Zahraniční politiku ve světě standardně země řídí vláda, v demokratických zemích pak šéf diplomacie. U nás je ovšem při mocenském dvouhlaví všechno jinak a tuto pravomoc si usurpují prezident s premiérem. Když se pak ministr zahraničí zachová tak, jak se patří, je ihned terčem kritiky obou mocipánů, kterým jako by někdo šlápl do hraček.
Andrej Babiš a především Miloš Zeman mají kromě standardních trablů s otravnými novináři, kteří se neustále zabývají jejich nestandardním mocenským řáděním, další problém. Tomáš Petříček, toho času stále ještě ministr zahraničí, se začal chovat až moc průbojně na to, jak si dva nejmocnější muži představovali v momentě, kdy svolili, aby nastoupil do Černínského paláce.
Málokdo očekával, že by nominant ČSSD mohl být člověkem s vlastním názorem, který kromě nařízených úkolů, jež sociální demokraté musí plnit v rámci koaliční „spolupráce“, místy myslí i na dobrou pověst naší země v cizině. S takovým přístupem ovšem musí na Hradě nemilosrdně narazit. Když si navíc myslí, že by jeho strana neměla pokračovat ve spolupráci s trestně stíhaným premiérem, je jasné, že se dostane i „seznam pomsty“ Andreje Babiše.
Petříček si koleduje dlouho. O Rusku nemluví s takovou láskou jako hlava státu, dokonce si dovolí ho označit za bezpečnostní riziko. Vyhrocenou situaci mezi Putinem a Porošenkem taky nebere jako hotovou věc, za níž je odpovědný ukrajinský prezident, a tak si postupně snižuje oblibu u hradního mocipána.
Starý a nemocný pán totiž nemá rád, když jeho milovanou velmoc kdokoliv dostatečně nechválí, nebo je dokonce tak drzý, že si dovolí Rusko za cokoliv kritizovat. A to se šéfovi české diplomacie daří velmi často a nadmíru trefně. Zeman tak už začíná pochybovat nad tím, zda se jmenováním Petříčka neudělal chybu a ve snaze za žádnou cenu nedovolit, aby se na ministerstvo nedostal Miroslav Poche, šlápl vedle a zvolil politika s nenarušeným náhledem na situaci ve světě.
Nyní ovšem prezident znovu dokázal, že jeho krátící se čas ve funkci bude naplněn pouze snahou o to udělat co nejvíc pro lidi, kteří mu do úřadu dopomohli a shodou okolností jejich národnost není zrovna česká, spíš mají velmi blízko ke Kremlu.
Zeman tak hledá jakýkoliv důvod, jak na Petříčka zaútočit. Proto se tedy rozhodl, že z mladého ministra udělá nezkušeného a neschopného eléva nejen před veřejností, která už rozmary státní hlavy bere s velkou rezervou, ale také před Viktorem Orbánem. Maďarský premiér je totiž nyní nejlepším zahraničním „kámošem“ Zemana i Babiše, a tak je možné jej využít k vyřizování vnitrostátních politických účtu.
Prezident se tak předsedovi vlády Maďarska omluvil za to, že náš ministr zahraničí nepovažuje ambasádu našeho jižního souseda za jednu z nejdůležitějších na světě a Orbánovi bylo také sděleno jasné Zemanovo stanovisko, v němž i nadále figuruje velvyslanectví Maďarska mezi těmi „top“.
Kdo ovšem dal Zemanovi pravomoc se omlouvat za někoho jiného, když sám ani nedokáže poprosit za prominutí všech ubohostí, které sám napáchal? Je sice jasné, že by prezident musel strávit minimálně zbytek svého mandátu, aby se pouze omlouval, ale vzhledem k tomu, že on je největším škůdcem naší země, měl by ho k tomu někdo minimálně vyzvat.
Miloš Zeman skutečně není člověk, který by měl kázat morálku, či to, jak se má kdo vyjadřovat a chovat. V jeho případě totiž skvěle platí přísloví o mlčení a zlatu.
