Poslední tři roky se diskuze mnoha politicky vnímavých lidí točí kolem otázky, kdo je vlastně pro Českou republiku nebezpečnější. Zda přímo zvolený prezident Miloš Zeman a nebo faktický vítěz antikorupční revoluce oligarcha Andrej Babiš.

Jsou tu pravda lidé, kteří milují Miloše Zemana, protože je tvrdý na imigranty a zároveň milují i Andreje Babiše, protože „tu dělá pořádek“. A je navíc taky docela dost tvrdý na imigranty.

Vláda pevné ruky má prostě mezi obyvatelstvem mnoho přívrženců. Tito lidé touží po pevném vedení a hlavně by ho s chutí naordinovali všem, kteří takové pevné vedení nechtějí a nepotřebují.

Není žádnou náhodou, že poptávka po vládě pevné ruky a po co nejtvrdším přístupu k imigrantům je mnohem silnější ve východních zemích, kde občanskou společnost zničil komunismus, než u západních národů. Je to problém ustrašené mentality těch, kterým tuhý režim vypreparoval z hlavy důstojnost a sebevědomí. Takové prostředí je pak živnou půdou pro autoritáře a možné diktátory.

Smyslem takových úvah ale nesmí být pohrdání lidmi, kteří se ocitli tak hluboko v normalizační mentalitě, že z ní nemají kudy uniknout. Je tu totiž ještě ještě o něco nemocnější vrstva obyvatelstva, která je rovněž zcela poplatná normalizační mentalitě, jen je to poplatnost rafinovanější, neboli poplatnost naruby. Je to jistá intelektuální vrstva zejména v Praze, která se stále více vymezuje vůči prostému obyvatelstvu a silně jím pohrdá. I to je přitom neblahý jev pro opravdovou silnou demokracii.

Poznávacím znamením této snobské subkultury je nenávist k Miloši Zemanovi v pozoruhodném souběhu – což je příznačné a zásadní – s akceptací Andreje Babiše. Všimněme si, jak je dnes běžné, že autoři v babišovských médiích bojují s Milošem Zemanem. Dokonce i mnozí lidé ve veřejnoprávních médiích často bojují se Zemanem a o Babišovi mlčí. (Naštěstí ne všichni.)

Je to ohavná substituce a zmatení klíčového morálního i politického problému České republiky. Toto zvláštní mlčení a tato divná disproporce už zaskočila nejednoho pozorovatele naší veřejné diskuse.

A tak tu máme zvláštní dilema, kdo je vlastně nebezpečnější: Miloš Zeman a nebo Andrej Babiš? Z oficiózních médií by se zdálo, že nebezpečnější je Miloš Zeman.

Je to až zarážející: Čím je člověk „intelektuálnější“, tím je pro něj větším problémem Miloš Zeman.

A čím je člověk méně snob, a (podle mého pohledu) je i inteligentnější, tím je pro něj větším problémem Andrej Babiš.

Fenomén Andreje Babiše jako rizika pro demokracii je zřejmě složitější na pochopení a náročnější na příjem a zpracování informací. Ale jedná se o problém hluboký a zásadní. Protože v jeho případě jde o faktické narušování demokratického systému, ignorance požadavku dělby moci, poškozování férové soutěže politických sil a přímé a záměrné narušování svobody slova a svobodného šíření informací. Informace o faktickém ukradení Agrofertu z vlastnictví státu (přesně řečeno z vlastnictví Slovenské republiky) nikde ve velkých médiích nenajdete.

Ne, že by se Miloš Zeman málo snažil. Ale prostě na Andreje Babiše nemá, a to ani náhodou. Už proto, že oproti Babišovi je prostě Miloš Zeman beznadějně chudý člověk. (To není poznámka na adresu méně majetných lidí, ale jen lapidární zvýraznění zásadního rozdílu dvou predátorů moci, kteří si konkurují a zároveň se účelově spojují proti svobodomyslně orientovaným lidem.)

Zemanovy možnosti škodit liberální společnosti a parlamentní demokracii jsou sice značné díky absurdnímu institutu přímé volby, která opticky vychýlila náš ústavní systém parlamentní republiky směrem k jakési divadelní monarchii, ale Miloš Zeman s veškerou svojí brutální povahou egomaniaka a dokonce i se svojí proruskou rétorikou není přímým systémovým útokem na podstatu demokracie.

A hlavně, Zeman nemá skoro žádné zaměstnance, žádné spolupracující agentury, žádné nažhavené trolly na Facebooku, nemá své psí šéfredaktory, nemá svoji soukromou tajnou službu, nemá prostě 64 miliard a celý ten fascinující kontingent zkorumpovaných patolízalů mezi pražskou smetánkou a nemá tak viditelně sympatizující státní zástupce a kamarády v policii. Upřímně řečeno, co se týče vlády pevné ruky je prezident žabař a ministr financí veliký sekáč.

Miloš Zeman má sice bezvadnou scénu pro svoji zvrácenou komedii, ale žádné divadlo mu nepatří.

Andrej Babiš má všechno nač si vzpomene. A kromě toho, že nemá skoro žádné informace o fungování demokracie a pravděpodobně nečetl nikdy žádnou knihu, tak má ohromnou porci přirozené inteligence k tomu, aby dokázal hrát populární roli obyčejného a ublíženého člověka. To je při jeho bohatství obdivuhodný výkon a výraz značného sebevědomí. Má ohromnou schopnost empatie do mentality takzvaných obyčejných lidí (což je samo o sobě lživý marketingový pojem) už proto, že je sám grandiózní východní buran s velkým talentem pro pragmatické využití vlastního vědomého buranství pro politický marketing. S prezidentem ho spojuje snad jen to, že je od přírody rovněž obdarovaný absencí zábran. Díky svým penězům a díky svému nadhledu si může strčit celou slavnou pražskou elitu do kapsy a její příslušníky si také může cynicky koupit.

Symbolickou postavou je v tomto směru šéf Babišova intelektuálního institutu a analytik Lidových novin Jan Macháček neboli Honza. Honzové mají nyní značnou životaschopnost a tendenci se rozmnožovat, multiplikovat a klonovat. A celá jejich armáda klonů bojuje proti Miloši Zemanovi, aby si tak léčili své špatné svědomí, že se spikli s Babišem.

Andrej Babiš představuje systémový útok na podstatu pluralitní demokratické společnosti. (Tak to přesně popsal Bohumil Doležal). Babiš je člověk, který nechce jen vyhrát zápas, nýbrž nám chce sebrat samotné hřiště. (Tak to říká Kalousek a má pravdu.)

Je komické, že nomenklaturní komunista Andrej Babiš dnes symbolizuje komunistický výklad slova kapitalismus: vláda peněz. Mnozí lidé si myslí, že ho musíme respektovat právě proto, že on reprezentuje ten „kapitalismus“, který jsme přeci kdysi tolik chtěli.

Tak to je pěkný omyl.

Demokratická společnost, která stojí na občanských svobodách a právech není totéž, co tento „kapitalismus“ z učebnic marxismu leninismu.

Máme jistě naprostou úctu k soukromému vlastnictví, ale naše společnost nemá být postavená na vládě peněz, nýbrž na vládě pravidel. Na vládě práva a na vládě ústavy. A na respektování norem slušného chování, což třeba zahrnuje i to, že člověk není nikdy zároveň ministrem financí a zároveň největším příjemcem veřejných dotací a zároveň vydavatelem novin, které by měly obě tyto role kontrolovat.

Pozoruhodná schopnost mnoha českých intelektuálů předstírat, že hlavním problémem země je Miloš Zeman a nikoli Andrej Babiš, svědčí buď o naprosté povrchnosti a nebo o pragmatické vyčůranosti.

Ta vyčůranost je viditelná a dobře popsatelná u mnoha příslušníků intelektuálního parnasu celého našeho okresu. Je to celkem přehledný fenomén.

Horší je to s tou povrchností. Jedná se o neschopnost pochopit hierarchii a proporce problému a hlavně odlišit zásadní systémové ohrožení od ohrožení, jež je sice značné, ale odehrává se v rámci daného systému. Zeman je viditelný, nepřehlédnutelný, spektakulární a brutální. Je to něco jako Frigo na mašině. Hlavní hrdina komických skečí.

Miloš Zeman poutá pozornost a Andrej Babiš zatím pracuje a přebírá stát.

Je to přitom zcela prosté: Babiš je nekonečně mocnější a také zásadně inteligentnější než Miloš Zeman. Miloš Zeman sice četl v životě mnoho knih a měl by být paradoxně intelektuálům bližší. Jenže právě proto je vlastně exemplárním symbolem zrady vzdělance.

Andrej Babiš žádnou takovou zátěž nemá. Ten vzdělance nezrazuje, ten si je prostě kupuje. A nebo je umí aspoň podrbat a polaskat. Nikdy sice nic zjevně nečetl a jeho učebnicí politologie je film Matrix. Ale už právě proto se může soustředit přímo na věc.

Tou věcí, na níž se soustředí, je Česká republika. Neboli převzetí prakticky všeho, co jde převzít pod jeho osobní kontrolu. Ve shodě se svým vzděláním a určující životní zkušeností vyrábí Matrix. A zatímco se intelektuálové nyní soustředí na vybírání lepšího prezidenta než je Miloš Zeman, tak si Andrej Babiš zprivatizuje Českou republiku v roli premiéra a dost možná ve spolupráci s komunistickou stranou. K čemu nám podle těchto nešťastných vzdělanců pak bude „slušný prezident“, to je opravdu záhadou. Nejspíš se jim ale především líbí, že tak nějak bez většího rizika bojují za demokracii.

Zeman pije, Babiš nepije. Kdo je nebezpečnější?