V neděli 1. září se ve Varšavě sešli světoví státníci ze čtyřiceti zemí, aby si tam na celodenní pietní akci připomněli neblahé výročí – osmdesát let od vpádu nacistického Německa do Polska, což znamenalo vypuknutí nejstrašnějšího válečného konfliktu v novodobých dějinách, druhé světové války. Dlužno dodat, že krátce před zmíněným historickým datem uzavřeli nacisté a bolševici spojeneckou smlouvu, na jejímž základě si obě totalitní mocnosti rozdělily sféry vlivu v Evropě. Sovětský svaz poté 17. září 1939 zahájil invazi do Polska, které bylo nuceno bránit se na dvou frontách.
Českou republiku zastupoval prezident Miloš Zeman, což bohužel nebyla právě povznášející podívaná.
Zatímco všichni zahraniční hosté, k nimž patřili např. německá kancléřka Angela Merkelová, spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a mnozí další, ke svým místům prostě došli, jen dva se nechali přivézt. Viceprezident Spojených států amerických Michael Pence, to pro ceremoniální zdůraznění významu jeho osoby, kdy zastupoval prezidenta USA Donalda Trumpa, a… Miloš Zeman pro neschopnost vcelku krátkou vzdálenost ujít.
I tak to zřejmě bylo pro českou hlavu státu únavné, protože při projevu polského prezidenta Andrzeje Dudy si Zeman podpíral hlavu a pospával. Což pochopitelně zaujalo hned několik hostí, jejichž udivené pohledy kamery zaznamenaly. Ještě poměrně nedávno jsme pozornost hlav cizích států budili něčím úplně jiným než polozhrouceným prezidentem klimbajícím při proslovu hostitele. Časy amerického Kongresu, bouřlivě vestoje tleskajícího Václavu Havlovi už jsou ale bohužel tytam.
Poněkud znepokojivý – co se Zemanova zdraví týče – byl potom také moment, kdy všichni hosté v jedné chvíli programu na znamení piety a úcty povstali. Všichni, včetně stařičkých válečných veteránů. Sami. A sami pak také stáli. Až na českého prezidenta. Ten měl – na konci řady stojících státníků – z každé strany jednoho bodyguarda, statného muže připraveného jej podepřít, kdyby se vrchní velitel ozbrojených sil České republiky náhodou začal kácet.
Oba „muži v černém“ s černými brýlemi na očích pak měli napilno i během slavnostní ceremonie, kdy státníci na Pilsudského náměstí jeden po druhém přistupovali k pamětnímu zvonu opatřenému nápisem Paměť a varování, aby na něj symbolicky zazvonili. Každý z nich přikročil (sám a bez držení), uchopil provaz a nechal srdce zvonu jednou udeřit.
Miloše Zemana, který byl na řadě poslední, zřejmě vedli. Zřejmě. Protože právě a jedině cestu Miloše Zemana ke zvonu televizní kamery nezabraly. Diváci tak mohli vidět kráčet představitele šestnácti států. Toho sedmnáctého, který shodou okolností zastává úřad českého prezidenta, čeští diváci při chůzi spatřit nesměli.
Nebylo to ostatně poprvé. Při nejrůznějších příležitostech se Zemanova ochranka úmyslně staví tak, aby vytvořila zeď, která znemožní natáčení. A co víc – pokud to udělat nemůže, vydává novinářům přímo zákaz pořizování záznamů.
V červnu 2018 toto bezprecedentní počínání, jehož byla svědkem na zahájení výstavy Doteky státnosti, popsala na svém twitterovém účtu redaktorka portálu Seznam Zprávy Barbora Kalátová.
„Zandat! Zatímco jindy bylo běžné příchody prezidenta Miloše Zemana na tiskové konference natáčet, dnes v Jízdárně na Pražském hradě musely do usednutí prezidenta kamery směřovat dolů a novináři byli vykázáni do vedlejší místnosti,“ napsala.
Dnes je to tedy zřejmě již běžnou praxí, a to, i když přímý příkaz namířit kamery k zemi nikdo nevydá. Těžko taky věřit, že by to někdo přikázal České televizi a ta by poslechla. Všichni přítomní hosté včetně hlav států cestě Miloše Zemana ke zvonu přihlíželi. Čeští diváci ji vidět nesměli.
Záběr začíná až ve chvíli, kdy Miloš Zeman – opět v doprovodu dvou silných mužů – stojí u zvonu a pokouší se z něj vyloudit zvuk. Napoprvé neúspěšně. Mine. Podruhé už to cinkne. Provaz, kterým všichni ostatní včetně žen srdce zvonu rázně zastavili, mu přitom sice vyklouzne z ochablých prstů, ale naštěstí se nezhoupne až na opačnou stranu, takže zvon – uff – nezazní dvakrát. Český prezident se otáčí s nepřítomným úsměvem batolete, kterému se právě poprvé povedlo tlesknout.
Bohužel to ale není první státní návštěva plná trapných, nedůstojných okamžiků ani první situace, budící směs studu, lítosti i rozhořčení nad tím, kdo reprezentuje naši zemi.
Není pak divu, že se množí otázky, jak je na tom prezident Zeman se zdravím. Skutečně, ne podle naprosto nevěrohodných zpráv, které vydává Hrad, ani podle hysterických výstupů mluvčího Ovčáčka, který běžně sprostě uráží všechny, kdo se odváží na zdravotní stav prezidenta své země slušně otázat.
Nedávno se diváci „hradní“ televize Barrandov dozvěděli, že pan prezident bude teď muset méně kouřit, jelikož pak nemá chuť k jídlu a ztrácí na váze. Hubnutí hlavy státu totiž už nelze přehlédnout, a tak je třeba nabídnout aspoň nějaké vysvětlení. Sice nevěrohodné až běda, ale co už, když jsou tu i tací, kteří uvěřili, že cukrovka panu prezidentovi jednou takhle v sobotu odešla. Problémy s chůzí, jak je nakázáno věřit, jsou pak způsobeny pouze neuropatií dolních končetin – jedinou nemocí, kterou Hrad oficiálně přiznává, bez ohledu na to, co všichni mohou vidět na zatím ještě povolených záběrech.
Prudké výkyvy od lepší kondice k horší až po dost děsivou, obtížné dýchání, to vše provázeno často ztěžklou artikulací. Stále častěji jsme také svědky podivných stavů působících dojmem, že hlava státu snad ani neví, kde se zrovna nachází, provázených nápadným vykrucováním hlavy, odfukováním, obracením očí v sloup a pověstným „sledováním neviditelných poletujících objektů“…
To všechno budí pochopitelné obavy. Zesílené ještě zjevným faktem, že prezidentův stav se horší. Ze židle jej ochranka v počtu dvou až tří mužů sice zvedá už dlouho a při chůzi pevně drží, ale mezi ostatními státníky je až doteď po boku neměl. Ještě nedávno dokázal aspoň stát bez asistence. Není tedy už nejvyšší čas, aby si zachoval alespoň poslední zbytky důstojnosti, přiznal, že náročný úřad fyzicky nezvládá, a milován svými věrnými odešel na odpočinek?
