Pražský hrad a pro jistotu ještě lánský zámek by měly být nasvíceny rudě. Čínská komunistická strana slaví sto let od svého založení. Počínání čínských komunistů obdivuje momentální prezident Miloš Zeman, tak by se neměl v projevech svých citů nijak omezovat.

Jen připomínka z historie, jak skutečně velká strana vznikla. „Čínská komunistická strana byla založena jako politická strana a revoluční hnutí v roce 1921 revolucionáři jako Li Ta-čao a Čchen Tu-siou. Tito dva muži a další vzešli z Hnutí čtvrtého května (1919) a po vítězství bolševiků v ruské revoluci v roce 1917 se obrátili k marxismu. Ve zmatcích v Číně dvacátých let začali členové komunistické strany jako Mao Ce-tung, Liou Šao-čchi a Li Lisan organizovat ve městech dělnické odbory. V roce 1924 se ČKS spojila s nacionalistickou stranou a toto spojenectví bylo zpočátku nesmírně úspěšné. Avšak poté, co se v roce 1927 nacionalisté pod vedením Čankajška obrátili násilně proti komunistům a vyhnali je ze Šanghaje, byla strana vytlačena do podzemí.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Mnoho kádrů strany, jako například Mao, poté zanechalo revoluční činnosti mezi čínským městským proletariátem a odešlo na venkov, kde se jim podařilo získat podporu rolníků natolik úspěšně, že v roce 1931 vznikla v jižní Číně Čínská sovětská republika s přibližně 10 miliony obyvatel. Tento útvar byl však brzy zničen vojenskými taženími nacionalistů a Mao se zbytky svých sil uprchl v rámci Dlouhého pochodu (1934–35) do Jen-anu v severní Číně. Právě během tohoto pochodu dosáhl Mao vedoucího postavení ve straně, které zastával až do své smrti v roce 1976.“ (Britannica.com.)

Než Mao opustil tento svět, zanechal za sebou desítky milionů mrtvých. Jde o oběti „Velkého skoku“, který přinesl hladomor, a „Kulturní revoluce“, kdy řádily bandy Rudých gard a potlačovaly údajné pozůstatky starého myšlení. Čínští soudruzi sice později připustili jakési nedostatky, ale Mao je stejně nedotknutelný. Říše přece nenechá zpochybnit svého významného císaře, to by se pak snad mohl kritizovat i ten současný a to by tedy skutečně nešlo.

Miloš Zeman prožil šťastné chvíle, když v čínské státní televizi šaškoval s velkým plyšovým Krtečkem a vykřikoval, jak se obdivuje čínskému ekonomickému růstu a jak v Číně „stabilizovali společnost“. Stabilizovali ji terorem, masovým porušováním lidských práv, vybudováním fízl státu. To Zemanovi nevadí. Hlavně když se může přitulit k někomu mocnému a připadat si na chvíli taky aspoň trochu mocný. Je to pochopitelně směšné. Lidé jako Vladimir Putin nebo Si Ťin-pching Zemanem hluboce pohrdají a je to pro ně jen takový propagační kašpárek. Bude časem odložen, až bude úplně nepoužitelný.

Co se asi Zemanovi odehrávalo v hlavě, když před evropskými státníky mluví o čínském prezidentovi, hlavě této krvavé a vyděračské diktatury, jako o „starém a dobrém příteli“? Možná nemá smysl to moc hluboce analyzovat. Prostě jeden z mnoha jeho myšlenkových zkratů. Čínský superkomunista není žádný Zemanův přítel. Můžeme pochybovat o tom, že ti dva mají jakékoli skutečné přátele. Zeman je pro šéfa čínských komunistů jen taková figurka do vitrínky v nějakém agitačním středisku. Jednou zmizí, jako zmizel ten slavný Zemanův poradce. Jako zmizely naslibované čínské miliardy, které se vlastně nikdy ani neobjevily.

Miloš Zeman je poněkud za vývojem. Čína je ve světě respektovaná pro svou ekonomickou sílu a technologické dovednosti, ale jinak už začíná být spíš trendem dávat najevo, že některým zemím poněkud leze na nervy.

Sinolog Martin Hála to na Sinopsis.cz popsal takto: „Růst moci KS Číny, který naplňuje u příležitosti jejího stého výročí (povinným) nadšením obyvatele ČLR, vyvolává za jejími hranicemi spíše obavy a nervozitu.

Této okaté diskrepance ve vnímání Číny a její ‚vedoucí síly‘ v ČLR a cizině si začínají být vědomi i soudruzi v Pekingu. Vedeni učením historického materialismu dospěli k závěru, že pochybovačům a historickým nihilistům v zahraničí je třeba epochální úspěchy strany lépe a názorněji vysvětlovat. 31. května svolal Si Ťin-pching za tím účelem studijní zasedání Politbyra ÚV KS Číny k posílení externí propagandy. Podle generálního tajemníka je třeba ‚rozšířit kruh přátel Číny‘ v cizině, kteří by straně pomáhali se zvyšováním její diskurzivní moci v zahraničí.

V České republice bude nový stranický úkol z Pekingu moci stavět na solidních základech. Kruh přátel čínských soudruhů se u nás od Zemanova ‚restartu‘ vzájemných vztahů v letech 2013–14 utěšeně rozrostl. Zejména po opětovném zvolení Jana Hamáčka do čela sociální demokracie se tento ‚kruh‘ znovu dostává do klíčových pozic na ministerstvech kontrolovaných ČSSD, tedy především na ministerstvu zahraničí, a zvyšuje tak svůj diskurzivní potenciál.

Zádrhel spočívá snad pouze v tom, že v současné mezinárodní atmosféře (o domácí nemluvě) začíná být šíření propekingské propagandy silně toxické a de facto kontraproduktivní. Kruh přátel by jubileum své oblíbené totalitní strany oslavil nejlépe taktním mlčením. Jejich čínští přátelé však nemají pro takové nuance vždy plné pochopení. Pokyn z míst nejvyšších zní přece jasně.“

Tak jen ať pan Zeman a jeho věrní taky slaví. Není sice co, ale to nevadí.