Miloš Zeman si opět užije světové uznání, které mu právem náleží. Stane na čínských oslavách konce války vedle mongolského prezidenta a samozřejmě Vladimira Putina, který si odskočí od hledání amfor a kontroly pašovaných západních rajčat k nějakým státnickým povinnostem.
Čínský Peking čekají 3. září obrovské oslavy 70. výročí vítězství nad Japonci ve druhé světové válce. Přijede jen málo zahraničních politiků. Z Evropy zatím jen český prezident Miloš Zeman a jeho srbský kolega Tomislav Nikolić. Pak ještě další celebrita, mongolský prezident Cachjagín Elbegdordž a egyptská hlava státu Abd al-Fattáh as-Sísí. Tak trochu diktátor, ale všichni jsou potichu rádi, že je to v Egyptě tak, jak to je, lepší než Islámský stát. Diktátory nebaví pořád jen diktovat, co by nejeli na chvíli do ciziny, když je to doma po kontrolou. Zeman je ovšem jiný případ.
Proč se Zeman pořád vine jako popínavá rostlina k prapodivným bytostem, je otázka spíše pro psychology. Odpovědi mohou být tak asi dvě. Buď mu to někdo poradil, nebo je ve své bezmezné osamocenosti frustrován a hledá, kdo ho bude mít rád. Psychologové říkají, že každý člověk potřebuje za den určitý počet pohlazení. Pokud ta pohlazení nedostane, je frustrovaný. Miloš Zeman a Václav Klaus jsou klasické případy nedohladkaných lidí. Je to marné, Hájek, Šlouf, Jakl, Ovčáček, Zbytek, Mynář a další velmi významné osobnosti našich dějin jsou samozřejmě nepřekonatelní, pokud jde o jejich loajalitu, ale představa, že by se od nich někdo nechal hladit a obdivovat, je poněkud perverzní.
Je tedy třeba hledat jinou ligu, a kdo je víc, než prezident země, kde zítra již znamená včera a prezident říše středu? Nějaký Bílý dům, kam na oficiální návštěvu od dob Václava Havla našeho prezidenta nikdo nepozval, bude zřejmě ještě nějakou dobu pro našince uzavřen. Pro egomany jako Klaus a Zeman to musí být těžká rána. Takhle jsou na úrovni Antonína Zápotockého a dobře to vědí. Prostě nuly. Klaus proslul svým videem, jak krade pero chilskému prezidentovi, a Zeman, jak se potácí nad korunovačními klenoty. Jiné významné státnické činy svět nezaznamenal.
Takže zbývají výlety do Moskvy a Pekingu. Nejde přitom o to, že jsme malá země. Kdyby byla naším prezidentem osobnost, která říká zajímavé věci, svět by to zajímalo. Jenže koho by zajímali kremelští papoušci. Takových je svět plný a kam si létají a co zobáčkem pípají, není moc významné. Jen pro ně, aby dostali další pohlazení a pár zrníček do mističky.