Momentální prezident Miloš Zeman rád vykládá, jak se pozná úspěšný politik, a nešetří slovy pohrdání na adresu svých oponentů. Když se ale na jeho dráhu podíváme zblízka, je zjevné, že kdyby byl odkázán jen sám na sebe, nedopadlo by to asi tak slavně.

Teď to vypadá, že na politickém hřbitově jako poznámka pod čarou skončí Strana práv občanů, občas s dodatkem „Zemanovci“. Ne že by se tam nevyskytovali lidé svým způsobem známí, ti se ovšem přesunuli hbitě na Hrad a tam pokračují v politice jinými prostředky.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Seznam Zprávy teď píše: „My jsme Zemanovci,“ hlásaly před volbami v roce 2013 billboardy Strany práv občanů – Zemanovců. Strana, kterou tehdy otevřeně podporoval prezident Miloš Zeman a jejímž účetnictvím protékaly desítky milionů korun, měla v politice velké plány. Nakonec z toho ale bylo jen 1,5 procenta hlasů. Další kampaň před čtyřmi lety s lídrem Františkem Ringo Čechem dopadla ještě hůř – nevynesla ani půl procenta hlasů. Letos partaj, v níž se aktivně přestala angažovat známější jména jako třeba kancléř Vratislav Mynář nebo Jan Veleba, nekandiduje vůbec. A uvažuje o tom, že až Miloši Zemanovi za rok a půl vyprší mandát, rovnou se rozpustí.

‚Budeme o tom diskutovat. Již nyní jsou někteří naši členové v jiných stranách a na jiných kandidátkách,‘ vysvětluje předseda SPO Martin Šulc. A připomíná, že prezident nyní otevřeně vyhlašuje, že bude volit hnutí ANO. ‚To pro nás byl jistý signál,‘ dodává šéf strany.“

Osud tohoto uskupení není už nijak zajímavý. Je to ale hezká ukázka toho, jak různé veličiny, když se dostanou mimo rodné lůno své strany, připomínají velrybu vyvrženou na mělčinu. Václav Klaus, Jiří Paroubek a nakonec Miloš Zeman. Kdykoli se pak pokoušeli založit nějaký svůj subjekt, nebo nějaký podpořit, nebylo z toho nic, co by stálo za zmínku.

Nelze těm lidem upřít, že bývali motorem vzestupu svých stran do oblačných výšin, ale bez nich se reálný vliv těchto politiků vytratil. Možná by někdo mohl namítnout, že i ty strany upadly v preferencích, jenže platí i to, že Klaus, Paroubek i Zeman vyvinuli značné úsilí, aby své bývalé stranické druhy poškodili, jak jen to bylo možné. Zakládali si svoje straničky, našeptávali všelijakým „frakcím“ a „platformám“ a povzbuzovali nostalgiky. Heslo: „Nechť zhyne všechno, čemu nepředsedám.“

Miloš Zeman se vyžívá v tom, když může urazit oponenty, že ani psí boudu nepostavili. Bez Miroslava Šloufa by ale Zeman sám dožil ve své zatrpklosti na Vysočině. Odměnou Šloufovi bylo zavržení, když se Zeman rozhodl, že velký ruský byznys je lepší než malý ruský byznys a přizpůsobil tomu výběr kamarádů. Ani na pohřeb Šloufovi nešel, poslal kytičku.

Takže bilance psích bud Miloše Zemana vypadá tak, že strana Zemanovců je v kómatu, čínské miliardy nepřitekly, velkokanál nikdo nevykope, hedvábná stezka k nám nemíří, Jindřich Forejt není velvyslancem ve Vatikánu a telefon si musí prezident půjčovat od Martina Nejedlého.

Jeden cíl se mu ale zdařil, likvidace ČSSD je úspěšná. Přiznejme si ale, velcí destruktoři historie měli větší šmrnc než Zeman a jeho spolek naftalinových normalizačních panáků.