Prezident Miloš Zeman předával 7. března po dvouleté přestávce státní vyznamenání. Navzdory své předchozí dlouholeté podpoře ruského prezidenta Vladimira Putina se rozhodl na návrh poslankyně PČR ocenit ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského nejvyšším českým státním vyznamenáním.

„Nedaleko od našich hranic zuří válka. Válka vyvolaná ruskou agresí vůči Ukrajině. A myslím si, že je důležité právě při této příležitosti vzpomenout lidu Ukrajiny. Proto dnes na hradním nádvoří byla vyvěšena ukrajinská vlajka,“ uvedl Zeman s tím, že pozvané poprosil, aby přispěli na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Poté Zeman oznámil, že udělí vyznamenání ukrajinskému prezidentovi Zelenskému.

„Nechci, aby desítky dnes vyznamenaných slyšely svůj životopis, protože ho sami dobře znají, ale přesto mi dovolte říci alespoň několik poznámek,“ řekl prezident. Zeman hovořil o vyznamenaných, kteří se dožívají životních jubileí, nebo o hrdinech, jako je třeba Heliodor Píka.

Zeman opět kritizoval ty, kterým se nelíbí některá jména vyznamenaných, a označil to za závist. Pak hovořil o aktivistce Gretě Thunbergové. „I já se domnívám, že je to sociopatické dítě,“ řekl. Vyznamenaným doporučil, aby „ty, kteří závidí“, ignorovali.

Prezident pak označil Tomáše Garrigua Masaryka, který se narodil právě 7. března, za nejvýraznější osobnost novodobých český dějin a řekl svůj názor, že bez něj by pravděpodobně nebylo samostatné Československo.

Níže čtenáři najdou jména a vizitky všech dalších vyznamenaných:

František Chábera, in memoriam

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

František Chábera (5. ledna 1912 až 21. října 1999):  čs. vojenský pilot, veterán druhé světové války. Narodil se v německém Lansbergu, obdiv k letounům jej přivedl do pilotní školy v Prostějově. Od roku 1934 do roku 1939 byl pilotem pražského Vojenského leteckého ústavu. Po okupaci odešel do zahraničí, nejprve létal ve Francii u páté stíhací perutě. V roce 1940 odešel s kolegy do Velké Británie, kde stál u zrodu 312. československé stíhací perutě RAF.

Během leteckých bojů sestřelil pět nepřátelských letounů. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl zatčen a obviněn z pokusu o útěk. Několik let strávil ve věznicích v Jáchymově, Příbrami a Plzni. Rehabilitován byl až po roce 1989. V roce 1995 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Jeho jméno má od roku 2012 ve svém čestném názvu 211. taktická letka generála Františka Chábery, která provozuje víceúčelové stíhací letouny JAS-39 Gripen.

Karel Gott, in memoriam

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti umění)

Karel Gott (14. července 1939 až 1. října 2019): bezesporu nejslavnější český zpěvák populární hudby. Vydal na tři stovky alb, první už v roce 1965, na svém kontě měl desítky milionů prodaných desek, dvaačtyřicetkrát se stal Zlatým či Českým slavíkem. Když loni ve věku 80 let po několikaletém boji s vážnou nemocí zemřel, dočkal se pohřbu se státními poctami i zádušní mše v chrámu svatého Víta. Předtím na veřejné rozloučení dorazilo na pražský Žofín skoro 50 000 lidí.

Když ho v roce 1954 nepřijali na pražskou UMPRUM, vyučil se elektromontérem v ČKD v pražských Vysočanech, kde pak také tři roky pracoval. Už od roku 1958 ale zpíval v pražských kavárnách Reduta či Vltava, vystupoval i s orchestrem Karla Krautgartnera. V roce 1960 nakonec Gotta přijali na konzervatoř, kde vystudoval operní zpěv. Slávu mu poprvé přineslo dvouleté angažmá v divadle Semafor, kam přišel v roce 1963. Milníkem v jeho kariéře bylo v roce 1967 šestiměsíční angažmá v Las Vegas.

Podstatný byl pro Gotta i pobyt v tehdejším západním Německu, kde o něm v roce 1967 tisk psal jako o „Sinatrovi Východu“. V roce 1968 reprezentoval Rakousko na Velké ceně Eurovize v Londýně (Čs. televize nebyla členem pořádající organizace). V koncertování v zahraničí tehdejší režim Gottovi nebránil, jak sám řekl, „pro státní konto vydělával cenné devizy“. Přesto uvažoval o emigraci, kterou si krátce vyzkoušel v roce 1968 a o tři roky později. V obou případech se vrátil.

Josef Koukal, in memoriam

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Josef Koukal (6. května 1912 až 23. února 1980): dopravní a stíhací pilot, účastník druhé světové války. Rodák z Luže odešel v roce 1939 do zahraničí, stal se příslušníkem československé průzkumné letky v Polsku. Poté byl přijat do francouzské armády a následně se stal členem 310. československé stíhací perutě RAF. V roce 1940 se zapojil do bitvy o Británii. Byl sestřelen a těžce raněn, následkem havárie utrpěl popálení na třech čtvrtinách těla. Po uzdravení se opět vrátil na frontu. V roce 1947 byl z armády propuštěn na trvalou dovolenou. Po roce 1989 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Miloslav Masopust

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Miloslav Masopust (26. září 1924): válečný veterán, účastník druhé světové války. Původem volyňský Čech přijel do Prahy v roce 1945 poté, co se zúčastnil Slovenského národního povstání ve funkci velitele zásobovací baterie. Předtím na začátku září roku 1944 bojoval v Dukelském průsmyku. Od roku 1947 sloužil v armádě v různých velitelských funkcích u dělostřelectva. V letech 2002 až 2004 byl místopředsedou Československé obce legionářské. Za hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, v roce 2019 ho prezidentem Miloš Zeman povýšil do hodnosti generálmajora.

Heliodor Píka, in memoriam

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Heliodor Píka (3. července 1897 až 21. června 1949): legionář, diplomat, oběť komunistické justiční vůle po únoru 1948. Během druhé světové války byl náčelníkem československé vojenské mise v SSSR, kde prosazoval politiku londýnské vlády Edvarda Beneše, a dostával se tak do konfliktů se sovětskými orgány i s vedením čs. komunistické strany sídlícím během války v Moskvě. Zatčen byl už v květnu 1948, soud v lednu 1949 dospěl k předem připravenému rozsudku a trestu smrti.

Rodák ze Štítiny na Opavsku odjel jako velitel roty na frontu do Haliče a v létě 1916 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Tam se přihlásil do vznikajících legií, s nimiž se zúčastnil mimo jiné bitvy u Zborova. Jako legionář se Píka později dostal do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Ve Francii posléze vystudoval prestižní École Militaire v Paříži. Ve 30. letech Píka působil v Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko.

Na jaře 1939 odešel do Londýna. Odtud byl československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, později se stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. V květnu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála. Prezident Václav Havel už v roce 1991 udělil generálu Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války.

Roman Prymula

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o stát)

Roman Prymula (4. února 1964): lékař, jedna z hlavních tváří koronavirové krize, bývalý ministr zdravotnictví, který ve funkci skončil poté, co vyšla najevo ministrova noční schůzka v restauraci, jež měla být podle vládního nařízení zavřená, s tehdejším prvním místopředsedou ANO a šéfem poslanců hnutí Jaroslavem Faltýnkem.

Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové, později studoval ve výzkumném a doškolovacím ústavu tehdejší královéhradecké Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně. Studoval i v Británii, je profesorem. Učil na katedře epidemiologie Vojenské lékařské akademie, mezi roky 2002 a 2004 byl rektorem akademie, po změnách systému vojenských VŠ působil v letech 2004 až 2009 v Hradci Králové jako děkan Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany.

Do civilu odešel Prymula v hodnosti plukovníka, mezi roky 2009 a 2016 byl ředitelem Fakultní nemocnice Hradec Králové, poté působil jako poradce tehdejšího ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka (ČSSD), který jej v březnu 2017 jmenoval náměstkem pro zdravotní péči. Ve funkci byl do května 2020, od 1. června se stal vládním zmocněncem pro vědu a výzkum ve zdravotnictví, poté byl po rezignaci Adama Vojtěcha (za ANO) jmenován ministrem zdravotnictví, ve funkci však vydržel pouhých 38 dní.

Jana Březinová

medaile Za hrdinství

(za hrdinství)

Jana Březinová (2. listopadu 1956): zdravotní sestra. Celý život pracovala ve zdravotnictví, kde vystřídala několik oddělení. Po prodělané rakovině plic, po které přišla o jeden plicní lalok, se v důchodovém věku vrátila mezi zdravotnický personál do nemocnice v Litomyšli, kde vypomáhala v krizové situaci zapříčiněné pandemií nového typu koronaviru.

Petr Lang, in memoriam

medaile Za hrdinství

(za záchranu lidského života)

Petr Lang (6. listopadu 1970 až 10. prosince 2019): jedna z obětí střelby v ostravské fakultní nemocnici v prosinci 2019. Vlastním tělem chránil svou třináctiletou dceru, které tak zachránil život, sám ale zraněním podlehl. Pracoval u Vězeňské služby, naposledy v ostravské věznici Heřmanice. Generální ředitel Vězeňské služby Petr Dohnal mu už krátce po střelbě udělil medaili Za statečnost in memoriam.

Vladimír Šupa

medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Vladimír Šupa (17. listopadu 1978): válečný veterán. Do armády nastoupil v roce 2001 k rotě chemické obrany do Týna nad Vltavou. S touto jednotkou také absolvoval první zahraniční nasazení v rámci operace Enduring Freedom v Kuvajtu jako specialista služby dekontaminace techniky. Plnil také úkoly ve druhém zahraničním nasazení v rámci 11. kontingentu KFOR v Kosovu v letech 2007 a 2008. V roce 2009 utrpěl při svojí třetí zahraniční misi v afghánské provincii Wardak vážná poranění, když jeho vozidlo najelo na minu. V roce 2017 byl povýšen do hodnosti praporčíka. V současnosti působí jako lektor-instruktor u 41. mechanizovaného praporu v Žatci.

Jiří Běhounek

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o územní samosprávný celek)

Jiří Běhounek (13. května 1952): lékař a politik, v letech 2008 až 2020 hejtman Kraje Vysočina. Pražský rodák, vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1976 působil na ortopedii nemocnice v Pelhřimově, oddělení vedl také jako primář, v letech 1996 až 2000 byl v pelhřimovské nemocnici náměstkem ředitele. V letech 1985 až 1989 byl členem KSČ, později dlouhodobě kandidoval jako nestraník za ČSSD. Členem strany se stal loni, byl i místopředsedou strany. Byl také poslancem sněmovny (2013 až 2021), je krajským a pelhřimovským zastupitelem a byl pověřeným předsedou Asociace krajů ČR.

Karel Brückner

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Karel Brückner (13. listopadu 1939): fotbalový trenér. Trenérskou kariéru zahájil v roce 1971 v rodné Olomouci, v jejíchž barvách nastupoval i jako hráč. Nejvyšší soutěž si v roli kouče poprvé vyzkoušel o deset let později v Brně, největší klubové úspěchy slavil se Sigmou Olomouc, kterou v 90. letech dovedl k druhému místu v lize či do čtvrtfinále Poháru UEFA. Na kontě má i Slovenský pohár s Interem Bratislava. V roce 1997 byl jmenován trenérem české reprezentace do 21 let.

S „jednadvacítkou“ v roce 2000 vybojoval stříbro na evropském šampionátu, o rok později převzal seniorský reprezentační tým, který dovedl k bronzové medaili na ME 2004 v Portugalsku. Na lavičce české reprezentace skončil po Euru 2008, poté krátce trénoval Rakousko. Sedmkrát zvítězil v domácí anketě Trenér roku, v roce 2003 ho Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) zvolila druhým nejlepším koučem světa. O 11 let později vstoupil do Síně slávy domácího fotbalu.

Tomáš Cihlář

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy)

Tomáš Cihlář (14. března 1967): český biochemik a virolog, viceprezident pro virologii americké společnosti Gilead Sciences. Chomutovský rodák vystudoval pražskou Vysokou školu chemicko-technologickou, obor kvasná chemie a bioinženýrství. Postgraduální studium absolvoval v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, v roce 1994 získal titul kandidáta věd. Patřil k žákům světoznámého chemika Antonína Holého. V polovině 90. let odešel do Spojených států.

Jako vědecký pracovník ve firmě Gilead Sciences se zabýval vývojem antivirotik na bázi nukleotidových analogů, zejména přípravku Viread, který se stal hlavním lékem proti infekci HIV. V současnosti vede tým téměř stovky vědců pracujících na výzkumu nových látek pro léčbu mnoha virových onemocnění. Jeho tým vyvinul přípravek remdesivir původně určený k léčbě eboly, který se využívá pro léčbu lidí s těžkým průběhem covidu-19.

Josef (Jožka) Černý

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Josef Černý (14. března 1942): folklorní zpěvák. S cimbálovou muzikou nazpíval stovky lidových písní, s vyhlášenou dechovkou Moravanka zase proslavil písně Nedaleko od Trenčína či Břeclavská kasárňa. Nevyhýbá se ani operním áriím. Rodák z Čejče na Hodonínsku poprvé vystoupil na veřejnosti ve čtyřech letech, kdy zpíval prezidentu Edvardu Benešovi, který se vracel z exilu. První oficiální singl vydal jako osmnáctiletý. Živil se i jako mechanik šicích strojů, umělecký kovář či automechanik.

Během kariéry zpíval s Břeclavanem, Podlužanem, brněnským BROLNem, Moravankou a s cimbálovou kapelou Petra Olivy. S lidovou písničkou projel všechny světové kontinenty. Dostal několik zlatých desek a rovněž desku platinovou. V roce 2005 vydal album s klasickými áriemi nazvané S árií mládnout smíš. O rok dříve neúspěšně kandidoval do senátu jako nestraník za ČSSD na Hodonínsku.

Petr Čornej

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství)

Petr Čornej (26. března 1951): historik, pedagog a autor naučné literatury, specializuje se na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství. Vystudoval historii a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a poté dlouhá léta pracoval jako odborný asistent a vědecký pracovník v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde později působil i jako zástupce ředitele. Přednášel na Filozofické fakultě UK a na Pedagogické fakultě UK řídil v letech 1992 až 1999 katedru dějin a didaktiky dějepisu.

V letech 2006 až 2010 byl rektorem Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. Je členem celé řady předních českých vědeckých institucí a působí i v několika odborných periodicích a nakladatelstvích. Je autorem ceněných publikací Velké dějiny zemí Koruny české V a VI, Lipanská křižovatka, Tajemství českých kronik nebo Český stát v době jagellonské. Jeho kniha Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka se stala Knihou roku a hlavním vítězem výročních knižních cen Magnesia Litera 2020. V roce 2017 dostal stříbrnou pamětní medaili senátu.

Vladimír Dohnal

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Vladimír Dohnal (28. července 1940): hoteliér a podnikatel. Původní profesí architekt je předsedou představenstva a zakladatelem společnosti Top Hotels Group. Ze zdevastované ubytovny na pražském Chodově vybudoval jeden z největších kongresových hotelů v ČR i v rámci Evropy. Právě v jeho Top Hotelu na Chodově měl Miloš Zeman v letech 2013 a 2018 volební štáb a mohl tam i oslavit svá vítězství.

Josef Dvořák

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Josef Dvořák (25. dubna 1942): herec a komik. Rodák z Horní Cerekve na Pelhřimovsku, první herecké zkušenosti získal jako člen ochotnického divadla v Kadani, poté působil v ústeckém Kladivadle, odkud se počátkem 70. let dostal do pražského divadla Semafor. Byl komikem, konferenciérem, zpěvákem a pohotovým improvizátorem oblíbeným i u dětského publika. Do povědomí diváků se zapsal rolí vodníka Čochtana z muzikálu Divotvorný hrnec.

Kromě Čochtana je jeho nejznámější divadelní rolí voják z inscenace S Pydlou v zádech, jež měla premiéru už před čtyřmi dekádami a kterou dodnes hraje Divadelní společnost Josefa Dvořáka. Vedle divadla hrál v řadě filmů, televizních inscenací a seriálů, například Nemocnice na kraji města či Rozpaky kuchaře Svatopluka. Svůj hlas navíc propůjčil kreslenému Maxipsu Fíkovi či Králíkům z klobouku. Počátkem 90. let založil divadelní společnost nesoucí jeho jméno.

Eva Erbenová

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Eva Erbenová (24. října 1930): izraelská spisovatelka. Narodila se jako Eva Löwidtová v Děčíně, v dětství se s rodiči přestěhovala do pražských Strašnic. V roce 1941 byla s rodinou deportována do koncentračního tábora v Terezíně, následně byla vězněna s matkou v Osvětimi. V dubnu 1945 se jí podařilo utéct z pochodu smrti, po válce absolvovala ošetřovatelskou školu v Praze. Poté, co ve společnosti začaly opět sílit antisemitské nálady, emigrovala s manželem Peterem do Izraele. Je autorkou knih Vyprávěj, mámo, jak to bylo, Sen a Život Evy L. Dodnes je aktivní členkou české komunity v Izraeli.

Jaroslav Falta

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Jaroslav Falta (22. března 1951): motokrosový závodník. Rumburský rodák debutoval na mezinárodní motokrosové scéně v 17 letech, o rok později odešel na vojnu do Prahy a stal se jezdcem pražské Dukly. V letech 1971 až 1982 se na mistrovství světa v kubatuře do 250 ccm osmkrát umístil mezi desítkou nejlepších. V roce 1974 vybojoval titul mistra světa, přišel o něj ale politickými triky v zákulisí. V roce 2001 byl vyhlášen českým motokrosařem století. Jeho kariéru mapuje kniha Ukradený titul, kterou napsal sportovní redaktor Ivo Helikar.

Václav Fanta

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Václav Fanta (17. dubna 1940): fotograf. Uznání dosáhl i přesto, že trpí retinopatii, což je nezastavitelný degenerativní proces onemocnění sítnice. Po FAMU pracoval jako fotograf pro Mikrobiologický ústav Akademie věd nebo pro Mladou frontu. Díky své profesi se setkával s významnými osobnostmi, například Janem Werichem nebo Miroslavem Horníčkem, v roce 1963 fotografoval Jurije Gagarina při loučení s československým prezidentem Antonínem Novotným v Praze.

V závěru kariéry působil jako hlavní obrazový redaktor a editor agentury Orbis zaměřené na propagaci Československa v zahraničí. Zrak se mu postupně zhoršoval, po šedesátce již o zrak přišel úplně. Nepoddal se ale osudu, naučil se psát deseti prsty na klávesnici, Braillovo písmo a pohybovat se za pomoci slepecké hole. Zapojil se do pomoci zrakově postiženým, vymýšlel pro nevidomé poznávací zájezdy, je spoluzakladatelem pěveckého sboru nebo originální hry QARDO – pexeso.

Karel Fiala, in memoriam

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Karel Fiala (3. srpna 1925 až 3. října 2020): herec a zpěvák, proslavila ho role Limonádového Joea ze stejnojmenného snímku. Většinu kariéry strávil v Hudebním divadle Karlín, kam nastoupil v roce 1954. Byl tenor, skvěle zpíval, výborně hrál a dobře vypadal, a tak jeho operetní hvězda stoupala. Zazpíval si všechno, po čem toužil, celý světový repertoár operetních špiček. V karlínském divadle během čtyř dekád nebyl muzikál, v němž by Fiala neměl jednu z hlavních rolí.

Za okupace krátce pomáhal otci s kominickým řemeslem, teprve po válce vystudoval pražskou konzervatoř. Už jako student začal Fiala působit v Národním divadle, kariéru v operním souboru mu ale zhatila tréma. Nakonec ho přijal Oldřich Nový v Karlíně, kde Fiala zůstal do začátku 90. let, kdy se část souboru nepohodla s novým vedením. Poté jezdil na zájezdy a vystupoval jako host na řadě scén. V roce 2013 dostal cenu Thálie za celoživotní přínos v oboru muzikál.

František Hezoučký

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

František Hezoučký (18. srpna 1942): odborník na jadernou energetiku, první ředitel jaderné elektrárny Temelín. Absolvoval Katedru tepelně energetických zařízení Fakulty strojní ČVUT v Praze, kariéru začal na Slovensku v Jaslovských Bohunicích, kde se z operátora vypracoval až na pozici šéfa oddělení technického rozvoje a provozních režimů a vedoucího energetického spouštění bloku V1. V roce 1979 přešel do tehdy budovaných Dukovan, kde byl hlavním inženýrem při spouštění všech čtyř bloků.

Mezi roky 1987 až 1993 pracoval v rozestavěném Temelíně, kde se podílel na přípravě provozu a spouštění. Následujících šest let strávil ve firmách Westinghouse a Colenco. V roce 1999 nastoupil zpátky do Temelína, kde jako ředitel divize výstavby JETE spustil oba bloky a do roku 2003 byl ředitelem elektrárny. Poté strávil pět let v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii a krátce působil jako konzultant. Nyní působí jako vysokoškolský pedagog na ZČU v Plzni a ČVUT v Praze.

Jiří Jelínek

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Jiří Jelínek (16. září 1955): odborník na trestní právo, vysokoškolský profesor, od roku 2019 působí v Legislativní radě vlády. Je profesorem katedry trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, je také členem vědecké rady fakulty, působí také na dalších vysokých školách v ČR a na Slovensku. Kromě trestního práva se věnuje též kriminologii a kriminalistice, zasedá v redakční radě odborného časopisu Kriminalistika.

Je mimo jiné autorem první české monografie o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2007, napsal nebo se podílel na řadě vysokoškolských učebnic trestního práva. V ročníku 2019 Právníka roku získal Cenu Václava Mandáka za nejlepší publikovaný odborný článek v Bulletinu advokacie, věnoval se v něm chybějící právní úpravě takzvaného prostorového odposlechu v trestním řádu.

Jaroslav Matýs

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy)

Jaroslav Matýs (19. srpna 1960): psychiatr, věnuje se zejména dětem a mládeži. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové, jako lékař začínal ve vojenské nemocnici v Ružomberoku, později byl hlavním expertem slovenské armády pro návykové nemoci. Působil také jako praktický lékař v Rusku či v Kazachstánu, v ČR sloužil u záchranky, věnoval se péči o mladistvé narkomany nebo mladé autisty. Byl také jedním z autorů reformy dětské a dorostové psychiatrie.

Řadu let také vedl sekci dětské a dorostové psychiatrie České psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Rezignoval v říjnu 2019 poté, co jej kritizovali lidé s poruchami autistického spektra a rodiče těchto dětí za výroky o autismu a za rozhovor o švédské aktivistce Gretě Thunbergové. Opustil tehdy také pracovní skupinu ministerstva zdravotnictví pro dětskou a dorostovou psychiatrii k reformě psychiatrické péče.

Daniel Miklós

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Daniel Miklós (26. července 1978): náměstek generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR pro prevenci a civilní nouzovou připravenost. Po promoci na Vysoké škole báňské v Ostravě nastoupil na generální ředitelství hasičů, od začátku pracuje v sekci prevence a civilní nouzové připravenosti. Mimo jiné byl vedoucím oddělení krizového řízení, působil i jako ředitel odboru ochrany obyvatelstva a krizového řízení. Od dubna 2017 je náměstkem generálního ředitele.

Během koronavirové krize na jaře 2020 byl klíčovým členem řízení resortu ministerstva vnitra, aktivně se účastnil jednání krizového štábu ministra vnitra a velkou měrou se zasloužil o zvládnutí první vlny pandemie. Loni v květnu ho prezident Zeman na návrh vlády jmenoval brigádním generálem.

Václav Nedomanský

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Václav Nedomanský (14. března 1944): hokejový útočník, kromě rekordního počtu reprezentačních gólů proslul také tím, že se jako jeden z prvních Evropanů prosadil i v kanadsko-americké NHL, kde prošlapával cestu svým nástupcům. Bývalý vyhlášený kanonýr má devět medailí z mistrovství světa včetně zlata z roku 1972, ze dvou olympiád si odvezl stříbro a bronz. V roce 2019 byl jako druhý Čech po brankáři Dominiku Haškovi uveden do hokejové Síně slávy NHL v Torontu.

S hokejem začínal v rodném Hodoníně, kvůli studiu přešel počátkem 60. let do Bratislavy, kde zářil v dresu Slovanu, patřil i k oporám čs. reprezentace. V roce 1974 emigroval do zámoří, nejprve hrál v soutěži WHA, do NHL se dostal až ve 33 letech, přesto v ní stačil zanechat výraznou stopu. Jako hráč skončil těsně před čtyřicítkou, krátce působil jako trenér v Německu a Švýcarsku, nakonec se uplatnil hlavně jako agent týmů NHL. Pracoval i pro slovenskou reprezentaci.

Petr Nováček

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Petr Nováček (15. července 1946): historik, novinář a politický komentátor. V současnosti spolupracuje především s Českým rozhlasem, jeho komentáře a analýzy vysílají stanice ČRo Radiožurnál a ČRo Plus. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, později usiloval u vědeckou aspiraturu, kvůli zvolenému tématu – začátek třetí říše a totalizace státu v Německu – ji ale za minulého režimu neměl příležitost dokončit.

Od začátku 90. let působí v médiích, před nástupem do Českého rozhlasu prošel Zemědělskými novinami, Mladou frontou Dnes (kde mj. vedl rozhovory ve dvojici s Jiřím Leschtinou) nebo časopisem Týden. V roce 2000 obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2015 se stal laureátem novinářské ceny Opus Vitae za celoživotní tvorbu, udělované Nadací Český literární fond.

Jiří Ošecký, in memoriam

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o územní samosprávný celek)

Jiří Ošecký (31. května 1947 až 28. července 2019): komunální politik, bývalý dlouholetý starosta obce Vintířov na Sokolovsku. Ve Vintířově se narodil a strávil zde se svou rodinou celý život. Ve 43 letech se stal poprvé starostou obce, kde žije zhruba 1200 obyvatel. Ve funkci strávil 28 let, během kterých se mu obec podařilo zvelebit. Za jeho starostování se Vintířov stal v roce 2011 krajskou Vesnicí roku, v roce 2017 získal Ošecký ocenění Osobnost roku Karlovarského kraje.

Jan Rýdl

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Jan Rýdl (10. února 1949): majoritní vlastník továrny TOS Varnsdorf. Vystudoval strojní fakultu na Technické univerzitě v Liberci a v roce 1978 nastoupil do výroby obráběcích strojů ve Varnsdorfu, kde strávil prakticky celou kariéru. Podnik opustil jen krátce po listopadu 1989, který zažil jako ředitele divize generálních oprav, kdy i kvůli nejisté budoucnosti největší továrny ve městě pracoval například jako likvidátor bytového podniku ve Varnsdorfu.

Nakonec se do TOS vrátil jako generální ředitel a stál u přípravy privatizačního projektu, podle kterého firmu v roce 1995 získal management továrny. Dnes má Rýdl spolu s rodinou dvě třetiny firmy. V minulosti také byl prezidentem Svazu strojírenské technologie. Dostal rovněž několik manažerských ocenění, umístil se například mezi desítkou manažerů čtvrtstoletí v roce 2018.

Eduard Stehlík

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Eduard Stehlík (30. března 1965): vojenský historik, od roku 2020 ředitel Památníku Lidice. Je známý díky působení v čele odboru válečných veteránů ministerstva obrany. Stehlík jej vedl od března 2014 do prosince 2019. Po maturitě na gymnáziu vystudoval ruštinu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Většinu života strávil v uniformě, do civilu odešel Stehlík koncem roku 2019 jako plukovník. Působil ve Vojenském historickém ústavu, v letech 2012 až 2014 působil také jako poradce ministra obrany, jeho jméno je spojeno také s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR), nyní je předsedou Rady ÚSTR. V roce 2020 kandidoval do senátu v Praze 9, postoupil do druhého kola.

Josef (Jožka) Šmukař

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Josef Šmukař (15. října 1955): zpěvák lidových písní, známý například z působení v souboru Moravanka. Z cimbálových muzik spolupracoval například s muzikou BROLN Jindřicha Hovorky nebo cimbálovou muzikou Petra Olivy. Vystudoval hotelovou školu, od mládí ho ale přitahoval folklór. Začínal u rodinného hraní s otcem na tahací harmoniku, později se věnoval zejména folklóru, jeden čas ho živila zejména dechovka, v poslední době se nejvíce věnuje cimbálové hudbě. Prorazil díky angažmá v Moravance, kam ho kapelník Jan Slabák přijal začátkem 70. let minulého století. Hrál také v brněnské Moravěnce, s dechovou hudbou Pražští muzikanti Milana Bašty natočili cyklus Vyhrávala kapela a Česká muzika na Žofíně. Roky propaguje folklór, především pak z oblasti jeho rodného Hanáckého Slovácka. Vystupuje také na charitativních akcích. Na kontě má také televizní pořady, a to nejen ty věnované hudbě, ale také vínu.

Petr Šnajdárek

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Petr Šnajdárek (21. dubna 1979): plukovník české armády, specialista na elektronický boj, systémový architekt takzvané chytré karantény používané v boji s nemocí covid-19. Od roku 2006 se věnuje zejména akvizičním, výzkumným a vývojovým projektům a řeší rozvoj v oblasti systémů velení a řízení, použití a implementace nových technologií. Zúčastnil se dvou misí v Afghánistánu (2009 a 2011), v roce 2015 tam zaváděl první českou jednotku bezpilotních systémů.

Od jara 2020 patřil k výrazným tvářím boje se šířením nového typu koronaviru v ČR, je mimo jiné systémovým architektem projektu chytré karantény, stál třeba u zrodu elektronické žádanky na vyšetření. Měl i významný podíl na vzniku nástroje umožňujícího v reálném čase vyhodnocovat situaci a přijímat odpovídající opatření pro zabránění šíření covidu-19.

Pavel Trávníček

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Pavel Trávníček (26. října 1950): herec a moderátor známý z filmů, z divadla i dabingu. Populární je například díky rolím princů, zahrál si v oblíbených pohádkách Tři oříšky pro Popelku (1973) nebo Třetí princ (1982); v obou mu byla partnerkou Libuše Šafránková. V 90. letech moderoval televizní hudební soutěže Caruso Show a DO-RE-MI. Jako dabér namluvil například Terence Hilla, Johna Travoltu, Alana Aldu nebo Alaina Delona. Trávníček založil i vlastní divadlo a též režíruje.

Narodil se v Konici u Prostějova, vyrůstal v Moravské Třebové. Po studiích na brněnské JAMU začínal v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Spolupracoval také s Činoherním klubem v Praze a angažmá získal v Divadle E. F. Buriana. Od roku 1982 byl členem Městských divadel pražských, divadla ABC, Rokoko a Komedie. V letech 1990 až 1993 působil jako umělecký šéf Hudebního divadla v Karlíně a založil také uměleckou agenturu, od konce 90. let vede vlastní divadlo.

Tan Trinh

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Tan Trinh (18. listopadu 1961): dlouholetý šéf Vietnamského spolku Moravskoslezského kraje a Ostravy, působí tako jako místopředseda Svazu Vietnamců v České republice. Patří k prvním Vietnamcům, kteří se po usazení v ČR naučili česky a začali vnímat Českou republiku jako svou vlast. Zasloužil se nejen o prohloubení česko-vietnamských vztahů v Moravskoslezském kraji, ale také o rozvoj vztahů, obchodních kontaktů a turistiky.

V době pandemie covidu-19 přišel s iniciativou šití roušek v rámci komunity Vietnamců žijících v ČR, díky které byly předány potřebným bezplatně desetitisíce roušek a chirurgických rukavic, stejně jako významných finančních darů této komunity nemocnicím, domovům důchodců nebo domovům s pečovatelskou službou. Organizoval dovoz zdravotnického materiálu z Vietnamu a zasloužil se o darování značného množství materiálu (zejména roušek) Fakultní nemocnici Ostrava.

Radim Uzel

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Radim Uzel (27. března 1940): lékař, sexuolog. Autor řady odborných i populárních knih o antikoncepci, plánovaném rodičovství a poruchách plodnosti. Je také dlouholetým ředitelem Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu. V roce 1963 vystudoval brněnskou lékařskou fakultu, pracoval nejprve v Ústí nad Orlicí, Brně a Františkových Lázních. Po roce 1989 přešel do Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze.

Kromě vědecké a osvětové činnosti se Uzel zapojil také do politiky. Na počátku 90. let stál u zrodu neparlamentní Nezávislé erotické iniciativy (později přejmenované na Nezávislou iniciativu). Několikrát kandidoval do senátu, naposledy v roce 2012 za Stranu práv občanů Zemanovce na Břeclavsku. V červnu 2002 byl také na kandidátce národních socialistů pro volby do poslanecké sněmovny. Členem parlamentu se nikdy nestal.

Alena Štěpánková Veselá

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění a výchovy)

Alena Štěpánková Veselá (7. července 1923): významná česká varhanice a hudební pedagožka. Někdejší rektorka Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně také propagovala varhanní díla českých autorů a podílela se na organizování hudebních soutěží a festivalů. Hru na varhany studovala na brněnské konzervatoři a JAMU, koncertovat začala již v době studií; během své kariéry účinkovala téměř ve všech zemích Evropy, ve Spojených státech i Kanadě.

Na JAMU působila více než padesát let, od roku 1952. Několik let vedla katedru klávesových nástrojů, v letech 1990 až 1997 byla rektorkou. Za jejího vedení škola mimo jiné získala bývalý hotel Astoria, byla rekonstruována i budova JAMU na Komenského náměstí. Zasloužila se rovněž o dokončení rekonstrukce Besedního domu v Brně. Dostala řadu ocenění, mimo jiné Cenu města Brna, zlatou medaili JAMU, Masarykovy univerzity v Brně a Akademie múzických umění v Praze a medaili Bedřicha Smetany.

Martin Vondrášek

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Martin Vondrášek (1. srpna 1973): generálmajor, první náměstek policejního prezidenta (od letošního dubna bude novým policejním prezidentem), na jaře 2020 se velkou měrou zasloužil o zvládnutí první vlny pandemie covidu-19. U policie slouží od roku 1993, působil na několika pracovištích služby pořádkové i cizinecké policie v rámci Královéhradeckého kraje, mimo jiné jako náměstek pro uniformovanou policii na okresním policejním ředitelství v Náchodě. Na podzim 2008 se stal náměstkem pražského policejního ředitele, v letech 2011 až 2014 pražskou policii sám vedl.

V dubnu 2014 ho tehdejší policejní prezident Tomáš Tuhý pověřil funkcí svého prvního náměstka, řádně jmenován byl od května téhož roku. Mimo jiné řídil znovuzavedení kontrol na hranicích v době migrační krize v roce 2015, podílel se na protiteroristických opatřeních v ČR na jaře 2016 i v letech následujících. Absolvoval Policejní akademii ČR, Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a je také absolventem Středoevropské policejní akademie (MEPA).

Peter Weiss

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Peter Weiss (7. července 1952): do roku 2020 velvyslanec Slovenska v Praze, někdejší šéf slovenské postkomunistické Strany demokratické levice a bývalý místopředseda Národní rady Slovenské republiky. Vystudoval bratislavskou filozofickou fakultu a svou kariéru od začátku spojil s aparátem Komunistické strany Slovenska (KSS). Působil v ústavu marxismu-leninismu jejího ústředního výboru, v listopadu 1989 na sebe upozornil díky ochotě diskutovat s opozicí.

Poté Weiss stanul v čele KSS a stál za její změnou ve Stranu demokratické levice (SDL), jejímž byl mezi roky 1991 a 1996 předsedou. Mezi roky 1990 a 2002 zasedal ve slovenském parlamentu, byl také jeho místopředsedou (1992 až 1994). Po odchodu z SDL a nakonec i z politiky působil jako vysokoškolský učitel. V roce 2009 se stal slovenským velvyslancem v Maďarsku, o čtyři roky později přišel ve stejné funkci do Prahy, kde působil sedm let.

Vyznamenaní 28. října 2021:

—————————————

Jiřina Bohdalová – herečka

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti umění)

Jiřina Bohdalová (3. května 1931): jedna z nejoblíbenějších hereček, která svůj talent uplatnila zejména ve filmu a v televizi, například ve snímcích Dáma na kolejích, Ženy v ofsajdu či Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Její životní rolí je zřejmě part v kdysi trezorovém snímku Karla Kachyni Ucho (1970). Úspěch jí přineslo i účinkování v legendárním Televarieté. Herečka nechyběla v televizních seriálech F. L. Věk, Chalupáři, Létající Čestmír, Cirkus Humberto, Přítelkyně z domu smutku nebo Pojišťovna štěstí.

Bohdalová působila v Městských divadlech pražských, od roku 1967 až do konce 90. let v Divadle na Vinohradech. Je držitelkou dvou Českých lvů, pravidelně bývá diváky oceňována v anketě Týtý. V roce 2011 získala Thálii za celoživotní mistrovství. V roce 2004 Bohdalová u soudu vyhrála spor s ministerstvem vnitra kvůli evidenci v seznamu agentů Státní bezpečnosti (StB). Herečka žádala vymazání svého jména. V roce 2013 dostala od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy.

Alfred Duff Cooper, in memoriam – britský politik, diplomat a spisovatel

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch ČR)

Alfred Duff Cooper (22. února 1890 – 1. ledna 1954): jediný člen vlády britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který rezignoval na protest proti podpisu mnichovské dohody o postoupení českého pohraničí nacistickému Německu. Vystudoval v Oxfordu, sloužil jako granátník u gardového pluku. Byl ministrem války a ministrem britského válečného loďstva. Jako jediný z členů vlády podal demisi na protest proti Chamberlainově politice ustupování německému tlaku. Zprávu o rezignaci ministra námořních sil přinesly 1. října 1938 všechny londýnské večerníky. V roce 1940 se ale Alfred Duff Cooper znovu vrátil do vlády – nový premiér Winston Churchill z něj udělal ministra informací. Ve funkci však vydržel jen několik měsíců, načež byl poslán zastupovat vládu do Singapuru. V roce 1943 se stal zástupcem Británie ve Francouzském výboru národního osvobození a posléze až do roku 1947 úspěšným velvyslancem ve Francii. Poté byl povýšen do šlechtického stavu a věnoval se literární tvorbě. Napsal šest knih, včetně autobiografie Old Men Forget. Je také autorem románu Operace Heartbreak (1950).

generálmajor Alexander Hess, in memoriam – vojenský letec, důstojník československé armády a letectva

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Alexander Hess (4. května 1898 – 10. srpna 1981): do dějin se zapsal jako první velitel československé 310. perutě britského Královského letectva (RAF). Byl jedním z nejuznávanějších prvorepublikových letců, slavil úspěchy na mezinárodních soutěžích i olympiádě v Berlíně. Rodák z Karlovy Hutě na Berounsku byl v roce 1916 krátce po maturitě odveden do rakousko-uherské armády a během první světové války to v jejích řadách dotáhl až na poručíka. Po válce krátce studoval strojní inženýrství, už v červnu 1919 ale znovu oblékl uniformu a od května 1920 spojil svou kariéru s létáním. Začínal jako pozorovatel, v roce 1924 absolvoval pilotní výcvik a postupně stoupal po služebním žebříčku, mimo jiné absolvoval stáž ve Francii. Kromě toho se už od poloviny 20. let věnoval sportovnímu létání, mihl se i ve filmu Slavia L-BROX aneb Románek letcův.

V roce 1926 vyhrál jednu z kategorií Rychlostního závodu o cenu prezidenta republiky, ve 30. letech úspěšně vedl československé družstvo na olympijských hrách v Berlíně nebo na Mezinárodním leteckém mítinku v Curychu. Za mobilizace velel Aexander Hess jedné z perutí vybavených nejmodernějšími čs. stíhačkami Avia B-534, po okupaci se zapojil do odboje a v lednu 1940 odešel do exilu. Do bojů ve Francii už ale pořádně zasáhnout nestihl a v červnu 1940 Hess spolu s dalšími Čechoslováky odplul do Velké Británie, kde vstoupil do řad RAF. Díky svým zkušenostem se stal prvním velitelem 310. perutě a zapojil se i do bitvy o Británii. V září 1940 ho nad Londýnem sestřelil nadporučík luftwaffe Walter Horten, Hessovi se ale podařilo vyskočit padákem a vyvázl bez zranění. Velitelem 310. perutě RAF byl do února 1941, poté vystřídal řadu štábních funkcí, mimo jiné působil jako čs. letecký atašé ve Washingtonu a Ottawě. Do Československa se vrátil na jaře 1946, o půl roku později se stal velitelem letectva na jihu Čech. Po komunistickém převratu v únoru 1948 ale musel skončit a v červnu raději odešel podruhé do exilu. Zapojil se do činnosti Rady svobodného Československa, do odchodu do důchodu v roce 1965 se živil jako poradce aerolinek PanAm. Pohřben byl po boku svých pilotů v čs. oddělení Brookwoodského hřbitova u Londýna. Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace a hodnosti generálmajora in memoriam.

Petr Kellner, in memoriam – podnikatel

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Petr Kellner (20. května 1964 – 27. března 2021): většinový vlastník investiční skupiny PPF. Podnikatel a finančník Petr Kellner měl pověst nejbohatšího a jednoho z nejvlivnějších Čechů. V investiční skupině PPF, která investuje do řady odvětví a působí na třech kontinentech, ovládal téměř 99 procent. Na veřejnosti se miliardář Kellner příliš neukazoval, s médii komunikoval zřídka. Tragicky zahynul 27. března 2021 při pádu vrtulníku na Aljašce ve věku 56 let. Podle posledního žebříčku z letošního dubna byl Kellner loni 110. nejbohatším člověkem na světě s majetkem v hodnotě 17,5 miliardy dolarů (386 miliard Kč).

Kellner se narodil 20. května 1964 v České Lípě, mládí prožil v Liberci. Do světa „velkých peněz“ se absolvent pražské Vysoké školy ekonomické probojoval díky úspěchu čtyř privatizačních fondů spadajících pod Správu prvního privatizačního fondu a. s. (Správa PPF). Tu založil spolu se dvěma společníky. Peníze na „rozjezd“ mu půjčil teplický sklářský holding Sklo Union vedený Štěpánem Popovičem. První privatizační fond (PPF) v kupónové privatizaci získal akcie více než dvou stovek firem v hodnotě přesahující pět miliard korun. Kromě působení ve skupině PPF byl Kellner známý řadou dalších aktivit. S manželkou Renátou v roce 2002 založil Nadaci Educa (od roku 2009 pak The Kellner Family Foundation), která podporuje vzdělanost sociálně znevýhodněných studentů, nebo soukromé gymnázium pro nadané děti v Babicích u Prahy.

Vladimír Remek – bývalý vojenský pilot a kosmonaut, bývalý poslanec EP

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za významné proslavení vlasti v zahraničí)

Vladimír Remek (26. září 1948): letec, první československý kosmonaut. Rodák z Českých Budějovic absolvoval v roce 1970 letecké učiliště v Košicích, působil jako stíhač ve Zvolenu. V letech 1972 až 1976 studoval na sovětské vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moninu u Moskvy. Kosmická loď Sojuz 28 s Remkem na palubě měla původně odstartovat v pro komunisty symbolický den 25. února, tedy výročí takzvaného Vítězného února, kvůli technickým problémům však startovala 2. března 1978. Po startu zamířila k orbitálnímu komplexu Saljut, na němž kosmonauti strávili osm dní. Na Zem se první mezinárodní vesmírná posádka vrátila 10. března 1978. Remek byl 87. člověkem v kosmu, ve vesmíru strávil sedm dní, 22 hodin a 18 minut.

Poté působil v armádě. Od roku 1970 postupně prošel funkcemi od stíhacího pilota až po zástupce velitele letecké divize. V roce 1990 se stal ředitelem ve Vojenském muzeu letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích, z funkce odešel po neshodách v roce 1995. Poté pracoval přes pět let jako obchodní zástupce ČZ Strakonice v Moskvě a generální ředitel společného podniku CZ-Turbo-GAZ v ruském Nižním Novgorodu. Následně se stal obchodním radou českého velvyslanectví v Rusku. V roce 2004 byl zvolen na komunistické kandidátce poslancem Evropského parlamentu, mandát obhájil v roce 2009. V roce 2013 ho prezident Miloš Zeman prosadil za velvyslance v Rusku, pověřovací listiny mu předal v lednu 2014, čímž se oficiálně ujal funkce. Ve funkci skončil v lednu 2018.

Karel Raška, in memoriam – voják, lékař a epidemiolog, zakladatel moderní československé epidemiologie

Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy

(za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv)

Karel Raška (17. listopadu 1909 – 21. listopadu 1987): mikrobiolog, epidemiolog a zakladatel moderní československé epidemiologické školy proslul jako jeden z autorů strategie globálního vymýcení pravých neštovic. Díky svým schopnostem byl Raška uznáván ve světě, v tuzemsku jej však normalizace uvrhla do nemilosti. Rodák ze Strašína na Klatovsku se už jako mladý lékař stal odpovědným za zdravotní situaci českých uprchlíků ze Sudet. V roce 1945 pak organizoval likvidaci velké epidemie skvrnitého tyfu v terezínském ghettu – pomáhali mu dobrovolníci i manželka Helena. V komplikované době jeho razantní přístup zabránil rozšíření nemoci do Evropy. Nemenší odvahu i lidskost Raška prokázal také při studiu ohnisek moru v oblastech bývalého Sovětského svazu, Indie nebo Číny.

K jeho úspěchům patří prosazení revoluční léčby spály pomocí penicilinu, zavedl metodiku pro diagnostikování střevních onemocnění či eliminoval epidemie virových hepatitid. Podařilo se mu i výrazně omezit výskyt černého kašle, záškrtu nebo dětské obrny. V roce 1952 se stal ředitelem Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, ze kterého vybudoval jedno z nejlepších světových pracovišť. V roce 1963 se Raška stal ředitelem divize infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě. Vymýcení neštovic podle Raškovy koncepce začalo v roce 1967 a již během dvou let bylo 20 nejproblematičtějších států západní a střední Afriky této choroby zbaveno. V roce 1970 zbavil režim Rašku vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, z něhož musel posléze i odejít. Byla mu odepřena penze. Zásluhy za vymýcení neštovic, dovršené v roce 1978, získali jiní. Svět však na Rašku nezapomněl, v roce 1984 mu například Královská lékařská společnost v Londýně udělila prestižní Jennerovu medaili.

Jiří Baloun – velvyslanec v Afghánistánu

medaile Za hrdinství

(za hrdinství)

Jiří Baloun (27. března 1961): velvyslanec v Afghánistánu, oceněn za organizování evakuace z této země poté, co ji ovládlo islamistické hnutí Tálibán. Generál v záloze Baloun byl velvyslancem v Afghánistánu jmenován v lednu 2020. Do diplomacie přešel po kariéře v armádě, kde zastával řadu významných funkcí. Před nástupem na velvyslanectví v Kábulu byl ministerským radou na ministerstvu zahraničních věcí.

Pochází z Čelákovic u Prahy. Vystudoval Vysokou vojenskou technickou školu v Liptovském Mikuláši na Slovensku a poté absolvoval postgraduální studium Vojenské akademie v Brně. Následně absolvoval externí doktorandské studium v oboru teorie řízení, teorie bojového použití vojsk na Vojenské akademii  /Univerzitě obrany v Brně a v letech 2007 a 2008 program Národní bezpečnostní strategie na vojenské škole National War College ve Washingtonu. Profesní kariéru zahájil v tehdejší československé armádě jako velitel radioreléové čety, později byl důstojníkem spojovacího vojska. V letech 1993 až 1998 zastával štábní funkce na generálním štábu, v letech 1998 až 2001 byl národním představitelem pro velení, řízení a konzultace ve stálé delegaci ČR při NATO v Bruselu. Později zastával různé funkce na generálním štábu, mj. byl zástupcem náčelníka i náčelníkem odboru rozvoje velení a řízení sekce velení a řízení a náčelníkem Agentury komunikačních a informačních systémů. Později byl bezpečnostním ředitelem ministerstva obrany a náčelníkem spojovacího vojska. V letech 2011 až 2014 byl vojenským představitelem ČR v NATO a EU v Bruselu a poté byl zástupcem a prvním zástupcem náčelníka generálního štábu. V květnu 2004 byl jmenován do hodnosti brigádního generála, o sedm let později do hodnosti generálmajora. Do hodnosti generálporučíka ho prezident Zeman povýšil v říjnu 2015.

Zdeněk Poul – velitel jednotky vojenské policie přidělené k ochraně velvyslanectví ČR v Afghánistánu

medaile Za hrdinství

(za záchranu lidského života)

Zdeněk Poul: velitel jednotky Vojenské policie KAMBA, oceněn za rozhodnost a statečnost, když při evakuaci z Kábulu dokázal zachránit 140 Afghánců. Poul velel 11. jednotce Vojenské policie, která měla v Kábulu na starosti ochranu velvyslance a české ambasády. Po obsazení Afghánistánu Tálibánem loni 15. srpna jednotka evakuovala velvyslance i důležité vybavení ambasády. Zároveň se její členové podíleli na evakuaci afghánských spolupracovníků České republiky a jejich rodin, kterým hrozila od Tálibánu smrt.

Michaela Tichá, in memoriam – vojákyně

medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Michaela Tichá (1993 –12. listopadu 2020): česká vojákyně, štábní praporčice, první česká žena, která zahynula během zahraničních misí. Tichá zemřela v troskách vrtulníku UH-60 Black Hawk, který byl na pozorovacím letu. Zřítil se 12. listopadu 2020 nedaleko egyptského letoviska Šarm aš-Šajch u Rudého moře. Stroj patřil k mezinárodní misi MFO (Multinational Force and Observers – Mnohonárodní síly a pozorovatelé), která dohlíží na dodržování izraelsko-egyptské mírové dohody. Bezprostředně po nehodě se za příčinu označovaly technické problémy vrtulníku. Při nehodě zemřelo šest dalších vojáků, pět Američanů a jeden Francouz. Další americký voják utrpěl těžká zranění.

Tichá byla na Sinaji příslušnicí 8. úkolového uskupení české armády, kde se starala o logistiku české jednotky. Do armády podle mluvčího ministerstva obrany Jana Pejška nastoupila v roce 2017, v Egyptě byla jako rotmistryně na své první zahraniční misi.

Gevorg Avetisjan – majitel společnosti Marlenka international, s. r. o.

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Gevorg Avetisjan (10. dubna 1959): zakladatel továrny na dorty Marlenka. Narodil se v Jerevanu v Arménii, kde vystudoval Vysokou školu designu, v ČR žije od roku 1995. Je majitelem a jednatelem společnosti Marlenka international, s. r. o., kterou založil v roce 2003. Má rád historii, cestování a procházky v přírodě. Vyhrál rok trvající spor s jedním z nejznámějších světových potravinářských koncernů. Dr. Oetker, který v Turecku prodával dorty v prášku pod značkou Marlenka. To stejnojmenná česká firma napadla a domohla se toho, že Dr. Oetker všechny výrobky z obchodů stáhl a zároveň zaplatil pokutu.

Karel Blahna – bývalý velitel praporu rychlého nasazení mírových sil OSN

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Karel Blahna (11. března 1952): brigádní generál ve výslužbě, bývalý velitel praporu rychlého nasazení mírových sil OSN. Vojenskou kariéru začal již jako patnáctiletý na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Opavě. Po maturitě nastoupil na vysokou vojenskou školu pozemního vojska a po jejím úspěšném skončení byl v srpnu 1974 přijat za důstojníka z povolání. V září 1980 byl vyslán k tříletému internímu postgraduálnímu studiu Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, poté působil jako zpravodajský náčelník u tankové divize v Havlíčkově Brodě. Po dálkovém studiu angličtiny byl v listopadu 1990 v hodnosti podplukovníka přemístěn ke generálnímu štábu ČSA s určením pro funkci velitele praporu rychlého nasazení mírových sil OSN výcvikového střediska v Českém Krumlově, kde absolvoval výsadkový výcvik a kurzy pro velitele a štábní pracovníky misí OSN.

V roce 1992 se stal prvním velitelem čs. praporu mírových sil OSN v misi UNPROFOR, který byl nasazen v dubnu 1992 v tzv. srbské Krajině na území dnešního Chorvatska. Po návratu z mise působil ve velitelské funkci a od května opět v misi OSN v Chorvatsku (UNCRO) jako zástupce velitele sektoru mnohonárodnostních sil v chorvatském Kninu. Po návratu v prosinci 2015 se stal zástupcem velitele 4. brigády rychlého nasazení, následně velitelem 1. mechanizované brigády a od července 1997 zastával funkci zástupce náčelníka štábu Velitelství pozemního vojska. Později byl i poradcem ministerstva obrany u ministerstva zahraničních věcí a absolvoval další vzdělávací kurzy v ČR i zahraničí. V březnu 2001 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a téhož roku se stal zástupcem velitele pozemních sil. V únoru 2003 odešel do zálohy. V květnu 2012 jej ministr obrany vyznamenal Křížem obrany státu.

Miroslav Černošek – sportovní podnikatel, manažer a funkcionář

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Miroslav Černošek (27. dubna 1948): sportovní manažer, který stál na počátku kariéry řady českých hvězd, v minulosti ale čelil i kritice za to, že zhruba 28 milionů korun, které státní a polostátní firmy poslaly na podporu olympioniků, skončilo v jeho firmě. Majitel společností TK Plus a Česká sportovní, která ovládá tenisový klub TK Agrofert Prostějov a v minulosti také TK Sparta Praha. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého absolvoval obor literatura, divadlo a film, v letech 2015–2016 podstoupil habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, byl jmenován docentem. Před rokem 1989 byl členem komunistické strany a pracoval jako ředitel vzdělávacího institutu při generálním ředitelství Oděvního průmyslu Prostějov. V roce 1991 se začal věnovat sportovnímu marketingu.

V roce 1996 s Milanem Matzenauerem a společností ADIX spoluzaložil marketingovou firmu TenisKomerc Plus, která se po dvou letech přejmenovala na TK Plus. Do jejího portfolia se zařadilo pořádání akcí od atletické Zlaté tretry přes utkání Jágr Teamu, další exhibiční zápasy až k challengeru Czech Open. V roce 2001 se stal předsedou představenstva a spoluvlastníkem firmy Česká sportovní, posléze firmu převzal jako jediný majitel. Česká sportovní se stala marketingovým partnerem ČOV, začala spolupořádat utkání českého daviscupového a fedcupového týmu, organizovala pražské Final Four 2006 euroligy v basketbalu a další.

František Filip, in memoriam – filmový a televizní režisér

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

František Filip (26. prosince 1930 – 9. ledna 2021): filmový a televizní režisér. Natočil stovky úspěšných televizních pořadů a divácky oblíbené napříč generacemi jsou jeho seriály, jako například F. L. Věk, Chalupáři nebo Cirkus Humberto. Z filmů, které Filip natočil, patří k nejpopulárnějším Utrpení mladého Boháčka s Pavlem Landovským, Kočár nejsvětější svátosti s Janem Werichem či Ikarův pád, v němž exceloval Vladimír Menšík. Celkem natočil kolem 600 dramatických, hudebních a zábavných televizních pořadů.

Filip se narodil 26. prosince 1930 v Písku. K filmu se dostal přes amatérské divadlo a studovat na FAMU začal až jako dvacetiletý v roce 1950. Jeho prvním ročníkovým snímkem byl dokument Ústřední loutkové divadlo. O čtyřicet let později se na školu vrátil jako profesor a své zkušenosti předal mnoha studentům režie.

Pavel Foltán – právník, spisovatel, novinář

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Pavel Foltán (8. května 1957): právník, spisovatel, novinář a od roku 2018 člen Rady ČTK. Vystudovaný právník pracoval v letech 1981 až 1982 na odboru kultury ve státní správě, musel však odejít z politických důvodů. V roce 1982 se krátce živil jako pomocný dělník v pivovaru Starobrno. Od roku 1982 se živí jako profesionální umělec. Mezi roky 1982 a 1991 externě umělecky spolupracoval s Divadlem bratří Mrštíků v Brně, od roku 1990 pracuje také v oblasti mediálního poradenství. Mezi roky 1992 až 2000 spolupracoval s reklamními agenturami, byl i dramaturgem. V letech 2001 až 2003 a 2009 až 2015 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (v letech 2009 až 2015 též místopředsedou rady). V březnu 2018 byl zvolen členem Rady ČTK, nominovalo jej hnutí ANO.

Karel Hanzl – starosta Školského spolku Komenský

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Karel Hanzl (17. září 1952): starosta Školského spolku Komenský ve Vídni, který kromě základní školy v rakouské metropoli provozuje také českojazyčnou mateřskou školu a reálné gymnázium. Narodil se ve Vídni, jeho předkové přišli do Rakouska v roce 1895. V letech 1958 až 1966 absolvoval českou obecnou a hlavní školu Komenského ve třetím vídeňském okrese, poté vystudoval obor interiérový architekt, což se stalo jeho celoživotním zaměstnáním.

Od roku 1993 je předsedou Školského spolku Komenský, mimo jiné se mu podařilo odvrátit bankrot spolku a zasloužil se o založení reálného gymnázia vyššího stupně. Angažuje se i v dalších krajanských organizacích, například ve výboru Sokolské župy rakouské, jako předseda českého poradního sboru při úřadu rakouského spolkového kancléřství či v Menšinové radě české a slovenské větve. Byl aktivním volejbalistou, později trenérem i rozhodčím. Stál u vzniku Středoevropského volejbalového svazu. V roce 2006 získal od poslanecké sněmovny pamětní medaili T. G. Masaryka za dlouholetou práci pro krajany v Rakousku a zvláště za zásluhy o rozvoj mateřské školy, základní školy a gymnázia ve Vídni. V roce 2008 získal cenu Gratias Agit, kterou uděluje ministr zahraničí za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Jan Horal, in memoriam – válečný veterán, podnikatel, hoteliér, iniciátor kulturního života a filantrop

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Jan Horal (23. února 1923 – 3. listopadu 2011): rodák ze Stráže pri Čope (dnešní Solomonovo na Ukrajině), původním jménem Jan Hoffmann, pocházel z židovské rodiny čs. legionáře a lékaře. Před nacisty uprchl do Palestiny, kde vstoupil do britského vojenského zásobovací oddílu. Požádal o přeřazení k čs. jednotce a stal se příslušníkem 200. čs. lehkého protiletadlového pluku – východní, který mimo jiné vykonával protivzdušnou obranu u Tobruku. Po transportu do Británie se stal tankistou Československé samostatné obrněné brigády, s kterou se mj. účastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque.

Po válce vystudoval strojní inženýrství na pražské ČVUT, po komunistickém puči emigroval do Švédska. Zde nejprve pracoval jako dělník, později začal úspěšně podnikat, věnoval se obchodu, fotografickému průmyslu, optice, elektronice, jemné mechanice či přístrojům pro lékařství, měl řadu vlastních vylepšení i patentů. V roce 1962 se mj. stal zástupcem mladoboleslavské automobilky Škoda ve Švédsku. Později působil v různých manažerských funkcích v řadě zemí, například uspěl i v Japonsku. Jako zámožný podnikatel podporoval čs. válečné veterány, zvláště letce z RAF. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a začal podnikat v hotelovém byznysu, především v Praze a Českém Krumlově. Angažoval se za navrácení práv a důstojnosti českým vojákům, kteří bojovali se západními spojenci, působil i jako mecenáš a filantrop. Byl povýšen do hodnosti plukovníka. Získal řadu vyznamenání a dalších prestižních ocenění, mimo jiné Řád britského impéria, Řád čestné legie, Čs. válečný kříž a medaili Za chrabrost před nepřítelem. V roce 2016 byla po něm pojmenována jedna z pražských ulic.

Robert Klein, in memoriam – československý odborář a politik

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Robert Klein (14. července 1885 – 25. července 1941): prvorepublikový sociálnědemokratický poslanec a odborář, který jako politický vězeň zemřel v nacistickém zařízení Sonnenstein, kam byl převezen z koncentračního tábora Buchenwald. Rodák z židovské rodiny v Poděbradech působil v Plzni jako obchodní příručí a založil jednu ze skupin Ústředního svazu obchodních zřízenců. Po první světové válce válce mu představenstvo svazu nabídlo, aby se ujal funkce vedoucího tajemníka. Klein se pak podílel na ustavení odborové organizace Jednotný svaz soukromých zaměstnanců, sdružující soukromé zaměstnance v obchodě, v průmyslu, v družstvech i službách. Poslancem se stal v roce 1920 za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, mandát obhájil ve volbách v roce 1925, 1929 a 1935. Poslanecký post si podržel až do zrušení parlamentu v roce 1939.

Ve 30. letech spolupracoval s německými a rakouskými antifašisty, především odboráři, kteří emigrovali do Československa. Sám po okupaci Československa odmítl emigrovat a již 18. března 1939 byl zatčen a internován na Pankráci. Po dalším zatčení 1. září 1939 byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald. Zemřel jako politický vězeň nacistického režimu.

Vladimír Komárek, in memoriam – malíř, grafik, ilustrátor

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Vladimír Komárek (10. srpna 1928 – 24. srpna 2002): malíř, který se od své první výstavy v roce 1958 představil na 150 samostatných výstavách po celém světě. Vystavoval ve všech evropských zemích kromě Albánie, mimo kontinent například v USA a Kuvajtu. Narodil se v Hořensku u Semil a žil a tvořil v nedalekém Nedvězí. Po válce strávil rok na studiu v odborné sklářské škole v Železném Brodě na Jablonecku. Poté nastoupil na Akademii výtvarných umění, odkud byl v roce 1947 vyloučen. Po roce byl přijat na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, kde studoval u profesora Karla Štipla. V roce 1954 školu ukončil a vrátil se na Semilsko. Jeho díla jsou nejen v řadě soukromých českých i zahraničních sbírek, zastoupena jsou i v kolekcích Národní galerie. Ilustroval kolem 80 knih, například Hrubínovu Romanci pro křídlovku, Máchův Máj či díla Jaroslava Seiferta a Ludvíka Kundery. Za ilustrace k Jeseninovu Slaměnému měsíci získal ocenění za nejkrásnější knihu roku, ve stejné soutěži uspěla již jeho první ilustrovaná kniha Vlčí kůže od Jaroslava Havlíčka z roku 1967. A věnoval se i psaní – v roce 1989 mu vyšla kniha Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb Od puberty ke klimakteriu, na sklonku roku 2000 vyšla kniha jeho úvah o výtvarném umění s názvem Řeči s Pavlínou, kterou sestavil s Pavlínou Slancovou.

Václav Krása – politik

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Václav Krása (24. listopadu 1951): předseda Národní rady osob se zdravotním postižením. Krása, který je upoutaný na invalidní vozík, absolvoval střední ekonomickou školu a pracoval jako ředitel domova důchodců. Od roku 1992 byl deset let členem poslanecké sněmovny nejprve za ODS, od roku 1998 za Unii svobody. V roce 2002 pracoval pro úřad vlády ČR jako poradce místopředsedy vlády. V letech 2002–2014 byl zastupitelem městské části Praha 17, několikrát neúspěšně kandidoval do senátu. V loňských volbách neúspěšně kandidoval do sněmovny za uskupení Trikolora Svobodní Soukromníci.

Lukáš Krpálek  – judista

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Lukáš Krpálek (15. listopadu 1990): judista, dvojnásobný olympijský vítěz a mistr světa, trojnásobný mistr Evropy. Nejúspěšnější český judista historie je odchovancem jihlavského klubu. S judem začal v sedmi letech. Úspěchy sbíral již v juniorských kategoriích, na velké akci mezi dospělými debutoval na MS 2009 v Rotterdamu. Premiérovou seniorskou medaili získal o dva roky později na MS v Paříži, kde vybojoval bronz. V roce 2014 se v Čeljabinsku stal prvním českým či československým mistrem světa v judu. Na OH v Riu 2016, kde byl vlajkonošem při slavnostním zahájení, se stal jediným českým zlatým medailistou. V roce 2017 přešel do nejvyšší váhové kategorie a hned druhý turnaj v Antalyi vyhrál, poté ho ale přibrzdily zdravotní problémy, před další sezonou nabíral svalovou hmotu. Na mistrovství světa 2019 v Tokiu jako první judista v historii ovládl po váze do 100 kg i nejtěžší kategorii, koncem roku se i tady posunul na pozici světové jedničky. Na ME 2020 v Praze skončil po dlouhé turnajové pauze až pátý, loni v dubnu získal na ME v Lisabonu bronz, červnové MS kvůli přípravě na olympiádu vynechal. Na loňských OH v Tokiu získal zlatou medaili v kategorii nad 100 kilogramů. Je trojnásobným vítězem ankety Sportovec roku (2016, 2019, 2021).

Robert Kvaček – historik období 19. a 20. století

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Robert Kvaček (5. července 1932): Kvaček patří k největším osobnostem poválečné české historické vědy, jeho jméno se těší respektu i mezi experty v zahraničí. Byl i oblíbeným vysokoškolským pedagogem. Mezi jeho přední zájmy patří dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období druhé světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století. Působil na českých univerzitách (Univerzita Karlova v Praze, Technická univerzita v Liberci) a pořádal přednášky pro veřejnost, jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění v podobě Ceny Egona Erwina Kische za literaturu faktu. V době normalizace mu bylo zakázáno přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po sametové revoluci. Napsal například knihy Causa Emil Hácha, Generál Alois Eliáš, Obžalována je vláda či Poslední den.

Milan Maxim – bývalý náčelník generálního štábu Ozbrojených sil Slovenska

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Milan Maxim (13. dubna 1956): slovenský generál. Rodák z východoslovenského města Michalovce po absolvování gymnázia vystudoval jednoletou důstojnickou školu a stal se vojákem z povolání. Později absolvoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Působil v řadě velitelských funkcí v čs. a později slovenské armádě. V letech 2001 až 2002 byl velitelem Štábu logistiky Generálního štábu, další dva roky velel silám výcviku a v letech 2004 až 2009 působil jako velitel pozemních sil. V letech 2009 až 2014 byl slovenským vojenským přidělencem v Česku. Náčelníkem Generálního štábu OS SR byl v letech 2014 až 2018. V listopadu 2015 byl povýšen do nejvyšší generálské hodnosti.

Michal Mejstřík, in memoriam – ekonom, profesor Univerzity Karlovy

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství)

Michal Mejstřík (6. června 1952 – 7. ledna 2021): ekonom. Mejstřík byl profesorem Institutu ekonomických studií (IES) Fakulty sociálních věd UK a předsedou vědecko-pedagogické rady IES. Vyučoval bankovnictví, podnikové finance, finanční trhy a další. Vystudoval ekonometrii na Vysoké škole ekonomické v Praze. V letech 1990 až 1991 studoval na Londýnské ekonomické škole. V roce 1991 se stal docentem ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v roce 1997 profesorem ekonomie UK. Pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. Začátkem 90. let se podílel na založení Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělání (CERGE) UK a AV ČR, kde pracoval jako vědecký tajemník a poté výkonný ředitel. V letech 2002 až 2007 zasedal v dozorčích radách několika krajských distributorů plynu, v letech 2009 až 2011 byl předsedou dozorčí rady ČSA, v letech 2011 až 2014 předsedal dozorčí radě Českého aeroholdingu, a. s., a v letech 2013 až 2014 byl členem dozorčí rady ČEZ.

V letech 2009 až 2014 byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV), na starosti měl oblast konkurenceschopnosti a zahraničního obchodu. Byl členem řady vědeckých a správních rad a odborných organizací, například byl členem vedení a v letech 2011 až 2014 i předsedou Mezinárodní obchodní komory (ICC) ČR a členem světové rady ICC. Od roku 2016 byl honorárním konzulem Korejské republiky v ČR, obdržel řadu odborných ocenění.

Miloš Michlovský – odborník v oboru vinařství, vinohradnictví a šlechtění révy vinné

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Miloš Michlovský (21. prosince 1953): řadí se k předním českým odborníkům v oboru vinařství, vinohradnictví a šlechtění révy vinné. Je průkopníkem zavádění nových technologií, metod a poznatků do praxe a jako uznávaný odborník často usedá v hodnotících komisích vinařských soutěží. Rodák z Hustopečí absolvoval Zahradnickou fakultu Moskevské zemědělské univerzity. V roce 1985 ukončil doktorské studium. Šlechtitelskou praxi vykonal v Moldavském vinohradnicko-vinařském výzkumném ústavu a v Magarači – Všesvazovém institutu pro vinohradnictví a vinařství na Jaltě. V letech 1991 až 1994 působil jako pedagog na Zahradnické fakultě v Lednici Vysoké školy zemědělské v Brně. V roce 2001 obhájil habilitační práci na téma „Vývoj šlechtění révy vinné na rezistenci a jeho současný stav v České republice“ a byl jmenován docentem v oboru zahradnictví. Svůj profesní růst rozšířil v roce 2005 v Moskvě obhajobou velkého doktorátu.

Ve své profesní kariéře se od počátku věnuje problematice šlechtění odrůd révy vinné na rezistenci k biotickým (houbovým chorobám, škůdcům), abiotickým činitelům (mrazu, suchu) a jejímu pěstování. Michlovský v roce 1994 zprivatizoval Šlechtitelskou stanici vinařskou v Perné. Hlavními směry šlechtitelské činnosti je tvorba nových odrůd révy vinné se zvýšenou rezistencí a udržovací šlechtění. V oblasti vinohradnictví vyvíjí technologie zaměřené na výrazné zhuštění počtu jedinců ve vinohradě. Od roku 2004 jiné vinice než s počtem více než 10 000 keřů na hektar nevysazuje. Získal řadu ocenění.

Emil Šneberg – přímý účastník bojů Pražského povstání na konci druhé světové války, stíhací letec

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Emil Šneberg (8. září 1931): rodák z Prahy, jehož otec byl letcem rakousko-uherské armády a veteránem první světové války, se musel za druhé světové války s rodinou vystěhovat do Vokovic. Během Pražského povstání se po otcově boku aktivně účastnil různých akcí. Přemalovávali v ulicích německé nápisy, dohlíželi na odchod Němců z letiště, zabavovali zbraně, provedli odminování letiště. Na letišti také deaktivovali časovanou bombu. Účastnili se posledních bojů s Němci, kteří se skrývali v údolí Divoké Šárky. Pomáhali stavět barikády, otec byl posléze velitelem jedné z nich. Za statečnost během povstání Emila společně s otcem prezident Edvard Beneš po válce vyznamenal Československým válečným křížem. Po válce vstoupil do armády a absolvoval Vojenskou leteckou akademii. Léta aktivní služby strávil u stíhacího letectva. V závěru kariéry a po ukončení aktivní služby se stal náčelníkem štábu letecké armády v Praze, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Je aktivním členem Československého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS).

Vojtěch Šustek – archivář a historik

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Vojtěch Šustek (26. února 1968): archivář a historik, který se specializuje na novodobé české dějiny a dějiny odboje. Od dubna 2021 je členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Rodák ze Šumperka vystudoval v letech 1986 až 1991 obor archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Šustek pracuje v Archivu hlavního města Prahy, jako historik se zaměřuje zejména na éru nacismu. Věnoval se například atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a následné heydrichiádě, ke které vydává edici komentovaných německojazyčných dokumentů. Podílel se i na podobě památníku v jízdárně pražských ruzyňských kasáren, kde byli popraveni vedoucí představitelé domácího odboje. Předloni se Šustek postavil na stranu jedné z přeživších lidických žen, která byla po válce obviněna z udavačství.

Karel Vágner – hudební producent, skladatel

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Karel Vágner (22. března 1942): hudebník a hudební producent. Během svého života prošel řadou kapel, známý je díky dlouholeté spolupráci se zpěvačkou Hanou Zagorovou. Otec šesti dětí, mimo jiné známého rybáře Jakuba Vágnera, se uplatnil i jako zpěvák, bavič, režisér nebo dramaturg. Od 90. let se Vágner intenzivně věnoval hlavně podnikání a práci producenta, v únoru 1990 založil vydavatelskou firmu Multisonic, ve které působí dodnes.

Pražský rodák se původně věnoval hlavně sportu, k hudbě se dostal během vojenské služby, po které vystudoval hru na kontrabas na pražské konzervatoři. Kariéru začínal s Greenhorny, později hrál s Karlem Vackem mladším, v Tanečním orchestru Československého rozhlasu, ale například i v Semaforu u Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Je také autorem řady hitů, napsal například hudbu k svého času populární písni Holky z naší školky dua Petr Kotvald a Stanislav Hložek.

Pavel Žák – textař a hudebník

medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Pavel Žák (28. srpna 1941): textař, režisér, scenárista. Absolvent AMU v Praze v oboru harmonie a skladby působil poté jako učitel a metodik Ústředního domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Praze. Spolupracoval s Jaroslavem Jakoubkem, čímž vzniklo několik písní například pro Karla Hálu, Hanu Hegerovou či Evu Olmerovou. Byl dramaturgem a zvukovým režisérem na Světové výstavě 1967 v Montrealu a autorem, hudebním režisérem a scenáristou několika pořadů Československého rozhlasu, jako Radionokturno, Houpačka, Koncert Mikrofóra, Junior 30, Top twenty, 60 pro 20, Radioburza, Sonda X, Kotouče slávy, Junior večerník, Vysíláme za dobrou práci a pro radost. Uplatnil se také v literárně-dramatické a hudební redakci pořadů pro děti a mládež v Československé televizi.

Na svém kontě má od roku 1963 podle svých slov přes 1300 písňových textů. Jako textař spolupracoval s mnoha hudebními autory, například Karlem Vágnerem, Zdeňkem Mertou či Alešem Sigmundem, psal texty především pro Hanu Zagorovou, Petra Rezka, dvojici Hložek–Kotvald a Karla Černocha. U některých skladeb je rovněž autorem hudby, sám žánr označuje jako pop-šanson. Hudbu psal i pro televizní filmy a inscenace. Je autorem básnických sbírek pro děti i dospělé Žákajda a Kalamajky.