U našeho pana prezidenta už jsme si tak nějak zvykli na to, že sportovní chování je mu naprosto cizí. Urážkami hází vpravo vlevo a příležitosti kopnout si do někoho nikdy neodolá. Se samolibým úsměvem radostně kope svou pověstnou prezidentskou botou zejména do těch, kteří nemají reálnou možnost se bránit. Ať už kvůli tomu, že jsou to řadoví občané, hlavou státu veřejně urážení označováním za hysterky, psychicky nemocné, hloupé či kýmsi zaplacené, nebo prostě proto, že už nežijí jako uznávaný novinář Ferdinand Peroutka. (Mimochodem, hradní Ovčáček stále hledá článek? A našel, našel, rádce náš?)
Naprosto největší, až patologickou zášť ale náš pan prezident chová k těm, kteří si dovolili tak neslýchanou drzost jako například ho kritizovat, případně jej nepodpořit v prezidentské volbě a volit jiného kandidáta. Hříchem největším ovšem je oním protikandidátem přímo být. Jako Jiří Drahoš, který si teď dovolil dokonce vstoupit do senátu rovnou z prvního kola.
Normální, slušně vychovaný prezident, který ví, co se od nejvyššího představitele státu čeká, by se samozřejmě přenesl přes jakékoli osobní antipatie či vlastní pochroumané ego a buďto mlčel, nebo korektně pronesl alespoň suše stručné: „Gratuluji.“ Takového prezidenta ale bohužel nemáme. A tak jsme museli být svědky, jak svou gratulaci škodolibě vyválel v blátě a olepenou urážkami ji zvolenému senátorovi stejně jako dalším dvěma bývalým soupeřům postupujícím do druhého kola, s gustem hodil do tváře.
V rozhovoru pro Blesk totiž prezident republiky řekl: „Panu Drahošovi mohu blahopřát už teď a jako bývalý prognostik mohou s předstihem blahopřát i dalším mým protikandidátům. Je to pro ně trošku cena útěchy. A i když nechci senátní křeslo podceňovat, nicméně když se podíváte na toto prezidentské křeslo, je přece jen poněkud masivnější.“
Problém je jen v tom, že kromě nevychovanosti a nízkosti trpí naše hlava státu ve svém masivním křesle nejspíš i masivní ztrátou paměti. Vážně se právě Miloš Zeman vysmívá Jiřímu Drahošovi – čili někomu, kdo po neúspěchu v prezidentské volbě zůstal veřejně činný a při nejbližší příležitosti velmi úspěšně vstoupil do politiky? Nejspíš už zapomněl (anebo doufá, že všichni ostatní zapomněli), co udělal on sám, když v roce 2003 nebyl zvolen do čela naší země.
Utekl. Poté, co pozbyl nadějí hned v prvním kole prezidentské volby, kde ho jednoznačně nepodpořila ani jeho vlastní ČSSD, ostudně utekl zadním vchodem z Hradu. A na deset let se zabarikádoval na Vysočině. Neunesl prohru. Je tedy opravdu tím pravým, kdo by se měl škodolibě posmívat těm, kteří neutekli?
