Miloš Zeman počátkem příštího roku opustí Hrad, respektive Lány. Jeho odchod bude oplakáván, přinejmenším tedy triem Nejedlý, Mynář, Ovčáček. Kdysi by ještě lkalo osazenstvo ruské ambasády, ale to už dost prořídlo, od chvíle, kdy Rusům přestalo procházet, že se nechovají hezky. Taky je pan prezident poslední dobou neuctivý k vrchnímu veliteli V. V. Putinovi. Buď je zhrzený, nebo si nějaká frakce čehosi kdesi v dáli myslí, že by tak měl mluvit. Kdo se v tom má vyznat.
Jakmile v nějaké zemi takzvaného „kolektivního Západu“ probíhají volby, referenda nebo nějaké společenské hnutí, nastává v určitých složkách kremelských struktur rojení, jak by se to dalo zmanipulovat. Nic nového, měli jsme tu už zkušenost s americkým radarem v Brdech, brexitem, americkými prezidentskými volbami v roce 2016 a průběžnou aktivitu trollů na sociálních sítích. Zvolení pana Zemana bylo jistě na Východě přijato s potěšením, zvlášť když má po boku tak šikovného člověka, jako je Martin „Lukoil“ Nejedlý.
Najít nového Zemana bude o něco těžší, protože Rusko se momentálně zkompromitovalo, a tak i jeho fanoušci musí pro zachování zdání pípnout, že je pan Putin trochu horkokrevný. Pak si to vynahradí řečmi o míru, přilévání oleje do ohně, potřebě pochopit druhou stranu, americkém imperialismu, neonacismu, ukrajinské oligarchii, jak máme pomáhat jen skutečně potřebným a jak k nám uprchlíci dovezou mor, choleru, AIDS a banderismus.
Prokázat, že je někdo formálně agent cizí mocnosti, není vždycky snadné. Není to ale ani nutné. Úplně stačí, že někdo mluví tak, jako by se plně inspiroval projevy Sergeje Lavrova. Proč to dělá, je celkem jedno.
Podezřelé je, když někdo vypouští hodně husté kouřové clony. Jako vzorový příklad můžeme uvést třeba Alenu Vitáskovou, ve které jako v možné kandidátce na Hrad našel zalíbení sám Miloš Zeman.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy 12. října se kroutila jako žížala. Na otázku, zda je na straně Ruska, nebo Ukrajiny, pravila: „Jsem na straně těch, kteří válku nechtějí a nikdy ji nechtěli čili nejsem na straně ani fašistů, ani nacistů.“
Upřesnit to moc nechtěla: „Já nevím, z které strany se tam projevuje fašismus, či nacismus.“
Otázka: „Proč o tom tedy mluvíte?“
Vitásková: „Nemohu být na straně žádné, protože neznám všechny důsledky, které z toho plynou. Jsem pro mírovou cestu.“
Otázka: „Vy nevidíte oběti na straně Ukrajiny, ty civilní cíle?“ Vitásková: „Samozřejmě, že to vidím z nějaké části informací, které se k nám mohou dostávat. Na druhé straně vidím, že nebyly naplněné minské dohody.“
Pak ještě konečně říká: „Nikdy nemůžu být na straně agresora.“
Otázka: „Takže jste na straně Ukrajiny?“
Vitásková: „Ano.“
„A když jste mluvila o fašistech a nacistech, koho jste myslela?“
Vitásková: „Myslela jsem část fašistů a nacistů, kteří na Ukrajině operovali, ať už to byl Azov nebo banderovci.“
Na námitku, že opakuje ruskou propagandu, se Vitásková zmohla jen na pípnutí: „To nevím.“
Kandidátka na hlavu státu neví, ale jinak je to celkem jasné. Krajních nacionalistů je na Ukrajině už tak málo, že se jejich politici ani nedostali do parlamentu. Ruská Státní duma je jich ale plná. Podle toho, jak hlasují, jsou to vlastně všichni.
Vitásková není sama, z koho to leze jako z chlupaté deky. Ruské válečné zločiny a porušení mezinárodního práva jsou tak očividné, že je hloupé se k tomu hlásit. Musí se tedy bojovat za mír, hlásat „diplomatická řešení“ a upozorňovat, jak bez ruského plynu všichni zmrzneme a jak zbrojařské koncerny vydělávají.
Kdyby se někdo, kdo ze sebe chrlí takové „myšlenkové“ břečky, dostal na Hrad, tak by nás přinejmenším ve světě kompromitoval. V tom horším případě bychom se dočkali různých nemilých překvapení.