Prezident Miloš Zeman prohlásil, že nová Hedvábná stezka je nejvíce fascinujícím projektem v novodobých dějinách a přirovnal ji k Marshallovu plánu, jímž USA po druhé světové válce pomáhaly evropským zemím. Je tomu skutečně tak? „Hedvábná stezka by mohla být také prostředkem pro šíření čínských bezpečnostních, pracovních, environmentálních a lidskoprávních standardů,“ píše ve svém komentáři Aleš Rozehnal.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že se jedná o zcela mimořádný projekt. Jeho cílem není pouze usnadnit export čínských výrobků a import surovin, na čemž je závislá čínská ekonomika, ale rovněž změnit světový řád, nastolený po druhé světové válce a po rozpadu Sovětského svazu, a to zejména oslabením vedoucí role Spojených států amerických.

Čínský projekt Hedvábné stezky je zároveň plánem na územní rozšíření čínského státního kapitalismu, které je motivováno rozsahem čínské produkční kapacity a zájmy finančního kapitálu.

Výhody hlavně pro Čínu

Cílem projektu je vytvořit ekonomický pás směrem na západ a novou námořní cestu spojující Čínu s jihovýchodní a jižní Asií, Středním východem a Afrikou. Měl by zahrnovat například železniční spojení Číny a Laosu, Mongolska a Kazachstánu, výstavbu ropovodu přes Turkmenistán a Barmu, výstavbu silniční infrastruktury a rozvoj přístavů na Srí Lance.

Čínské investice v těchto zemích, jakož i zvýšení importu čínského zboží, budou výrazným deficitním faktorem jejich obchodní bilance. Těmto zemím však další zvyšování obchodního deficitu ve vztahu k Číně nic dobrého nepřinese, protože je bude opouštět finanční kapitál, prostřednictvím kterého by mohly být financovány domácí investiční potřeby.

Domácí investice v těchto zemích tak nebudou možné, pokud nebude výrazně snížena domácí spotřeba, která je přitom již tak dost nízká.

Čím větší bude obchodní deficit těchto zemí s Čínou a čím více bude Čína dovážet do těchto zemí zboží, tím méně budou tyto země samy produkovat, čímž dojde ke zvýšení domácí nezaměstnanosti a zadluženosti. Čím více čínských podniků bude v zemích Hedvábné stezky působit, tím méně prostoru bude pro podniky domácí.

Pojistka proti dolaru

Jak by mělo toto sinocentrické uspořádání světa vypadat, je možné dovodit z fungování institucí, které projekt provází. V posledních letech zaujala Čína vedoucí roli při ustanovování mezinárodních ekonomických institutů, jako je Nová rozvojová banka, Fond Hedvábné stezky, ale zejména Asijská banka pro infrastrukturní investice.

Tyto instituce představují regionální protiváhu institucím ovládaným západními zeměmi, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Evropská banka, které dominovaly světovému finančnímu řádu od zavedení brettonwoodského systému po druhé světové válce.

Asijská banka pro infrastrukturní investice je prvním případem po druhé světové válce, kdy byly Spojené státy americké vyloučeny z důležité mezinárodní finanční struktury, a jedná se tak o přímé ohrožení americké finanční hegemonie.

Cílem banky je vytvoření alternativního finančního systému bez prvenství Spojených států amerických. Účast na této bance oznámila např. Velká Británie, Německo, Francie, Itálie nebo Švýcarsko.

Neznamená to, že by chtěly opustit systém, kterému dominuje americký dolar, ale svou účast považují za pojistku pro případ, kdyby hegemonie dolaru byla dále neudržitelná. Je zřejmé, že v blízké budoucnosti Čína nenahradí systém amerického dolaru, ale mohla by vybudovat systém, který mu bude rovnocenný. Tím by se Čína přiblížila postavení světové velmoci.

Éra sinocentrické globalizace

Projekt Hedvábné stezky je mimo jiné reakcí na zpomalování čínské ekonomiky. Znamenal by poskytnutí čínských mnohamiliardových úvěrů do infrastruktury přibližně šedesáti rozvojových zemí, čímž by je učinil na Číně beznadějně závislé.

Peníze by putovaly mezi čínskými bankami a státem vlastněnými čínskými podniky, které by realizovaly projekty za použití čínských materiálů stejným způsobem, jako je realizují v Africe, aniž by to mělo pro hostitelské státy větší pozitivní efekt.

Hedvábná stezka by znamenala masivní expanzi již tak mimořádně zadluženého čínského bankovního systému do zemí s velmi nebezpečným ekonomickým a politickým klimatem, čímž by se jejich nestabilita mohla ještě zvýšit.

Tento globální plán by zcela změnil pravidla hry, protože Hedvábná stezka by fungovala zcela podle čínských pravidel. Nezlepšila by průmyslovou nebo produkční kapacitu zemí, které by zahrnovala, ale rozšířila a posílila přepravní kapacity nezbytné pro čínskou ekonomiku, kterou by tím stimulovala.

Tato stimulace by v krátkodobém a střednědobém výhledu byla způsobena stavebními a telekomunikačními projekty a v dlouhodobém výhledu ještě masivnější penetrací čínského zboží do zemí pásu Hedvábné stezky.

Jednalo by se tak o novou éru, kterou bychom mohli nazvat sinocentrickou globalizací.

Není možno ztratit z patrnosti, že Hedvábná stezka nebyla jen politickou a ekonomickou spojnicí mezi civilizacemi, díky níž se obchodovalo se zbožím, šířila se náboženství, filozofie a technologie, ale také mor a další choroby.

Stejně tak by mohla být nová Hedvábná stezka prostředkem pro šíření čínských bezpečnostních, pracovních, environmentálních a lidskoprávních standardů, na čemž lze spatřovat stěží něco pozitivního.