Vláda má teď v rukou proti Zemanovi trumf, který si při ústupčivosti premiéra Sobotky a sociální demokracie ani nezaslouží. Pokud by Zemanovi neschválila cestu do Moskvy na oslavy 9. května, nebude to samozřejmě znamenat, že Zeman do Moskvy nesmí. Nebude to taky znamenat, že do Moskvy nemůže, jen že náklady cesty nebudou placeny přímo ze státního rozpočtu. Plynulo by z toho, že vláda považuje prezidentovu cestu za jeho soukromou věc a že s touto prezidentskou iniciativou nechce mít nic společného. Bylo by to jasné a výmluvné gesto.
Vláda má velmi dobrý důvod k tomu, aby takové gesto učinila. Vyplývá z povahy toho, co vlastně každoročně v květnu oslavujeme. Je třeba to vidět, jak se říká, v historických souvislostech.
Na druhou světovou válku nebyly v době, kdy se k ní schylovalo a kdy vypukla, západní demokracie příliš připraveny. Aby mohly čelit Hitlerově agresivitě, nezbylo jim než se spojit i s nevábnou a zaostalou Stalinovou despocií. Spojenectví bylo logické a správné: Hitler Stalinovo Rusko zákeřně napadl a netajil se záměrem je (a nikoli jen Stalina) zničit. Byla to tedy z ruské strany válka spravedlivá, Rusové byli přirozeným spojencem Západu, a to spojenectví bylo legitimní. Rusko také neslo velikou část tíže války a ruští vojáci podstatně přispěli k Hitlerově porážce.
Pragmatické spojenectví
Spojenectví Západu a Stalinova Ruska však bylo jen spojenectvím pragmatickým, spojenectvím dočasných společných zájmů, nikoli spojenectvím idejí a zásad. Tehdejší západní politici (s výjimkou Winstona Churchilla) v tom bohužel neměli úplně jasno. Situace se zpřehlednila, až když Rusko postupně země našeho geopolitického regionu, v nichž stanuli jeho vojáci, jednu po druhé bez skrupulí připojovalo ke svému impériu a vnucovalo jim své politické uspořádání a své tehdejší ideologické pseudonáboženství (tzv. marxismus-leninismus). Anektované země neměly až na výjimky (Finsko, Rakousko) dost síly se tomu opřít a Západ neměl v tu chvíli sílu jim pomoci. Ocitly se na čtyřicet let v jiném, primitivnějším, horším historickém, politickém a kulturním prostředí, než v jakém se odehrávaly jejich dosavadní staleté dějiny.
To platí i pro Československo, odkud ruští vojáci na podzim 1945 odešli a vrátit se museli až v srpnu 1968. Je zjevné, že česká společnost a české politické elity k našemu pádu do Stalinovy říše mocně přispěly, přesto by bylo přehnané tvrdit, že bychom si všechno zavinili sami a Rusové se k tomu jen připletli. Bylo to v našem případě tak půl na půl.
Z toho plyne: konec druhé světové války pro nás znamenal osvobození od Hitlerova Německa. To je pozitivní stránka věci.
Toto osvobození ovšem zároveň zahájilo poměrně rychlý a nedůstojný sešup Československa do rudého impéria, dovršený v únoru 1948. A v této věci není na co být pyšný a co oslavovat.
Proto nemůžeme to, co se stalo v květnu 1945, chápat jednoduše jen jako osvobození. U každého osvobození nejde jen o to, od čeho jsme byli osvobozeni, ale k čemu jsme byli osvobozeni. Měli bychom s úctou vzpomínat na ty, kteří s nasazením života bojovali s nacisty, ale dávat si velký pozor na to, abychom zároveň neoslavovali ty u nás doma i v „blízkém zahraničí“ (abych použil vykutálený výraz pana Lavrova), kteří nás z nekalých důvodů, z hlouposti nebo z obojího zároveň uvrhli na čtyřicet let do nedůstojného prostředí, a vůbec už ne ty, co by si to teď z týchž důvodů rádi zopakovali.
Zamlžit pojem osvobození
Potíž je v tom, že Putinovo Rusko a ti, co mu pomáhají, se ze všech sil snaží, aby se toto rozlišení mezi osvobozením od něčeho a osvobozením k něčemu co nejvíc zamlžilo a rozostřilo. Nadcházející pompézní oslavy kulatého výročí konce války v Rusku (a řekl bych, že nejen ony) budou zaměřeny na to, abychom o květnu 1945 neuvažovali z odstupu sedmdesáti let věcně, střízlivě a tam, kde je to třeba, taky kriticky, ale emocionálně a hystericky, aby vznikla davová psychóza, abychom přestali vidět, v čem bylo to osvobození ze strany Stalinova Ruska problematické a hlavně, o co zrovna teď Rusku a jeho sympatizantům jde: totiž o revizi výsledků studené války, k nimž patří i to, že naše země získaly znovu nabyly suverenitu, svobodu a demokracii. Konfuzi pomáhá vytvářet i prezident, který se tváří, že jede do Moskvy uctít památku těch, co padli při osvobozování Československa – proč kvůli tomu musí jezdit do Moskvy, není rozumnější a přiměřenější ji uctít tady, kde jsou pohřbeni -, ale ve skutečnosti tam jede uctít dnešní Rusko, prezidenta Putina a dnešní ruskou armádu v době, kdy se ti všichni podílejí na válečné subverzi proti Ukrajině, a když se jim to povede, budou pokračovat dál.
Nemravné gesto
Zemanova cesta do Moskvy je politicky nevhodné a zároveň nemravné gesto a vláda má dostatečné důvody k tomu, aby se mu v rámci daných možností opřela. Zatím jen odložila rozhodnutí s odkazem na to, že nezná přesný program oslav: za odkladem stálo vyčůrané polovičaté řešení, s nímž předtím přišli předseda KDU-ČSL Bělobrádek a ministr zahraničí Zaorálek, že totiž cestu mají schválit jen tenkrát, když se prezident nezúčastní vojenské přehlídky. Chybná a nevhodná je ovšem celá návštěva, navíc ještě proto, že se Česká republika chová nesolidárně ke svým spojencům z EU, jejichž hlavy státu se pompézních oslav 9. května v Moskvě nezúčastní vůbec.
Teď už ovšem, pokud jde o program, jasno je: vojenská přehlídka je součástí oslav a navíc prezident Zeman vzkázal svým kritikům bez obalu, že se vojenské přehlídky prostě zúčastní, a basta. Vláda se nad problémem sejde znovu příští středu. Je naprosto jasné, že by prezidentovu cestu v žádném případě schválit neměla. Ať si prezident klidně do Moskvy cestuje – ale sám za sebe jako soukromá osoba, a ne za celou českou politickou reprezentaci.
