho řečnil na Rhodosu na konferenci pořádané agentem KGB Jakuninem. Slovenský premiér Fico přitom měl na Rhodos taky jet, ale kvůli Peresově pohřbu změnil plán. Z Rhodosu je to do Izraele letadlem hodina a půl.
Všechno je to přitom úplně zbytečné.
Zemanovi může samozřejmě vyhovovat, že Izrael nemá špatné vztahy s Ruskem. To má různé důvody. V Izraeli žije mnoho imigrantů, kteří přišli právě z Ruska a Moskva také nedělá Izraeli problémy, což se třeba nedá říci o obamovské Americe.
Nemusíme ale Zemana podezřívat, že by měl náklonnost k Izraeli jen kvůli tomu. U nás je to konec konců tradice už od dob Masaryků otce i syna. Navíc se to Zemanovi dobře kombinuje s jeho protiislámskými výroky, byť je palestinský terorismus především politický a ne islamistický. (Což se může změnit, ale zatím je to takto.) Před třemi lety velmi naštval Palestince, když navrhl, že by se česká ambasáda mohla z Tel Avivu přesunout do Jeruzaléma.
Zřejmě máme co do činění s „faktorem osobnosti“. Číňanům by zřejmě bylo jedno, že by strýc ministra, co se potkal s dalajlámou, dostal nějaké vyznamenání. Snad by i v Pekingu pochopili, že skoro devadesátiletý člověk žijící za oceánem nemůže způsobit odtržení Tibetu od Číny. Jenže každý má v psyché nějaký ten stín a ten nakonec může převládnout a pohltí celou osobnost.
U podivných vladařů dokázali ještě občas aspoň něco zachránit lidé u dvora. Pokud ovšem dvůr na Hradě vypadá tak, jak vypadá, musíme už asi zanechat vší naděje.
