Ostatně soudím, že podruhé prezidentem Zeman nebude. Tuto větu použil v dubnu 2016 novinář Ján Simkanič a zdá se, že byla prorocká. Samozřejmě dnes nemůžeme vědět, jak dopadne prezidentská volba v lednu 2018, navíc nás ještě před ní čekají volby ještě mnohem důležitější. Ovšem to, co vidět můžeme, je strmý pád Miloše Zemana do trapnosti, ostudy a naprostého boření veškerých myslitelných hranic. A pokud je na tom Zeman tak špatně, jak se zvenčí zdá, nese jednoznačnou vinu na tom, jak si jej lidé budou pamatovat, prezidentovo nejbližší okolí.

Byl to víkend jako každý jiný, Zeman navštívil Lidice a hovořil… o uprchlících a o islámu. Co to jen připomíná? Ano, někoho, kdo prostě už jen z posledního hledá, jak nadbíhat voličům (těmito nesmysly ovšem Zeman přesvědčuje pouze přesvědčené). Je to ta poslední karta, která Zemanovi zbývá a se kterou bude muset hrát až do konce, i kdyby tu i za rok bylo těch uprchlíků pořád jen dvanáct.

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy, napsal na Twitter Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček, když premiér Bohuslav Sobotka odmítl podraz z Hradu a nepodal demisi. Jako by však mluvil o svém šéfovi. Zeman už fyzicky nezvládá mnoho svých povinností, zamotal se do lží a populistických řečí tak, že už nelze říci, co prezident vlastně myslí vážně a co ne.

V tom všem už jsme pomalu zapomněli na korunovační klenoty, Rusnokovu vládu, ostudnou degradaci státních vyznamenání nebo odmítání udělit profesuru někomu, kdo si ji prokazatelně zasloužil. Zemana jako by hnala dopředu už jen nenávist, touha po pomstě a neschopnost vidět, že takhle už to dál nejde.

Zemanovi − pokud se dá alespoň trendům z průzkumů věřit − preference ubývají. Možná ne všichni jsou zvědaví na muže, který mává holí směrem k premiérovi. Na muže, který úplně zapomněl, co je to slušné chování. Na muže, který si myslí, že může pět let v kuse opakovat něco o uprchlících. A někteří také nechtějí člověka, který na svou funkci už zdravotně nemá.

A to nemluvíme o tom, že jsme stále ještě neviděli ten Peroutkův článek.