Prezident Miloš Zeman odmítl podepsat jmenování tří navržených vysokoškolských profesorů, jde o docenty Jiřího Fajta, Ivana Ošťádala a Jana Eichlera. ČTK to v úterý sdělil rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Prezidentův postoj označil za nepřijatelný zásah do principů akademických svobod a za znevážení akademické obce Univerzity Karlovy.
„Pana prezidenta vedly k rozhodnutí mimořádně závažné důvody,“ řekl ČTK mluvčí Ovčáček. U Fajta podle mluvčího šlo o informace Mladé fronty Dnes, která loni napsala, že Národní galerie chtěla od Komerční banky, aby část sponzorského daru sloužila jako příspěvek k Fajtovu ředitelskému platu. Fajt již dříve uvedl, že tato alternativa spolupráce veřejného a privátního sektoru je běžná v zahraničí i českém akademickém prostředí. ČTK řekl, že přípravu smlouvy konzultoval s ministrem kultury Danielem Hermanem a po zralé úvaze toto řešení nezvolili.
U Eichlera považuje Zeman podle svého mluvčího za problém to, že prý před rokem 1989 působil v propagandistických útvarech československé armády, a u Ošťádala zase údajné kontakty s komunistickou Státní bezpečností (StB).
Ať se akademici osamostatní
Znova se rozvíří debata o tom, jestli prezident má právo profesory, za kterými stojí univerzita, nejmenovat. Tento případ se řešil už v roce 2013, když Zeman odmítl jmenovat profesorem docenta Martina Putnu kvůli údajně nedůstojnému chováni na veřejnosti, kdy se Zemanovi nezdál slogan použitý Putnou na transparentu. Ve skutečnosti to nejspíš byla záminka, protože Putna veřejně vystupoval proti Zemanově kandidatuře na prezidenta a prezidentovo jednání neslo rysy osobní msty. Nakonec Putna profesorem jmenován byl, ale dekret mu předal ministr školství. Protože Zemanovo chování vzbudilo značnou nevoli, nikdo nejspíš nečekal, že by přišel s něčím podobným ještě jednou. Ale stalo se.
Zeman tak opět porušuje nezávislost akademické sféry. To, že profesory podle zákona jmenuje, neznamená, že jmenování může odmítnout. Kdo je a není profesorem, je čistě záležitost univerzit, a prezident je tady jen postava, která má jmenování dát ceremoniální lesk. V tomto případě se však Zemanovi opět podařilo všechno zneuctít a obrátit v trapnost.
Prezident není strážce morálky
I kdyby na výhradách vůči dotyčným pánům něco bylo, prezidentovi po tom nic není, protože nemá v popisu role být strážcem morálky. Ani z moci svého úřadu, ani zrovna Zeman osobně tu není od posuzování osobní bezúhonnosti.
Můžeme předpokládat, že nakonec se všichni tři profesory stejně stanou. Proč to tedy Zeman dělá? V tomto případě těžko předpokládat, že by to byla osobní msta dotyčným. A že by vadily u některých jejich skutečné či domnělé pletky s minulým režimem? To by se muselo nejdřív čistit na Hradě. Nakonec to vypadá jako odvádění pozornosti od jiných věcí, třeba trapné Zemanovy cesty do Moskvy. Podobné bonbonky prezident předhazuje každou chvíli.
Teď už by akademická obec mohla pochopit, že ničeho důstojného se od tohoto člověka nedočkají, a bylo by tedy lepší jeho ceremoniální roli ohledně jmenování profesorů úplně vypustit a držet se toho i v budoucnu, ať už bude prezidentem kdokoli.
Vzhledem k tomu, že pana prezidenta zjevně opouštějí síly, bylo by samozřejmě nejlepší, kdyby svou funkci opustil. To ale není příliš reálné, takže se můžeme těšit na to, čeho všeho ještě budeme svědky.
Aby bylo jasno, my v médiích máme exoty rádi, a proto není pravda, že nemáme rádi Miloše Zemana. My, co se jim říká dle potřeby jednou pravdoláskaři a jindy pravicoví pisálci, Zemana přímo milujeme a považujeme ho za nebeskou manu, které se nemůžeme nabažit. Jako občané máme pocit, že bychom si od něj mohli dát na chvíli pokoj. Ale máme na oddech vůbec nějakou šanci?
