Miloš Zeman zesměšňuje policejní ochranu pražského primátora Hřiba a starostů Koláře a Novotného, která jim byla přidělena v souvislosti s výhrůžkami Ruska a ochranou jejich zdraví i životů před avizovaným útokem. Výjimečně proto uveřejňuji ukázku z mé připravované knížky Nejvyšší místa. Paměť je „sviňa“: tím, čemu čelila jeho ochranka, se Zeman sám samozřejmě nechlubí.
„Zase?“ protáhl tázavě obočí mladý policista v šedém sáčku. Střih měl znatelné rezervy: tmavé pouzdro se zbraní ukrývala dlouhá klopa s titěrným odznakem policejní ochranky, jež se táhla už od spodního knoflíku. Dvouřadová paráda se sice už pár let nedržela zrovna na předních příčkách módy, zato dělala dobrou službu.
„Už od rána,“ kývl teď znechuceně o hodnost vyšší řimbaba a zapadl do černé koženky jednoho ze tří křesílek, umístěných v diskrétní vzdálenosti od kanceláře předsedy vlády. Čekání v koutě střežené chodby Strakovy akademie bylo nekonečné. A zastavit se na kus řeči s premiérovou ochrankou bývalo nenucenou solidaritou malých na území velkých. „Šílený, kope to do sebe zas jako o život. Markéta říkala, že začal hned v devět vodkou a prý to jistil ještě těma sladkýma srágorama a pivem,“ rezignovaně vypočítával konzumaci kapitán Šiman. „Bych se poblil… takhle po ránu,“ otřásl se jeho parťák a upil z hruškového džusu. I nadporučík Gregor zažil leccos: předtím chránil Václava Klause. Tady ale byli oba v koncích. „Jestli ho Šlouf dorazí, ještě než vyjedem, tak ho k Havlovi už ponesem,“ odtušil Šiman a zadíval se na mě skoro prosebně. „Nemůžete to… to… nějak ovlivnit? Asi blbost, že jo,“ odpověděl si hned sám a vzdychl. „Jsem tu jen poradce pro školství, ne pro závislosti. Na to tu prý býval dobrej Bém… Leda byste zavolali Ivaně,“ zkusil jsem žertík. Marně, nálada byla pod psa.
Na stolku zapraskalo. Vysílačka zachrchlala čerstvé pokyny a svalnatí chlápci se chvatně upravili. „Jede se, pánové, Kahoun je už u výtahu, Áda čeká v autě a protokol je na místě,“ zašveholila ze dveří Zemanova sekretářka. Oba sloužili v ochrance už nějaký rok a věděli své. Áda byl známá firma z předlistopadové Státní bezpečnosti a coby šofér se osvědčil na „úvé“ komunistické partaje. Než mu vzal hodnost „ten Havlův šmejd s copem“, jak říkával revolučnímu ministru vnitra. Rumla doslova nenáviděl. „Hovno revoluce, zákeřnej převrat to byl!“ odplivl si pokaždé nad tou „nespravedlností“ a hned se otočil, jestli není nikdo v doslechu. Jakkoliv měla premiérskou limuzínu řídit výhradně policejní ochranka, na Ádovi Zeman zarytě trval. „Áda je náš,“ plácával komunistického fízla s věčnou startkou v ústech po tučném zátylku pod ulízanými šedinami už v době, kdy Zemana vozil v Lidovém domě. Na doporučení přítele, někdejšího předního komunistického aparátčíka a poté architekta Zemanovy politické kariéry a premiérova šéfporadce. Miroslava Šloufa.
Sekretářka ustoupila a podržela dveře, Zemanův široký krok a skelný pohled zase naznačovaly slušné skóre. „Tak můžeme,“ zahuhlal blahosklonně na oba bodyguardy a vydal se vrávoravě chodbou s šéfporadcem v závěsu. Sekretářka pohotově rozšlápla žhavý popel, který odpadl z jeho cigarety, a na rudém běhounu se roztáhla ničivá šmouha. Šlouf se ale zajíkal euforií. „Tak jak jsem ti říkal, Pupíku… Jak skončí ta jejich komedie, tlač ho hned ke schůzce, musíme ho sem dostat, za každou cenu, rozumíš,“ naléhal na premiéra a zmizel v pracovně. Chodbou se táhl ostrý odér pálenky.
Poslední metry k výtahu zdolal český premiér jen s oporou zdi a křídově bílým ramenem tmavého obleku. Kapitán Šiman jej přidržoval za volný loket druhé ruky a případný pád jistil zpředu další strážce. „Kde je Kahoun?“ pátral Zeman nepřítomným zrakem po třetím bodyguardovi. „Má tu být Kahoun!“ rozpomněl se umanutě. „Čeká dole, pane premiére,“ odsekl striktně nadporučík Gregor. Měl toho akorát dost. Už o pár minut později nasoukali za pomoci třetího policisty předsedu vlády vedle Ády a limuzína s doprovodem vyrazila sychravým přítmím k Pražskému hradu. Za třicet minut předal Václav Havel bývalým státníkům Georgi Bushovi, Michailu Gorbačovi, Lechu Walesovi, Margaret Thatcherové, Helmutu Kohlovi a vdově po francouzském prezidentovi Francoisi Mitterrandovi Řád Bílého lva za zásluhy o zhroucení komunismu. „Ani se neptej…“ špitl mi do mobilu kolega z premiérova protokolu. „Kluci z ochranky to prostě neuhlídaj, všem tu tyká a jede v šampusu,“ chvěl se mu hlas a zavěsil.
O den později se v pracovně premiéra snídala slivovice. A dopoledne Zemana navštívil… Michail Gorbačov. Za účasti šéfporadce Šloufa. Oproti narychlo ohlášené hodině trvalo setkání za zavřenými dveřmi premiérské pracovny jen deset minut. Bylo hlučné a Gorbačov jej opustil ve zjevném rozčilení, aniž by exprezidenta stačil k východu vyprovodit kdokoliv z vysokých úředníků. „Dosvidáňija,“ prohodil Gorbačov k sekretářce a ke mně a chvatně nám podal ruku. A sám zmizel za dveřmi. Šlouf ale zářil štěstím: „Pupík“ splnil úkol.
