Prezident Miloš Zeman už neví, jak na sebe upoutat pozornost. Politicky totiž nemá co nabídnout, a proto musí alespoň svými výroky dávat najevo, že stále ještě na politické scéně jakžtakž funguje. Proto se, stejně jako jeho hlásná trouba Jiří Ovčáček, snaží vykřikovat nesmyslná a nepřijatelná hesla, kterými provokuje všechny, v nichž ještě zbyla morálka a smysl pro slušné chování. Terčem číslo jedna jsou v současnosti novináři, které Zeman využívá nejen jako hromosvod svých urážek, ale také jako tvůrce svého mediálního obrazu.

Zemanovi vůbec nejde o to, zda bude vnímán pozitivně, či negativně. V prvé řadě mu jde o to, aby o něm vůbec bylo slyšet. Když totiž jednou za čas vyvolá dostatečný humbuk, dokáže jím zakrýt skutečnost, že jeho výkon funkce naprosto nesnese přísná kritéria, která by měla být na hlavu státu uplatňována.

Ze strany Miloše Zemana se tak útoky na novináře staly jakousi marketingovou strategií. Elementární slušnost je v ní uplatňována pouze ze strany zástupců sedmé velmoci, kdežto z Hradu se line pouze nepřátelská slina, která nezná mezí a dokáže útočit i zcela podpásově nebo nepřijatelně.

A protože to funguje, není důvod cokoliv měnit, a tak hradní kohorta pokračuje přesně tak, jak to doposavad zabíralo. V momentě, kdy se začne řešit Zemanovo špatné zdraví, proruské směřování jeho politiky nebo nějaké nesmysly, které prezident před veřejností prezentuje jako podložená fakta, přichází protiútok.

Někdy mírný, jindy nechutně jedovatý a nehodící se k prezidentovi demokratické země. Vždy je ovšem směřován na jednu a tu samou skupinu. Na novináře. Zeman má s nimi dlouhé roky nevyřízené účty a při každé příležitosti se snaží o svou odplatu za vše, co si o sobě musel přečíst v novinách, či vyslechnout v televizi.

Novináři jsou pro nadávky a urážky vděčným cílem. Pokaždé, když se o ně Zeman jakkoliv otře nebo je přímo verbálně napadne, někdo se ozve. Není totiž normální, aby se ve svobodné zemi neustále diskreditovala práce lidí, kteří mají politikům nastavovat zrcadlo a podrobovat „vrchnost“ kritice za vše, co udělá špatně. Prezident si to moc dobře uvědomuje, a právě proto se do novinářů tak rád a často trefuje.

Díky své funkci má obrovskou výhodu, kterou si uvědomuje a s oblibou ji zneužívá. Nejde totiž dělat, že Zeman neexistuje a jeho slova nemohou být ignorována, jakkoliv by si to většinou zasloužila.

Je jasné, že se vztah mezi hlavou státu a žurnalistickou obcí nikdy neurovná, a to Zemanovi naprosto vyhovuje. Mediální pozornost potřebuje a jinak než nehorázným chováním už jí nedokáže dosáhnout. Vždyť drtivá většina zpráv o prezidentovi je o tom, kde zase udělal ostudu nebo jak nezvládá svou funkci.

Tak se to na Hradě líbí, animozita vzbuzuje radost. Proti nečekaným útokům Zemana není obrany, protože moment překvapení je vždy devizou, kterou disponuje prezident. Situace nenabízí východisko, které by zlepšilo politickou kulturu, kterou hlava státu devastuje, seč jí síly stačí.

Bude hůř, jelikož Miloš Zeman ještě zdaleka neřekl své poslední slovo, ale není třeba propadat skepsi. Čím dál častěji totiž budou prezidentova slova brána jako smutné výkřiky starého nemocného muže, který už neumí nic jiného než kopat kolem sebe.

Novináři by měli ještě chvíli hradní výlevy přetrpět. Pokud na ně nebudou reagovat, dosáhnou totiž dílčího úspěchu. Nic totiž nenaštve člověka, který se s vámi chce hádat tolik, jako když se mu smějete do tváře a nereagujete. A na žlučovité typy, jako jsou Zeman a Ovčáček to platí mnohonásobně.