Státní televize navrhovaná prezidentem Milošem Zemanem existuje pouze v chudých, autokratických a nedemokratických zemích. V demokratickém prostředí jsou státem vlastněné televize neznámým konceptem a rizika jejich zneužití jsou příliš vysoká, píše v glose pro web HlídacíPes.org Aleš Rozehnal.

Prezident Miloš Zeman se domnívá, že „Česká televize by neměla být veřejnoprávní, ale státní institucí, že by koncesionáři neměli platit 135 korun měsíčně za její provoz, ale že by tento provoz měl být hrazený ze státního rozpočtu.“

Koncept státní TV

Tento názor je opřen o teorii britského ekonoma Arthura Cecila Pigou, který poukazoval na to, že tržní systém sice optimálně alokuje zdroje, ale nemusí zajišťovat maximální blahobyt společnosti a proto je nutno, aby stát zasahoval při řešení tzv. externalit.

Podle této teorie je státní vlastnictví médií užitečné z tohoto důvodu, že šíření kvalitních informací je veřejným statkem, je velmi nákladné a tržně orientovaným subjektům se nevyplatí.

Dalším argumentem je to, že státem vlastněná média budou poskytovat méně jednostranné informace, které budou komplexnější a přesnější, zatímco komerční média slouží převážně pouze vládnoucím třídám – byznysovým elitám a na ně navázaným politikům.

To nakonec povede k větší editoriální svobodě novinářů, jako i k vyšší kvalitě ekonomický a politických svobod.

Státní vs. soukromá

Proporce úspěšného byznysu jsou jiné než proporce úspěšné demokracie. Tento konflikt zájmů je inherentní soukromě vlastněným médiím. Existuje tedy fundamentální konflikt mezi ekonomickou podstatou médií jako byznysu a sociální a politikou rolí, kterou mají média hrát.

Vlastník média má však samozřejmě vlastní, často odlišný zájem, který má podobu politické nebo ekonomické motivace. Tato motivace pak určuje obsah média. Pokud je tato motivace politická, média podporují určitou politickou agendu, pokud jsou ekonomická, primárním cílem je shromažďování peněžních prostředků.

Existuje tedy více či méně latentní konflikt mezi korporátním, soukromým vlastnictvím médií a demokratickými principy. Státní vlastnictví médií však přináší nebezpečí manipulace s informacemi ve prospěch vlády, bránění veřejnosti k přístupu k informacím potřebným pro kvalifikovaná rozhodnutí a tudíž brzdí demokratické procesy.

Důsledkem je rovněž eliminace svobodné soutěže mezi médii, která povětšinou zajišťuje šíření nestranných a přesných informací. Pokud má totiž jedno z médií zajištěn příjem bez ohledu na kvalitu produkovaného obsahu, vede to nevyhnutelně k pokroucení mediálního trhu.

Obecně navíc platí, že čím menší je dohled státu, pokud však stát zajišťuje své základní funkce, tím svobodnější je společnost.

Po boku Číny, Běloruska a Sýrie?

Pokud se však podíváme na praxi státních médií, zjistíme, že existují pouze v chudých, autokratických a nedemokratických zemích. V Evropě existuje pouze v Bělorusku a částečně v Ruské federaci.

Na americkém kontinentu se s nimi nesetkáváme takřka vůbec. Státní média tak ve větším měřítku existují pouze v některých afrických a asijských zemích a na Středním Východě, a to konkrétně v Barmě, Etiopii, Číně, Iránu, Sýrii, Turkmenistánu a Uzbekistánu.

V demokratickém prostředí je tedy státem vlastněná televize neznámým konceptem, pro který sice může být mnoho dobrých argumentů, ale rizika jeho zneužití jsou příliš vysoká a benefity příliš neznámé.