Ve včerejších Babišových novinách vyšel velikánský dvoustránkový rozhovor s jejich majitelem. Povaha této tiskoviny je pozoruhodná: Je to vlastně propagandistický bulletin Babišova politicko-ekonomicko-mediálního impéria, v první řadě jeho Sinn Féin, hnutí ANO, zamaskovaný ovšem tak, aby vypadal jako normální deník. Má tedy např. sportovní a kulturní rubriku, přináší programy rozhlasu a televize i předpověď počasí. Když se v něm ocitne článek vyzývající k přerozdělení politického vlivu nad silovými rezorty, je maskován jako „analýza rozdělení moci“ ve vládní koalici. A útok na Chovancovu a Tuhého reorganizaci policie se tváří jako zpravodajství. Podobně je konstruován i celý velký rozhovor. Otázky jsou formulovány nesmlouvavě, ale vymezují oligarchovi prostor přesně k tomu, co a jak chce říci. Je vidět, že si na tom autoři dali záležet, pořád je to však dosti průhledné.

Miloš Zeman se kdysi, po volbách do Poslanecké sněmovny, pokusil ovládnout ČSSD, jež v nich dosáhla výsledku, který by se dal nejlépe označit po klausovsku jako „neporážka“. Andrej Babiš tehdy podpořil Bohuslava Sobotku, zabránil jeho svržení a zajistil mu tak místo premiéra v příští vládě (mj. i tím, že jeho investigativní sekce vyslídila spikleneckou schůzku v Lánech a bleskově o ní informovala).

Bylo to pochopitelné – pan Babiš tenkrát nechtěl mít proti sobě někoho, kdo ovládá nejsilnější stranu ve sněmovně a zároveň drží funkci hlavy státu. Poté, co se prezident vyzuřil, došlo postupně k jakémusi sblížení. To teď ovšem dostalo vážnou trhlinu: V Babišově tažení na policii, podporovaném posthavlovskými iniciativami a médii, Zeman po prvních náznacích podpory (kritika policejní reformy) zaváhal, postavil se do role vyvažujícího otce národa a vyzval obě strany sporu ke svornosti. Také proto Babiš a spol. (zatím) neuspěli.

I Zemanův postoj má svou logiku: Pokud by se Babišovi a spol. podařilo ovládnout silové rezorty a pak navíc ještě vyhrát parlamentní volby, dostal by se on sám do podobné mocenské pozice, jakou měl Emil Hácha po 15. březnu 1939 nebo Edvard Beneš po 25. únoru 1948.

Prezidentský úřad u nás není koncipován tak, aby umožňoval jeho držiteli vládnout a diktovat. Maximum toho, čeho může dosáhnout a čeho už oba Zemanovi předchůdci v úřadě s chutí využívali, je být jakýmsi nejvyšším kverulantem, který s chutí a často úspěšně hází vládě klacky pod nohy (něco podobného se v některých situacích dělat musí, ale neměl by v tom spočívat raison d’être prezidentské funkce). Proti Andreji Babišovi coby všemocnému šéfovi exekutivy ve státě (navíc výhledově i bez silné a vlivné opozice, svobodných médií a nezávislé soudní moci) by to ovšem nestačilo. Zemanovi teď daleko líp vyhovuje, když se Babiš se Sobotkou perou a on hraje roli smírčího soudce.

V rozhovoru pro své noviny pak pan Babiš svůj poměr k prezidentovi zformuloval na své zvyklosti celkem umírněně: „My máme s panem prezidentem korektní vztahy. Ale samozřejmě jeho stanovisko v tomto případě mě určitě nepotěšilo. Jestli mě zklamal? To je možná příliš silné, prezident má své zájmy, respektive politické postoje, kterým se dá rozumět, a podle nich jedná.“ A o kousek dál dodává poněkud hrozivě: „Voliči rozhodnou, kdo bude v této zemi vládnout. A proto jsou pro nás klíčové volby do Poslanecké sněmovny příští rok, do nichž napřeme své síly.“ A hin sa hukáže, jak se říká chodsky.

V té souvislosti je třeba poznamenat, že to, co tu už pár let realizuje pan Babiš, je na první pohled pokus vybudovat centralizovaný, autoritativní stát formálně demokratickou cestou (jinak to zatím pořád ještě nejde). Problém je v tom, že to ve všem všudy až do konce nelze demokratickou cestou dotáhnout. Je přehnané a nesmyslné tvrdit, že například Gottwald v ČSR nebo Hitler v Německu se dostali k moci demokratickou cestou. Demokratickou cestou se oba dostali do pozice, v níž už mohli bez většího nebezpečí a hladce rozjet a provést docela regulérní puč. Kdy většina společnosti, která si ještě v tu chvíli přála jistě leccos, ale ne puč, byla docela bezbranná. Takové situace je třeba se bát. Dostane se do ní dříve nebo později i Andrej Babiš – myslím, že mu k ní toho zbývá už jen docela, docela malounko.

A malá, ale zásadní poznámka na okraj této úvahy: V základech revolučního babišismu stojí nevyslovené, ale neobyčejně silné přesvědčení: Všichni jsou na prodej a všichni se taky dají koupit. Dá se proti němu bojovat jen tím, když se najdou lidé, kteří svou životní praxí, ve svém každodenním životě, svým příkladem dají najevo, že to není pravda. Právě v tomto ohledu skýtá bohužel například česká mediální scéna od roku 2013 dosti smutný pohled.

Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.