Šestidenní zahraniční cesta prezidenta Zemana do Číny přinesla své ovoce. Zatím však bohužel trpké. Nejprve bodře zaperlil po boku Vladimira Putina, kterému po „bonmotu“ o likvidaci novinářů bylo za českého prezidenta evidentně trapně, pak zase kvůli němu nastoupení politici několik minut přešlapovali na místě, když se zpozdil na společné focení.

To druhé by bylo možná vtipné, kdyby pan prezident byl jen roztržitý popleta a za jeho nesnázemi se nekryl problematický zdravotní stav, jehož projevem jsou různé „virózy“ a zpoždění. Že jde o dlouhodobý jev, o tom svědčí i fotografie ze setkání prezidentů V4, které se na podzim konalo v Polsku. Není to téma pro posměváčky z kavárny a znepřátelených médií. Pochybovat o zdraví státníka se v normálních demokratických zemích smí. Taková Hillary Clintonová by mohla vyprávět, jak jsou toto téma citliví američtí voliči.

„Leckterý mladší politik by při takovém vytížení skončil hospitalizován,“ kontroval nezaměnitelným stylem prezidentův mluvčí Ovčáček. Bohužel, ostatní účastníci summitu nejenže nebyli hospitalizováni, ale ještě se dopravili na společné focení včas a po svých. Ovčáček má jistě pravdu, že otázka zdravotní způsobilosti není nutně otázkou věku. Kazašský diktátor Nursultan Nazarbajev je ještě o čtyři roky starší než Zeman a bez problémů šel s ostatními pěšky.

Ovčáček na Twitteru bránil Zemanovu indispozici Rooseveltem na vozíku. Bez ohledu na vhodnost srovnání právě Roosevelt byl americkým tiskem a veřejností napadán za to, že ve špatném zdravotním stavu cestoval na jaltskou konferenci a jeho nemohoucnost se měla projevit na jejím výsledku. Naopak skutečnost, že se od roku 1921 občas pohyboval na vozíku, mu ve své době na popularitě neubrala, s vozíkem se stal guvernérem New Yorku a posléze třikrát prezidentem.

Nejde totiž, samozřejmě, jen o nohy. U Zemana jsou patrné i pomalejší reakce na podněty. Invalidní vozík je proti tomu banalita. Jako jediný si na focení ani nedopnul sako, a když ostatní státníci mávali ostošest, vůbec si jich nevšímal. A když se všichni po focení rozcházeli v družném hovoru, zůstal stát na svém místě a bez pomoci nebyl schopen ujít ani několik málo kroků. Neformálních rozhovorů se tak vůbec nemohl účastnit. To není nic, za co by se měl stydět. Ale měl by naznat umění odejít včas. Ve vlastním zájmu.

Prezidentův zdravotní stav je evidentně špatný, je to patrné na první pohled, nemá cenu si cokoliv nalhávat. Nikdo příčetný mu potíže určitě nepřeje, ale jsou natolik zřejmé, že ani dvacet výroků o prostatě panice není s to je přebít. Kandidaturou na dalších pět let, ve které jej ze strategických důvodů bezmezně podporují hradní pochlebovači, uškodí hlavně sobě. Buď odejde jako poražený, nebo čeká jeho i nás útrpný úděl.