Chování hradního dua prezident a jeho klaun je odsouzeníhodné a můžeme na ně nadávat, jakkoliv dlouho chceme. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že sprostota Miloše Zemana a Jiřího Ovčáčka vychází z jejich zoufalosti. Oni na sebe pouze chtějí upozornit a jinak než ubohým vystupováním už se jim to nedaří.
Je to již obehraná písnička, která ovšem vrší své sloky, v nichž se jen sem tam změní nějaké slovíčko. Zmizí „passy“, přibudou ekonomičtí zm*di, poté se několikrát zopakují blbečci a nakonec se dopíší ještě prase a svi*ě. Vypadá to na záznam konverzace z hospody nejnižší cenové skupiny, ale zdání klame. Takto mluví nejvyšší ústavní činitel a jeho tiskový mluvčí.
Dva muži, kteří by měli být respektovanými osobnostmi a reprezentativními zástupci naší země. Místo toho se jedná o dvě figurky z podřadné komedie, kterou seženete za 10 korun na DVD v papírovém přebalu nebo uvidíte na TV Barrandov. Zkrátka něco, s čím se raději nechcete zahazovat.
Tak by se také mělo přistupovat ke všem výkřikům, které se z Hradu nebo sociální sítě muže s komplexem vlastní nedůležitosti šíří. Jde to ovšem těžko. Všichni totiž v sobě mají povědomí o tom, že prezidenta bychom si měli vážit, a muže, který za něj mluví, když on sám nemůže, ze setrvačnosti také. Vždyť, když si vzpomeneme na Václava Havla a jeho mluvčího Ladislava Špačka, sotva nám hlavou proletí myšlenka, že bychom se za jejich vyjadřování měli stydět.
První český prezident, stejně jako jeho nástupce Václav Klaus ovšem za sebou zanechali jasně viditelné činy, které ovlivnily náš národ. Za Zemanem ovšem stále více zůstává pouze pachuť a touha zapomenout na dobu, kdy panoval na Pražském hradě.
Prezidentovi voliči to tak sice nevidí a stále berou vulgarity jako důkaz jakési lidovosti, kterou tak často Zemanovi rádi přisuzují. Buranství by ovšem nemělo být znakem naší národní povahy, a pokud hlava státu mluví tak, jak mluví, nikdo rozumný ho za to přece nemůže chválit. Každý, kdo v takovýto moment tleská, by se měl zamyslet sám nad sebou a přiznat si, že nepochopil, co znamená vykonávat funkci prezidenta republiky.
Stejně je to s jeho mluvčím, který je však ještě zoufalejší než jeho pán. Když totiž Zeman někde prohlásí nějakou ze svých „libůstek“, všímají si toho všichni. Jinak to totiž nejde, jelikož i média, která jsou pod neustálou palbou prezidentových urážek, o jeho působení v úřadu informovat musí. Na rozdíl od Zemana totiž nemají zapotřebí se projevovat jako ubožáci a je pro ně důležitější jejich práce než vyřizování si účtů.
Jiří Ovčáček musí pro svou prezentaci předvádět svou malost častěji než Zeman. Není totiž pod takovým drobnohledem jako prezident, a aby se mu dostalo přízně médií, musí se chovat jako uprchlík od doktora Chocholouška.
Přitom, když se nad tím člověk zamyslí, nadávky hradní hlásné trouby by neměly nikoho velmi urážet. Kdo je totiž Jiří Ovčáček? Posluha prezidenta, která má prezentovat jeho názory. Nic víc, nic míň. Státní úředník bez pravomocí, který má plnit úkoly. Ale ani to nezvládá.
Proč? Protože celé dny musí přemýšlet, jak na sebe upozornit. Ne tím, že něco dokáže a vytvoří, ale jen svými sprostými, vulgárními a drzými statusy na sociálních sítích. Hrdina z Twitteru, to je Jiří Ovčáček. Smutný muž, který se už nyní nedokáže smířit s tím, že za pár let si na něj už nikdo nevzpomene. A když ano, tak pouze ve vtipu. Sprostém samozřejmě. Tak, jak to má Jiří rád.
